Popíšu zde své vzpomínky na dobu před sedmdesátkou let, připomenu rčení své babičky Pavlíny Stárkové, rozené Klačmerové, dědečka Karla a dalších příbuzných a známých. Hned se dotknu „tekutých obyčejů“, totiž vyprávění o vaření piva, které jako „nápoj bohů“ významně ovlivnilo prosté lidi a jejich chování, a tím také vznik a uchovávání všech ostatních obyčejů
Na Pakracko se z Čech a Moravy v průběhu 19. a 20. století přistěhovalo kolem 2500 Čechů, Němců a Židů. V roce 1900 v místech tehdejšího okresu Pakrac žilo: Pakracká Poljana 502 Čechů, Antunovac 90, Gaj 63, Badljevina 125, Kukunjevac 182, Pakrac 254 a Prekopakra 328 Čechů. Údaj o počtech Němců a Židů v těchto místech bohužel nemám k dispozici. Češi, Němci a Židé se přistěhovali také do jiných míst, ale v menším počtu (jen několik rodin). Všichni zmínění přistěhovalci hovořili česky (Němci a Židé ovšem mluvili také svými mateřskými jazyky), ale většinu zvyků uchovávali společně, respektive dodržovali obyčeje, které si přinesli z Čech a Moravy. To se ovšem netýká církevních zvyků, ale obyčejů pohanského původu či obyčejů převzatých od jiných národů.
Jedním z těchto obyčejů byl zvyk vaření piva podomácku. Tento zvyk, který si přinesli ze své staré vlasti, Češi udržovali i v novém prostředí. Nebylo to ani tak nesnadné, protože si tento obyčej (čti recepty) přinesla velká většina přistěhovalců, šlo především o starší ženy.
Pivo se v českých zemích vařilo už v době Keltů (kmeny zvané Bojové). Sami Češi začali pivo vařit už v 11. století, v klášterech. Výroba piva se zanedlouho z klášterních prostor šíří do měst a takřka do každé obce v zemích koruny české.
Císař Karel IV. od 14. století podporuje vaření piva; jeho potomci pojmenovali tři pražské pivnice. V době vlády císaře Karla IV. se české pivo těšilo pověsti nejlepšího piva v Evropě.
Ale protože nemíním psát o dějinách pivovarnictví v českých zemích, uvedu už jen jednu anekdotu, spojenou s věhlasným chodským spisovatelem Jindřichem Šimonem Baarem. Týká se obce Klobouky ve středních Čechách. „V oblasti Klobouk byl po deset let farářem Jindřich Šimon Baar, který vydával Farní zpravodaj pro osady Klobouky, Vransko a Hořešovice. Do něj napsal: „Je-li pravda, že kde se pivo vaří, tam se dobře daří – pak je náš kraj učiněným rájem, neboť nebylo v celém okolí vesničky, aby tam nebyl pivovárek a v něm sládek.“
Toto rčení měly pravděpodobně na mysli i moudré Češky, které přinesly dovednost svých předků do nového prostředí a v obcích a městech, kam se přistěhovaly, začaly vařit pivo. Surovin k vaření piva nebylo v novém prostředí hojně. V té době (19. století) se ve Slavonii nesel pivovarský ječmen, o chmelu nemluvě.
O tyto suroviny se postarali muži, kteří z Čech a Moravy s sebou vzali semeno pivovarského ječmene, zatímco chmel šlo poměrně snadno objednat z Čech.
Podle vyprávění Nevenky Molnarové, rozené Horáčkové (1944), chodili Češi z Pakracké Polany na planý chmel ke korytu řeky Pakry a tento chmel využívali při vaření piva. Paní Molnarová si pamatuje, že jako děvče chodila trhat planý chmel do hájů v okolí Polany.
Planý chmel rostl hlavně kolem menších potůčků, réva se popínala na vrby, které chmelu sloužily jako opora. Chmel je dvoudomá rostlina, můžeme rozlišit samčí a samičí rostliny. Samčí a samičí květy chmele kvetou ve vyšších částech rostliny, a tak nebylo snadno květ utrhnout. Lidé lámali menší část liány chmele a trhali jen samičí (ženski) květ nezbytný k výrobě piva.
Šišky (samičí květy) se sklízejí koncem léta za krásného, suchého počasí a suší se. Obsahují hořkou látku lupulin a menší množství éterického oleje (0,2–0,5 %). Éterický olej se zpravidla nevyrábí, jeho hodnota není ve srovnání s ostatními extrakty významná. Šišky se používají při výrobě piva, kterému dávají aroma a hořkost, působí také jako konzervant. Ve fitoterapii se používají proti nervozitě, nespavosti a pro uklidnění nervové soustavy. K tomu účelu se používají jako čaj, který kvůli hořkosti není snadné pít. Jako hořká rostlina podporuje také apetit.
Další ingredience jako anýz, koriandr či fenykl začali Češi zanedlouho pěstovat ve svých zahrádkách. V té době byl v Pakraci, Prekopakře, Polaně a dalších osadách dostatek čisté pramenité a zdravé vody ze studní, a tak se mohlo začít s výrobou piva. Ta také začala a trvala až do konce padesátých let minulého století. Podle mých poznatků se pivo na Pakracku vařilo v Prekopakře, Filipovci, Badljevině, Pakracké Polaně, Antunovci, Dobrovci, Klise, Doním Čaglići, Batinjanech a Pakraci. Pivo se nejčastěji vařilo v Pakracké Polaně, protože tam bylo nejvíce českých přistěhovalců a také díky faktu, že se do Polany z Čech přistěhovali hlavně statkáři, pokrokoví zemědělci. Právě sedláci nejvíce vařili pivo, které potřebovali při oslavách i po náročných zemědělských pracích.
Podle svědectví Nevenky Molnarové, nar. Horáčkové, vařily pivo takřka všechny české rodiny v Pakracké Polaně. Podle jejího svědectví vyjmenuji jen několik rodin. Pivo se v Polaně vařilo v rodinách Horáčkově, Sadílkově, Vodičkově, Konývkově, Voráčkově, Molakově, Vistově, Borčických, Bacílkově, Zimově, Lehotských, Svatoňově, Vackově, Vondráčkově, Chudých, Bártově, Doležalově, Šafářově, Černých, Salačově…
Ovšem, na vesnicích na Daruvarsku se pivo vařilo ve vícero českých rodinách, třebaže už v roce 1840 začal působit pivovar v Daruvaru. Pivo se vařilo také na Požežsku, v Bjeliševci a Kaptole. Podle vyprávění Nanynky Kalivodové se v Kaptole pivo kdysi vařilo v rodinách Kalivodově, Tomanově, Sadílkově, Nepechalově, Taušově a Vazlerově. Když jsem v roce 1995 navštívil Nanynku Kalivodovu v Kaptole, ukázala mi krásnou velkou místnost (5×7 m), v níž sušila bylinky svázané do snopků. Bylo tam více než padesát druhů léčivých bylin a koření, které nasbírala na lukách a pastvinách v okolí Kaptola. Zvlášť se chlubila kozlíkem (valerijana), pelyňkem a hořcem (srčanik, gentian) a vysvětlovala mi, jak je přidává do piva, a získává tím různé chutě. Pivo jsem sice neochutnal, protože ho vypili po žních, ale zato jsem ochutnal několik vynikajících pálenek a čajů z máty a mateřídoušky.
V Prekopakře se pivo nevařilo v každé české rodině. Vařilo se jen v bohatších rodinách, protože nebyli všichni schopni sít pivovarský ječmen, každý neměl ani vlastní zdroj vody (studnu), a navíc se do Prekopakry přistěhovali hlavně různí řemeslníci, kteří neměli plochy pro zemědělskou výrobu.
Ani pořídit chmel nebylo jednoduché (většinou se pořizoval u rodinných příslušníků v Čechách nebo se sklízel planý chmel na lokalitě Zidinica u Matkovce). Chmele však nebyl dostatek pro všechny zájemce, navíc planý chmel nebyl tak vydatný jako chmel pěstovaný v Čechách.
Jedním z významnějších problémů při vaření piva byl nedostatek studených sklepů ke vření a dozrávání sladu a mladého piva. Sám proces výroby piva je časově náročný, a to určitě nemohli dělat lidé, kteří museli chodit nádeničit, aby uživili svou rodinu.
Co jsem si zapamatoval jako chlapec (a později jsem slyšel od starších), pivo v Prekopakře vařily starší ženy (babičky) v rodinách Klačmerově, Salačově, Stárkově, Bártově, Matekově, Řehákově, Skalníkově, Pitzekově, Doležalově, Rostočilově, Vanclově, Kubálkově, Bergmanově, Pejšově, Vackově, Živcově, Bahníkově, Marešově, Křenkově, Šimůnkově, Iroutově, Huškově, Haazově a Pihýrově. Nejvíc se pivo vařilo v rodně Kubálkově v Dolním kraji Prekopakry. Zmíněná rodina měla větší zemědělskou plochu, navíc šlo o velmi pokrokové zemědělce, jejichž výnosy na katastrální jitro byly větší než u ostatních. K těmto zvýšeným výnosům bylo zapotřebí více pracovních sil, a tím také více jídla a pití pro všechny, kdo se zapojili do větších zemědělských prací.
Pivo se vařilo hlavně pro vlastní denní potřebu, ale také pro příbuzné a známé, kteří přišli na návštěvu posvícení či jiných svátcích.
O setbě, o žních, sklízení kukuřice či brambor nenosili sedláci na pole žádné pivo: pila se ředěná pálenka či pramenitá voda. Pivo totiž podněcuje pocení, zejména v létě při vyšších teplotách. Sedláci raději pili pálenku dvanácti grádech, po které se tělo značně méně potí. Zkušení znalci pálenky říkali, že takováto kořalka by se spíš hodila k mytí nohou než k pití za velkých letních veder.
Po zdárně dokonaných hlavních zemědělských pracích, jako jsou žně, sušení sena, mlácení či sklizeň kukuřice, měli na větších statcích ve zvyku pohostit všechny, kdo se na pracích podíleli, bohatou nabídkou jídel a alkoholických nápojů, zejména pak domácím pivem.
Občas si na pivu pochutnávali také nádeníci u bohatších sedláků. To však bylo jen výjimečně, podle dobré vůle statkáře.
Žádnou výjimkou nebyly různé zábavy, které se konaly pravidelně každou sobotu či neděli v hostincích Karla Bárty v Dolním kraji a Antonína Bárty v Horním kraji Prekopakry a u Fráni Hoška v Městském hostinci v Pakraci, kde se pivo čepovalo ve velkém.

ČÁST DRUHÁ – VZPOMÍNKA NA BABIČČINO VAŘENÍ PIVA
Moje babička Pavlína, ostatně jako všechny starší ženy v Prekopakře, se naučila vařit pivo od své matky a babičky. Muži dělali hlavně víno a je zajímavé, že v Prekopakře neexistovala jediná česká rodina, která by neměla alespoň malou vinici. Ovšem, pálili také kořalku, když byl dostatek sliv, hrušek či jablek. Je nutno podotknout, že většinu ovoce využívaly ženy, sušily křížaly nebo vařily vynikající povidla.
Nevím, kolikrát už pivo vařila do té doby, ale mě poprvé zapojila, když mi bylo deset. Řekla, že jsem už dost chytrý a umíněný, že rád uposlechnu, co mi starší nakážou, mám chuť do práce a že by se ze mne mohl stát dobrý sládek.
Protože naše rodina neměla žádná pole, neměli jsme žádnou ze surovin nezbytných k vaření piva. Babička také nevařila pivo pro naši rodinu. Děda nepil žádný alkohol, otec ani nikdo v naší rodině nepil pivo. Babička pivo vařila pro potřeby svých bratrů a sester. Oni jí také obstarali všechny potřebné suroviny, babička přidala své umění a já potřebnou práci a pochopení vůči těm, kdo tuto tekutinu pijí. Už při přebírání a třídění pivovarského ječmene došlo mezi babičkou a mnou k prvnímu nedorozumění. Pěkně mi vysvětlila, co mám dělat s hromádkou ječmene, kterou vysypala na stůl, ale já jsem slyšel jen: „Levé dej nalevo a pravé na pravou stranu.“ Jak jsem slyšel, tak jsem taky udělal. Rukou jsem rozdělil hromádku a dostal dvě postejné menší hromádky, každou na své straně.
Babička svou daleko větší hromádku přebírala dlouho, ale já jsem nesledoval, co dělá, protože jsem byl velmi spokojený, jak spravedlivě jsem rozdělil svou hromádku ječmene. Protože mi babička plně věřila, ani nezkontrolovala, co jsem udělal. Dal jsem jí veškerý ječmen (i levou i pravou hromádku) a ona vše smíchala a namočila ve vodě ve větší kadečce.
Po týdnu navlhčený ječmen naklíčil, ale stejně tak vyklíčil všechen plevel, který jsem neodstranil, a toho bylo opravdu dost. Babička mi tehdy pěkně a klidně vysvětlila, že jsem měl veškerý zdravý ječmen dát na levou stranu a poškozený ječmen, plevel a smítka dát na pravou stranu, kam patří, a ten odpad potom vyhodit: „Pamatuj si, když něco přebíráš a třídíš, vždy to děláš pravou rukou, a menší nežádoucí množství dáváš na pravou stranu.
Babička veškerý ječmen po etapě namáčení dala do chlebovky, aby se usušil. Teď bylo zapotřebí odstranit veškeré klíčky ze suchého ječmene. Na tuto operaci jsme použili dědovo síto na hrubší písek a klíčky jsme úspěšně odstranili. Tedy, úspěch byl o něco menší, když se dědeček dozvěděl, že jsme použili jeho nejjemnější síto na takové hlouposti. Děda totiž nepil ani pivo, ani žádný jiný alkohol.
V další fázi (jde o mletí ječmene) jsem babičce hodně pomohl a byla s mou prací velmi spokojená. Po mletí se ječmenný šrot dával zpět do téže kadečky ze začátku procesu a zde kvasil, ale v teplé vodě (to jsem si myslel já, protože šlo o kadečku na nakládání zelí). Babička mě opravila a několikrát mi zopakovala, že jde o usazování (komljenje) ječmenného šrotu. Po této fázi jsme směs scedili, ochladili a odstranili z ní mláto (trop). Krůty, kachny a slepice měly z toho mláta velkou radost a několik dní po jeho konzumaci bez přestání zpívaly.
Babička smíchala slad s chmelem, přidala trochu anýzu natrhaného ve své zahrádce, vše spolu vařila asi hodinu, znovu scedila, ochladila a nalévala do zavřených hliněných hrnců ke kvašení. Nezapomněla přidat kvásek, který měla připravený na buchty. Tato tekutá směs byla po několik dní ve studeném sklepě vystavena alkoholovému kvašení.
Po této fázi jsme mladé pivo nalévali do nových nádob, sbírali z něj pěnu, a tak ho nechali asi dva týdny. Konečně nastala doba k nalévání piva do bigl-lahví a zátkování gumovou zátkou. Potom jsme ho nechali odpočívat v krásném chládku. Po pár dnech mě babička poprosila, abych lahve zkontroloval, jestli na některé z nich nepovolila gumovo-porcelánová zátka.
Udělal jsem to tak odborně, že po pouhých několika minutách ve studeném sklepě vypukla pravá pivní vzpoura. Babička napočítala dvanáct vybouchnutých lahví. Přece jí však zůstalo ještě dostatečné množství piva, které mohla darovat k dobročinným účelům.
Zanedlouho, po zjištění že pivo je vařené, se sešla dobrá společnost babiččiných bratrů a sousedů, kteří si dobročinně přihnuli z pivních lahví. Spolu s jejím synem (mým otcem) za harmonikového doprovodu Pepíka Kubálka poděkovali babičce za vynikající vařené pivo. Poděkování začalo písní Kde je sládek, tam je mládek, tam je taky pivo, pivovárek…
Když jsem si poslechl několik písní, vzpomněli si také na mě a můj podíl při vaření piva. Dostal jsem sem tam nějaký lok, ale i to bylo na mě víc než dost. Pivo bylo pro mne tak hořké, že jsem ho pak nepil až do svých 24 let. Mohu však říci, že jsem do svých 77 let dohnal všechna ta léta nepití, a to pitím různých druhů piva po celé Evropě. Až teď si uvědomuji, jak bylo babiččino pivo dobré, a proto – připijme si pivem na zdraví, a díky ti, babičko Pavlíno!
V Prekopakře už nikdo doma pivo nevaří, ale zvyk popíjení piva je na denním pořádku. Obyčej je obyčej, zvyk je zvyk, a když jsou obyčeje a zvyky dobré, nemáme je měnit.
Radši ať zanikne vesnice než tamní obyčeje. Ale já se nebojím, že by Prekopakra zanikla, stejně jako ostatní vesnice, kde se kdysi vařilo pivo. Jen se ani s těmi obyčeji, ani zvyky nemá přehánět. Text Siniša Njegovan Stárek, přeložil Ž. Podsedník (redakčně kráceno)