Naši starší krajané si určitě pamatují, jak to bylo při pořádání Dožínek. Bez ohledu na to, zda trvaly jeden, nebo dva dny, po obžínkovém dopoledním průvodu byly vždy dlouhé proslovy, které mnozí přirovnávali k bývalým mítinkům – táborům lidu. Povinně je museli poslouchat i účastníci průvodu, a tak často v horku na slunci, většinou to bylo kolem poledne, stáli více než hodinu, aby si poslechli o politických událostech, které nemusely mít žádné spojení s dožínkovým posláním.
Přesto si myslím, že by se o některých událostech z minulosti mělo mluvit. Nikoliv však v rámci kulturního programu, ale na setkání, které by se podobalo kulatému stolu. Dnes naše besedy během roku pořádají různé programy, ať už se jedná o ty s názvem Dny české kultury, výstavy výtvarníků, nebo akce, kde se představují výkony kreativních dílen nebo kulinářské dovednosti našich žen. Osobně nemám nic proti takovým programům, ale domnívám se, že by se neměla opomínat ani některá významná výročí z naší minulosti. Podmětem k tomuto textu pro mě byla jedna menší knížka Aloise Hlavatého s názvem Šelmy na scéně aneb Co všechno se schová do deseti let života 1938–1948. Po jejím přečtení jsem si uvědomil, že stejná časová období nejsou vždy stejná, třebas matematicky trvala stejný počet let. A právě těch 10 let v českých dějinách od roku 1938 do roku 1948 to dosvědčuje. Člověk nemusí být velký znalec českých dějin, ale každý starší Čech v Chorvatsku si dodnes pamatuje, co se dělo na území bývalé vlasti našich předků v uvedeném období: události v Mnichově, okupace Československa, utváření Protektorátu Čechy a Morava, utrpení během války (nejsou to jen Lidice a Ležáky…), osvobozené Československo roku 1945, kdy Hitlerovu politiku nahradily názory „osvoboditele Stalina“, které vedly k únorovému převratu roku 1948, úmrtí Jana Masaryka a mnoha dalším událostem. A právě Jan Masaryk, jen několik měsíců před svou smrtí, přijal delegaci žáků českých škol z území tehdejšího jugoslavského státu. Nikdo ze zdejších učitelů, kteří byli tomu setkání přítomni, nezpozoroval, že by měl Masaryk nějaký psychický problém, kvůli kterému si vybral smrt skokem z okna své koupelny.
V uvedené knížce jsem se pozastavil nad popisem jedné všední každodenní události, která jistě není vhodná pro školní učebnice dějepisu, ale by mohla být vhodná v některé české čítance. Pod názvem Chaloupky pod horami autor popsal krátkou historku o písni, která si i mezi našimi zdejšími krajany našla hodně příznivců. Dle mých vzpomínek jsem tu písničku poprvé slyšel v roce 1967, kdy lipovečtí ochotníci sehráli v Ivanově Sele operetu Zmoklá slepice, do které ji zařadili. Pro tamní obecenstvo to byla nejen první opereta v osadě, ale i tu píseň mnozí slyšeli poprvé. Nadchla je natolik, že roku 1968 i v Ivanově Sele nacvičili svou první operetu V poutech lásky, po jejímž skončení herci za doprovodu hudby zazpívali společně tuto písničku. V tu dobu byla v Ivanově Sele řada výborných zpěváků, nejen trojice, která později pod názvem Sedláci zpěváci vystupovala řadu let na programech v širém okolí, ale také více dívek, které zpívaly v tamním církevním sboru. Píseň obecenstvo natolik dojala, že při jejím provedení mnozí plakali. Snad si tehdy připomněli tragické události z druhé světové války, kdy o život přišlo více než 40 mužů z vesnice. Domnívám se, že i kdyby se tam tato píseň předvedla dnes, v tom stejném sále, že by si mnozí také připomněli tragické události z roku 1991. Počet těch, kteří by plakali, by sice dnes byl menší, ale to jen proto, že těch žijících ubývá, a jestli to tak bude pokračovat, brzy tam nebude nikdo, kdo by plakal.
A jaká příhoda se to kolem této písně udála v Praze roku 1939? Tehdy v okupovaném Československu němečtí okupanti trestali veškeré názory, které se jim nelíbily, a také sledovali písně, které se zpívaly. To, že zakázali, aby se zpívala hymna Kde domov můj, bylo možné pochopit, ale nepočítali s tím, že si čeští vlastenci zakázanou hymnu nahradí jinými písněmi. Jednou z nich se stala skladba Chaloupky pod horami. Zpívala se v ulicích, v restauracích, zpívali ji vlakem procházející harmonikáři, hrály ji různé orchestry a zpívaly děti ve škole. Popularitu uvedené písně zpozorovaly i německé úřady, ale jelikož to bylo brzy po okupaci, nechtěli ji zakázat. Rovněž patřili mezi „hudební národ“, a tak jen upravili její text. Verš „… ale vy budete jednou patřit zas našim dětem“ nahradili slovy „… o vás vyprávíme našim dětem“. Oprava byla vykonána, ale píseň se někde i nadále zpívala v původním znění. To se stalo i v Praze v případě, který je popsán v uvedené knížce. Zpívala se také v jednom pražském cirkusu v roce 1939 ve zcela vyprodaném prostoru a mezi návštěvníky bylo i hodně Němců. Tehdy jeden z českých vlastenců ujednal s kapelníkem cirkusové kapely, aby zahájil program písní Chaloupky pod horami. Tak se i stalo. Jakmile kapela začala hrát, lidé povstali a začali zpívat. Němci česky nerozuměli a o změně veršů také nevěděli. Nechápali to nadšení lidu, ale chtěli být slušní, a tak také vstali a dokonce mnozí němečtí důstojníci v pozoru, s rukou u štítku čepice, aniž by to věděli, vzdali hold této české písní s původními verši. Právě to mnozí Pražané považovali za vítězství. Jedna píseň je natolik posilnila, aby i v jiných těžších chvilkách měli v písních spolehlivého spojence.
Pro mladší čtenáře uvádím dvě sloky této písně, jejíž slova napsal J. Dalecký a hudbu František Voborský.
Hřálo slunko, hřálo krásně, hřálo na horách.
Pod tím slunkem chaloupka má stála jako v snách.
Tam jsem prožil svoje mládí, celý život svůj,
tam jsem už jak dítě zpíval: kde domov můj.
Chaloupky pod horami, co se to stalo s vámi?
Byly jste takové hezké, vy naše chaloupky české.
Smutně teď jdeme světem, štěstí je zvadlým květem,
ale vy budete jednou patřit zas našim dětem.
Poslední verš byl nahrazen slovy: O vás vyprávíme s láskou pohádky našim dětem.
Text Václav Herout, foto osobní archiv

JEŠTĚ NĚCO KE KULATÝM VÝROČÍM
Když jsem se minule trochu pozastavil nad těmi kulatými výročími, nepsal jsem to proto, abych prosazoval svůj názor, ale abych pro dnešní a budoucí mladé generace zanechal nějaký záznam, který jim usnadní pochopit dřívější období z minulosti příslušníků české národnosti na území dnešního Chorvatska. Přesto, že o tomto tématu dnes máme dostatek psaných záznamů, přece bych chtěl poukázat na některé nepřesnosti kolem údajů o kulatých výročích. K některým z nich došlo proto, že se nezachovaly psané doklady o některé významné události, ale spoléhalo se na ústní podání. Ačkoliv některá z nich byla přesná, mnohá byla mylná. Takové chyby se stávají, ale já bych se pozastavil u těch nepřesností, ke kterým docházelo vinou jednotlivců žijících už dlouhou dobu po druhé světové válce.
Začnu jedním případem, u kterého mě jednou možná někdo bude považovat za spoluviníka, což není pravda, třebaže uznávám, že jsem byl svědkem této události. Když se roku 1971 konaly dožínkové slavnosti v Ivanově Sele, ve vedení Československého svazu chtěli, aby byly co „nejslavnostnější“, protože se konaly ke 150. výročí vzniku osady. Pravda je, že to mělo větší ozvěnu, zvlášť pro mnohé pozvané hosty, ale také je pravda, že to nebyl přesný údaj, protože podle toho by osada byla založena roku 1821, o čemž však nebyl žádný doklad, a navíc se tento letopočet lišil od ústního podání. Byl jsem toho svědkem, jelikož jsem současně v Jednotě na pokračování uveřejňoval texty o nejstarších dějinách osady, dle kterých byla osada o několik let mladší. V Československém svazu si to také četli, věděli o tom, ale nakonec ta „slavnostnější“ varianta dostala přednost. Na školní budově odhalili tehdy František Jelínek a Víťa Havelka pamětní desku. Myslím, že tam stála ještě řadu let, dokud nebyla natrvalo odstraněna při jedné obnově školní budovy.
K podobnému případu došlo o něco dříve i v Lipovci. Na jejich Českém domě dodnes stojí pamětní deska odhalená roku 1962 u příležitosti 100. výročí založení osady. Scénář se podobal tomu pozdějšímu v Ivanově Sele. Rozdíl byl v tom, že tato osada byla tehdy o několik let starší. O tom se můžete dočíst v Přehledu č. 37 z roku 2019.
Zde bych se pozastavil nad zachováním archivních dokladů. V archivu Svazu Čechů je uchováno mnoho cenných dokladů, ale jistě ne tak, jak si to kdysi představovali jeho iniciátoři, prof. Franta Burian, později prof. Josef Matušek a po něm další, kteří si byli vědomi jeho významu. Pozastavím se rodinných nebo soukromých archivů. Těm, kteří je doposud střeží doma, bych poradil, aby se o ně starali i nadále.
O jednom takovém zachovaném cenném dokladu se zde zmíním, jelikož dosvědčuje, kdy a jak byla založena pobočka České besedy právě v Lipovci. Aby to nezůstalo jen na ústním podání, protože tento doklad je natolik cenný, opsal jsem ho, a tím zachoval původní obsah:
Ustavující schůze
České besedy jednoty v Lipovci dne 29. února 1920
Schůze zahájena v místnosti pana Kalenského o 3. hodině odpoledne za účasti 28 krajanů lipoveckých a 9 členů Č. B. z Dol. Daruvaru, vedena pánem J. Zounarem z Daruvaru. Ve svém proslovu osvětlil řečník význam spolčování našich krajanů. Význam spočívá ve staré zásadě, že v organizaci je síla a moc. Co nezmůže jednotlivec, zmůže mnoho jednotlivců vedených jednou vůdčí myšlenkou. Čím více sdružených, tím silnějším je celek, a proto se nechceme tříštit na drobné společky, nýbrž být členy jednoho velkého sdružení, jež by nás všecky pojilo ve všech možných otázkách kulturních, hospodářských a veřejných – a tím je Česká beseda v Dolním Daruvaru.
Chceme být oddanými občany své nové vlasti Království SHS, ale i věrnými příslušníky československého národa. Proto není příčiny, proč bychom se prohlašovali příslušníky té neb oné národní skupiny. Zůstaneme svéráznou československou jednotkou občanstva zde usedlého. Proslovu následovala delší čilá debata, které se zúčastnili místní krajané a daruvarští hosti p. V. Kubelka a F. Hušpera.
Po vysvětlení mnoha věcných poznámek vyzval p. Zounar přítomné krajany k zápisu za členy Č. B. Přihlásilo se 30 členů, kteří ihned provedli ustavení své jednotky volbou pětičlenného výboru.
Zvolení do výboru:
1. Kalenský Josef 2. Viktora Václav 3. Kreisinger Fr. 4. Novotný Fr. 5. Turek Fr.
Výbor konal ihned svoji první schůzi a zvolil ze svého středu za předsedu Kalenského Fr., za pokladníka Viktoru V., a za jednatele Kreisingera Fr.
Bylo pak promluveno o některých formálních věcech rázu technického, kupříkladu zavedení spolku do svých knih, které dodá ústředí v Dolním Daruvaru.
Schůze skončila vzletnými pozdravy předsedy a p. Zounara o 6. hodině odpoledne.
Podpis: Antonín Kraisinger, Josef Kalenský
Pro ujasnění uvedu pro mladší čtenáře krátké vysvětlení: Je známo, že nejstarší české besedy na širším daruvarském území byly založeny roku 1907 v Dolním Daruvaru a Prekopakře, první osada byla předměstím Daruvaru a druhá města Pakrace. Proč byla první beseda založena v Dolním Daruvaru, a ne v Daruvaru, je možné vysvětlit. V Daruvaru, který tehdy fungoval jako „tržiště“ čili městys, nebylo před první světovou válkou ještě mnoho českých rodin, zabíral také menší rozlohu a byl osídlen příslušníky různých jiných národností. Více prostoru bylo v Dolním Daruvaru, který tehdy začínal už od odbočky do dnešní Gundulićovy ulice v Daruvaru a sahal až k rozcestí, kde jedna cesta odbočuje k Batinjanům a druhá ke Končenicím, jejichž část byla také považována za součást Dolního Daruvaru. A právě zde se ukotvil velký počet českých rolnických a řemeslnických rodin. V Dolním Daruvaru byla roku 1907 v jednom hostinci založena Česká beseda, byly zde i budovy prvních českých škol a později i Prokůpkova hospodářská škola. Zásluhy za založení Besedy patří především Čechům z Dolního Daruvaru, ale do spolku se zapojilo i několik krajanů z přilehlých osad.
V období mezi dvěma světovými válkami vztahy mezi občany Dolního Daruvaru a „tržiště“ Daruvar nebyly dobré. Každá osada měla vlastní hasičský sbor, svou vlastní dechovku, vlastní správu a sportovní spolky a vládla mezi nimi jakási rivalita. Ve sportu například utkání nekončila vždy ve sportovním duchu, někdy i rvačkou, především mezi jejich fanoušky. Po první světové válce se Česká beseda Dolní Daruvar podílela na založení svých besedních poboček, především v přilehlých osadách, ve kterých žil větší počet příslušníků české národnosti (Lipovec, Horní Daruvar, Dolany, dokonce i Daruvarský Brestov). A právě o založení pobočky České besedy v Lipovci se dovídáme z dříve uvedeného dokladu.
Po roce 1920 Českou besedu v Dolním Daruvaru posílili mnozí Češi, kteří se tehdy začali usazovat v Daruvaru. Kromě členů Knytlovy hudební rodiny se do Daruvaru přistěhoval i prof. Franta Burian a po otevření české školy v roce 1922 se v Daruvaru vystřídal velký počet učitelů. Přišli také Jarka Dittrich a Otto Sobotka, kteří začali vydávat i české noviny. Tito Češi v Daruvaru si nikdy nezaložili svůj vlastní spolek, ale zapojili se do práce České besedy v Dolním Daruvaru, a tak se vyhnuli rozporům, které vládly mezi jinými spolky nebo družstvy mezi dvěma daruvarskými organizačními jednotkami. Tato skutečnost Besedu posílila natolik, že roku 1925 uspořádala první dožínkovou slavnost zdejších Čechů. Letos je to kulaté výročí, 100 let, a proto budou tyto Dožínky plným pravém „slavnostnější“.
Text Václav Herout