Níže uvedená fotografie byla pořízena na II. poradě krajanských spisovatelů koncem roku 1969. Chtěl bych se pozastavit nad obsahem této fotografie, ale jen jako pamětník; odborný příspěvek by si vyžadoval více času. Na fotografii z porady literátů a výtvarníků, pořízené u příležitosti 25. výročí založení Československého svazu, je 25 osob, přičemž ne všichni z nich byli spisovateli. Na uvedené poradě se také mluvilo o tom, jak rozšířit počet spisovatelů, zvláště mezi mladými. Tehdy už nebylo možné počítat se studenty někdejší Pedagogické akademie v Pakraci; ta už byla zrušená. Rovněž ubýval počet žáků v českých odděleních na gymnáziu v Daruvaru. Tehdy se ještě nevědělo, že o deset let později daruvarské gymnázium při školské reformě úplně zanikne.
Na fotografii jsou hlavně spisovatelé a výtvarníci z Daruvarska, ale jsou tam i jednotlivci z Bosny a Vojvodiny. Když se vezme v úvahu, že se na poradu nedostavili všichni, dalo by se říci, že byl počet tvůrců uspokojující. Byli tam představitelé mladší a střední generace, ale i veteráni, ne tolik věkem, jako spíše literárními zkušenostmi. Takovými osobnostmi na fotografii jsou Otta Sobotka, František Klačmer, Žofie Krasková, Josef Kubíček, Josef Matušek, Marie Sohrová nebo Božidar Grubišić. Mezi příslušníky „střední generace“ poznávám ty, s nimž jsem se setkal během školení na daruvarském gymnáziu (Antonín Horák, Zdeňka Klubíčková, provd. Pejićová, Karel Bláha, Helena Zákorová, provd. Sabolićová a Mira Světničková). Mladé dívky na fotografii mi nejsou známy; podle všeho to mohly být pozdější studentky daruvarského gymnázia.
Na uvedené poradě se také jednalo o tom, o čem by se mělo psát; prý více psát o současné době. Dodnes nevím, co tím literáti v těch „bouřlivých letech“ 1968–1971, v době událostí v ČSSR i „chorvatského jara“, měli na mysli. Dnes jistě mnozí nepochopí, s čím si čeští krajané v tehdejším jugoslávském státě spojovali události v Československu roku 1968; už si to pamatují jen starší krajané. Mnozí zapomněli, nebo ani nevěděli, že zde proběhla částečná mobilizace kvůli obavám, že by vojsko socialistických států mohlo zaútočit i na Jugoslávii, která tuto intervenci neschvalovala. Tehdy i mě postihla mobilizace a celý měsíc jsme kopali zákopy proti případnému útoku z maďarské strany. Po tu dobu jsme v zákopech i spali. A protože jsem tehdy dálkově studoval dějiny, propadly mi zkoušky, které jsem měl skládat v září. Tehdy jsem zakusil podobnou náladu, jakou zřejmě měli naši dědové v první světové válce. Ačkoliv jsme nestříleli, zakusili jsme, jaké to je být v zákopech, a to i v období dešťů. Dodnes si myslím, že ta doba pro mne byla těžší než celá předchozí základní vojenská služba. O mobilizaci noviny a rádio neinformovaly; navenek to vypadalo, že se nic neděje, ale tak to nebylo. Dnes si na to pamatují jen ti, kteří tehdy delší dobu strávili v zákopech.
Potom zjara roku 1969 jsem byl s českými učiteli na zájezdu v Československu. Byli jsme v Praze, právě když bylo na Hradčanech tehdejší československé politické vedení nahrazeno Husákem a jeho stoupenci. Třebaže se tam situace už uklidnila, přece byly stopy a trauma okupace z minulého roku na obyvatelích Prahy znát. Dojem dodatečně posilovala hesla o životě „na věčné časy“. Na Václavském náměstí jsme se zastavili u místa, kde se upálil Jan Palach. Bylo zřejmé, že je pod dozorem a nedoporučovalo se tam delší dobu zdržovat. A jelikož se uvedený záběr na fotografii také vztahuje k roku 1969, uvažuji, zdali se pokyn ke psaní o současné době vztahoval i na uvedené události.
Rada literátů a výtvarníků v 70. letech už naplno fungovala. První jejich porada byla o šest let dříve, roku 1963. Nebyl to však začátek působení zdejších literátů. Semeno činnosti literární rady zasel ještě před válkou prof. Franta Burian a pokračoval v tom i po válce jako redaktor Dětského koutku. Ve své práci se nejvíce spoléhal na učitele českých škol; často na poradách českých učitelů podněcoval, aby i na školách vyhledávali žáky, kteří mají literární nadaní, aby psali básně a přispívali do Dětského koutku.
Po Burianově smrti převzala tuto práci učitelka Žofie Krasková, která na daruvarské české základní škole pracovala i s literární skupinou a po Burianově smrti se stala i redaktorkou Dětského koutku, později Našeho koutku. Vzala si na starost vyhledávání literárních spolupracovníků nejen ve své škole, ale i jinde. Pamatuji si, že občas, ještě před rokem 1963, o velké přestávce přicházela do naší gymnazijní třídy v Daruvaru, jelikož ještě z doby základní školy věděla, kteří gymnazisté měli literární nadaní. Vyzývala je, aby přispívali do Našeho koutku. O nás, které neučila, zájem neměla. V naší třídě si našla dokonce čtyři své bývalé žáky (Lidie Opová Lacinová, Antonín Horák, Mira Světničková a Václav Nechvátal). Všichni uvedení tu spolupráci přijali a stali se později dobrými básníky.
Myslím si, že dnes není možné upřesnit, který rok by se dalo považovat za začátek organizované literární tvorby, třebaže už před druhou světovou válkou bylo v řadách příslušníků naší národnosti několik spisovatelů, kteří v literární činnosti pokračovali i po válce. Když se později při Svazu začaly zakládat různé kulturní rady, zapojovali se do nich a své zkušenosti sdíleli s mladšími lidmi. Dodatečně se takové rady posílily, když bylo v Daruvaru v roce 1954 otevřeno gymnázium a později v roce 1961 v Pakraci Pedagogická akademie, na které byla i katedra českého jazyka. Tento přírůstek mladšího kádru dal v roce 1958 vedení Svazu podnět, aby se počet sekcí Svazu zvětšil. Tehdy přibyla historická rada, sekce pro národopis a hudbu, sekce pro knihovny a čítárny a byla také založená vydavatelská rada. Proto lze rok 1958 považovat za rok, kdy se posílila kulturní činnost řízená plány práce, které Svaz nebo každá rada (sekce) vypracovaly. Třebaže se oblasti zájmu mnohých sekcí prolínaly, přece se během několika příštích let dařilo plánovanou práci uskutečnit. V té době byl hlavním zprostředkovatelem tajemník Svazu Václav Doležal. Pro něj to bylo ve skutečnosti dodatečné zatížení, jelikož měl na starosti i veškerou práci českých besed. V tom nejvíce spoléhal na Jednotu, prostřednictvím které často vydával spolkové pokyny. Jednota měla o takovou spolupráci zájem, jelikož chtěla cestou tisku informovat o veškerých událostech v našich krajanských osadách.
Právě uvedená okolnost mě přiměla k tomu, že jsem se roku 1962 také stal dopisovatelem Jednoty. Jako student daruvarského gymnázia jsem se se svým kamarádem Antonínem Horákem občas zastavil v knižní službě –prodejně Jednoty, kde se k prodeji nabízely české knihy a časopisy. Měli jsme o ně zájem, ale nechtěli jsme přiznat, že jsme na ně neměli peníze, a tak jsme často odcházeli s příslibem, že si některou koupíme příště. Při jedné takové návštěvě tam byl i redaktor Jednoty Božidar Grubišić, kterého jsme znali, ale on nás ne. Také nám nabízel jednotlivé knihy, ale současně vyzvídal, kdo jsme a odkud pocházíme. Nabídl nám, že bychom mohli přispívat do Jednoty; já bych psal události z Malých Zdenců a Antonín Horák z Horního Daruvaru. Nabídka nám lichotila a vbrzku byly v Jednotě uveřejněny naše první příspěvky. Spolupráce s Jednotou a Svazem pokračovala, také když jsme se stali studenty na Pedagogické akademii v Pakraci. Jeden z přednášejících byl i profesor Matušek, který nás znal ještě z daruvarského gymnázia. Kromě dopisovatelských závazků jsem se na jeho doporučení stal členem historické rady a Horák literární sekce.
Na začátku spolupráce byla zmiňovaná porada v roce 1969 společná pro dopisovatele, literáty a výtvarníky; a tak jsme se všichni poznali. Vynechal jsem zásadní údaje o literátech z fotografie při Československém svazu před 55 lety. Někteří z nich nás už navždy opustili, na některé se dnes už zapomnělo. Pro zajímavost jedna další záhada kolem této fotografie. Jsou na ní také Otto Sobotka a Žofie Krasková, dvě významné osobnosti krajanského a literárního života příslušníků české národnosti. Na stejné fotografii v knize Jednota (2016) už není Otto Sobotka. Navíc je místo Žofie Kraskové uvedena jiná ženská osoba. Možná to byla technická chyba, ale zdá se mi být trochu záhadná. Text Václav Herout, foto archiv autora