Je velmi příjemné se s vámi pokaždé potkávat a je to určitá hrdost, která mě zde s vámi naplňuje. Děkuji všem také za odvedenou práci. Chtěl bych, abychom se mohli společně i nadále takto potkávat v následujících sto letech.
Ještě jednou děkuji, já sám za sebe a samozřejmě i za pana premiéra, který se omlouvá, že se pro své pracovní povinnosti nemohl dnes dostavit.

Vyslanec premiéra Chorvatské republiky, ministr práce a důchodového systému, rodiny a sociální politiky Marin Piletić:
Dámy a pánové, vážená paní předsedkyně Svazu Čechů, milí přátelé a všichni, kteří jste se zde sešli, abychom společné oslavili sté výročí prvních Dožínek zde v Chorvatsku organizovaných Svazem Čechů. Všem ze srdce blahopřeji k této překrásné slavnosti, k slavnosti, která slaví svých prvních sto let v roce, kdy si chorvatský národ připomíná tisíc sto let od korunovace prvního chorvatského krále. Když jste vy začali s pořádáním dožínkových slavností, Chorvatsko oslavovalo prvních tisíc let svého bývalého království. Jedna věc je jistá: za těchto uplynulých sto let jste svou prací, kulturou, uchováváním vlastní identity a bohatstvím, které jste s sebou přinesli do těchto končin, obohatili tuto část slovanského úrodného kraje.
Pokud je třeba ještě něco říci k tomuto stému výročí, myslím si, že je to jedna z věcí, kterou všichni sdílíme: český a chorvatský národ jsou nejen spřátelené národy, jsou to národy bratrské. Už od dob Cyrila a Metoděje, přijetí křesťanské víry slovanskými národy a později i prvního záhřebského biskupa až po poslance Bílka plynou společné dějiny, na které můžeme být hrdí.
Buďte všichni živi a zdrávi až do dalšího stého výročí! Prohlašuji Dožínky za otevřené! Zaznamenal Ž. Podsedník

HOSTÉ BYLI DOŽÍNKOVÝMI SLAVNOSTMI NADŠENI
Po jubilejních dožínkových slavnostech se už v pondělí a úterý hlásili mnozí hosté se svými dojmy. Všechny reakce a dojmy nás velice potěšily, protože si všichni naši největší krajanskou akci velice chválili a byli nadšení, jak programem, výstavami a průvodem, tak organizací a naší svorností, a zejména výjimečnou atmosférou.
Zvláštní zmocněnec pro krajanské záležitosti Jiří Krátký poslal do Svazu Čechů dopis s nejsrdečnějším pozdravem a blahopřáním k oslavě 100. výročí Dožínek – svátku, který se stal nedílnou součástí života české komunity v Chorvatsku. Dále napsal: „Díky Vaší neúnavné práci, lásce k vlastním kořenům a obdivuhodné soudržnosti se podařilo tuto krásnou slavnost uchovat v plné kráse – a to je skutečný důvod k hrdosti. Svaz Čechů sehrává v tomto udržování kulturní paměti a komunitního života klíčovou roli. Vaše práce na poli kultury, vzdělávání, folkloru i spolkové činnosti je neocenitelná. Vaše dožínkové slavnosti jsou důkazem, že i daleko od původní vlasti lze uchovat českého ducha, hrdého a radostného.“
Zástupce velvyslance Jiří Hušner napsal: „Děkuji za nádherný zážitek z Dožínek. Blahopřeji všem organizátorům. Opravdu se vše povedlo na sto procent a panuje všeobecná spokojenost. I moje rodina byla nadšená a děkuje všem… Těším se na další setkání a akce.“
Ozval se nám i předseda Chorvatsko-české společnosti Marijan Lipovac se slovy: „Zdravím, chci se s vámi podělit o své dojmy. Bylo to vážně dobré, možná nejlepší Dožínky, alespoň když počítám ty z nedávné éry. Doufám, že i všichni ostatní jsou spokojení.“
Po návratu z Daruvaru se mnozí hosté o své dojmy a radost podělili na svých facebookových profilech. Tak například členka sdružení Architekt Karel Pařík z Mostaru Nina Kazazićová napsala: „Dožínky v Daruvaru – úžasný zážitek! Stále jsem dojatá. Dlouho jsem nepotkala tolik mladých lidí na jednom místě. Vůně domácího jídla, barevnost krojů, píseň a tanec na každém kroku… Organizace? Perfektní! Všechno probíhalo hladce a každý detail byl pečlivě promyšlen. Skutečné kouzlo tradic. Nejvíce na mě zapůsobila neuvěřitelná laskavost lidí – vřelé slovo, úsměv a pomoc na každém kroku… Nejkrásnější část celého příběhu. Děkuji Daruvaru za nezapomenutelný den! Jsem vděčná, že jsem toho mohla být součástí.“
Také místostarostka Prahy 15 Jitka Kolářová se podělila o své dojmy: „Jednou za dva roky se v Chorvatsku konají Dožínky. Neuvěřitelná přehlídka národní hrdosti, přátelství, tradic, tance a hudby. Nejde popsat všechny emoce a pocity, to se musí zažít! Jsem vděčná, že jsem u toho mohla být. Děkuji za pozvání svým daruvarským přátelům.“
Petr Vanka, 1. náměstek hejtmana Plzeňského kraje, nám napsal: „Bylo to skvělé! Jubilejní sté dožínkové slavnosti v Daruvaru mne opravdu chytily za srdce – jedinečná atmosféra, radost a nadšení lidí, kteří udržují české zvyky a tradice stále živé a mluví krásnou češtinou. České písničky, tance, umění kuchařské, řemeslné i výtvarné, pestrobarevný dožínkový průvod, nádherné kroje a vystoupení nespočetně folklorních souborů, to vše bylo pro mne nezapomenutelným zážitkem a zároveň i inspirací pro Dožínky, které každoročně pořádáme v Plzeňském kraji. Velké díky patří všem, kteří se na přípravě této akce podíleli. Přeji Dožínkám, ať si tuto báječnou atmosféru zachovají i dalších sto let.“
Za Spolek sekáčů a kosců České republiky napsal Miroslav Šobr ze Strakonic: „Pocit srdečnosti, vlastenectví, soudržnosti a společné radosti při zábavě domácích a hostů. Ač v cizině, cítili jsme se mezi svými… Vřelé přijetí, cítili jsme se jako v rodině, úžasná sváteční atmosféra, milé srdečné přijetí, krásně vyzdobené město, pohostinnost, krásné kroje, nádherné koncerty a hlavně usměvaví lidé, prostě duch štěstí, radosti a české pospolitosti… Krásný a velkolepý program oslav do puntíku zvládnutý. A hlavně ta radost a dobrá nálada všech účastníků průvodu a milé úsměvy přihlížejících. Byla radost tam být…“ Připravila A.-M. Štrumlová-Tučková, foto Jednota a Oldřich Petržálek

Anketa: Pamatujete si na své první Dožínky?
NEJLEPŠÍ BYL PRŮVOD
„Když jsem byl mladší, jezdili jsme na každé Dožínky, ale teď to nejde. Nepamatuji si přesně, které byly moje první Dožínky, ale samozřejmě byly se strejčkem Ambrožem, který tehdy vedl daruvarskou folklorní skupinu. Nevím proč, ale nejvíc mi zůstaly v paměti Dožínky v Hercegovci, možná proto, že jsme šli se sestrou spolu v průvodu, jen ona měla krásný piešťanský kroj a já ten obyčejný. Teď už mám i já svůj krásný český parádní kroj. Ten jsem si ale koupil teprve ve Vídni.
Z letošních Dožínek se mi nejvíc líbil průvod, protože ukazoval, jak to tehdy bejvávalo, jak to sedláci neměli lehké. Bylo tam všechno to staré nářadí, které potřebovali, a taky se mi moc líbilo, jak krásně byly vyzdobené všechny alegorické vozy. A na jarmarku se mi nejvíc líbily brestovské placky. Jedli jsme i bramboráky, nebyly špatné, ale jsme zvyklí na Kolaříkovy bramboráky. To je krajanská rodina, která je ve vídeňském Prátru připravuje už 120 let, podle vlastního receptu, a ty nám chutnají nejvíc.“
K rozhovoru se přidala i Zdeňkova dcera Andrea, která mluví díky prázdninám, které kdysi trávila v Daruvaru, obstojně česky:
„Dožínkový průvod se tak trochu podobá sokolskému průvodu, který máme ve Vídni a i v jiných krajích Rakouska při sokolských sletech. My všichni, celá rodina, jsme cvičili v českém Sokolu, takže s tím máme zkušenost. I mně se nejvíc líbil průvod a v průvodu mlácení cepy – že to tak dobře uměli, vůbec se nespletli, protože jinak by se mezi sebou pomlátili. Moc efektní bylo i bouchání na cepy v prekopakerském tanci ve večerním programu, proto se mi jejich vystoupení líbilo nejvíc.
Zdeněk Matoušek, rodák z Daruvaru, který už přes půl století žije ve Vídni, a jeho dcera Andrea

DVA OPRAVDU SILNÉ MOMENTY
„Do Daruvaru jsem přijel v pátek pozdě večer, takže jsem zahájení nestihl, ale sobotní dožínkový program měl pro mě dva krásné momenty. První byl průvod, nejdřív sama prezentace zpracování obilí a pak, jak to ty lidi bavilo. Jak jsou veselí, že můžou na těch vozech jet a ukazovat, jak se to kdysi dělávalo, a při tom se všichni usmívají a ještě k tomu rozdávají koláče. A kolik pak těch besed napochodovalo! Teprve při tom jsem si plně uvědomil, jak je zdejší krajanský život početný.
Druhý silný moment, kdy mi doslova naskočila husí kůže, byly společné tance, zvlášť Horácká kola. Když zaznělo „Rybičky mají vodu a my máme svobodu“, uvědomil jsem si, jak je dobře, že my už máme dnes svobodu, ale že ji bohužel ještě pořád nemají všichni. Byly to pro mě dva nejsilnější momenty daruvarských Dožínek, i když těch dojemných bylo více. Třeba, s jakou chutí tančí besedy ve večerním programu, a není při tom důležité, že je to jen jednoduchý tanec, bylo milé vidět, jak mají z toho radost a jak je to baví.
Rovnou z Daruvaru jsem pak jel do Kruščice, kde už třináctý rok pořádají festival Lepota različitosti. Není to tak velké jako Dožínky, ale princip a emoce jsou stejné. Je to jediný originální český festival v Srbsku a pořádá ho relativně malá vesnice s jen asi 700 obyvateli. Začínali v takzvané balon sale a teď už mají i etno kuću. Pořád na tom festivalu pracují, zlepšují ho a zvětšují. Ač jsou věci, ve kterých se liší, zemědělstvím, mentalitou a způsobem života jsou velice podobní krajanům v Chorvatsku. Musím ještě pochválit váš časopis Jednota. Podle jejího vzoru jsme v roce 2000 založili List jižního Banátu. Bohužel už nevychází.
Čím jsem starší, tím jsem hrdější, že je český národ šikovný, technicky zručný a vyspělý, že můžeme být pyšní na své předky, kteří kamkoliv přišli, přispěli k lepšímu životu. Jsem rád, že se ta hrdost vrátila i do Kruščice. Když jsem tam přijel poprvé, tak pro ně zdejší krajané byli spíše Pémci, a teď jsou Češi, hrdí na své kořeny. Když jsem byl v roce 2001 s Kruščicí na Festivalu v Rožnově, potkali jsme tam, myslím, že daruvarskou Holubičku, a už tenkrát jsem si řekl, jak by to bylo hezké, kdyby se ti Češi mohli mezi sebou potkávat. Tehdy to nebylo možné, ale teď, po více než dvaceti letech, jsem k tomu v Daruvaru viděl náznaky a moc mě to těší.“
Roman Grossman, tři roky český učitel v Srbsku, později čtyři roky vedoucí kanceláře Jihomoravského kraje v Srbsku a dobrovolník v krajanské komunitě, dnes podnikatel v cestovním ruchu v České republice

PRVNÍ BEZ POVINNOSTÍ
Moje první Dožínky-Obžínky byly ty v roce 1985. Také se konaly v Daruvaru a také byly jubilejní – oslavovalo se 60. výročí. Do Daruvaru jsem se přistěhoval dva roky předtím, česky jsem ještě neuměl a s menšinovými zvyky jsem se teprve seznamoval, a tak byla tato akce pro mě úplnou novinkou a milým překvapením. Od vítání hostů a slavnostní akademie přes průvod s alegorickými vozy a ústřední folklorní program až po závěrečnou lidovou zábavu, všechno bylo jednou obrovskou velkolepou podívanou, která na mě udělala tak silný dojem, že se Dožínky staly mou oblíbenou akcí. A to bez ohledu na to, zda se konají v Daruvaru, Končenicích, Kaptole, Zdencích nebo v Mezurači.
Letošní byly ještě mnohem větší, veselejší a atraktivnější a byly bezvadně organizovány. A jelikož se pořádaly ke svým stým narozeninám, přitáhly neskutečné množství hostů a diváků, což vytvořilo neopakovatelnou atmosféru. Pro mne ale byly zvláštní i proto, že to byly první Dožínky, na kterých jsem neměl žádné povinnosti. Na všech dosavadních jsem měl různé novinářské úkoly, nejprve pro daruvarský rozhlas, potom pro chorvatské noviny a posledních patnáct let pro Jednotu, a letos jsem, jako novopečený důchodce, žádný úkol neměl. Tak jsem se po celou dobu mohl věnovat hostům a přátelům, ochutnávat dobroty na stancích staročeského jarmarku, a pít Staročeské pivo. A musím přiznat, že se mi ta nová dožínková úloha moc líbí.
Mato Pejić, bývalý novinář (i Jednoty), nyní v důchodu

„AKADEMIE“ PŘED ZÁMKEM BYL SKVĚLÝ NÁPAD
Jestli si dobře vzpomínám, moje první (tehdy ještě) Obžínky byly v Hercegovci, ale nevím kdy. Tehdy jsem byl začátečník ve folkloru, chodil jsem do první třídy střední školy, takže asi rok 1974? Moc si toho nepamatuji, jenom že Obžínky byly na hřišti a tancoval jsem s Vlatkou Martekovou. Byla to samozřejmě daruvarská taneční skupina pod vedením strejdy Ambrože. Tehdy byli v sestavě daruvarské folklorní skupiny legendy jako Leksa, Lída Veltruská a Štruml.
Nejvíce si vzpomínám na končenické (tehdy už) Dožínky, ty předminulé. Tam už jsem byl s jihlavským souborem Pramínek a dělalo se (snad poprvé?) předtančení, kde účinkovaly skoro všechny besedy. Účastnil jsem se nácviku a secvičné. Byly to nervy, ale super pocit, když se předtančení povedlo. Pamatuju si, jak ke mně přiběhl pan Brtník a byl jako malé dítě, jakou měl radost.
Letošní Dožínky – super. Výborný nápad byl udělat „akademii“ (jak jsme někdy říkávali slavnostnímu programu vpředvečer Obžínek) před zámkem. Více lidí než v domě, dobrá atmosféra. Hlavní program k mému velkému překvapení nebyl nudný, jak někdy bývá, když vystupují všechny besedy, které mají taneční skupinu. Líbil se mi, všichni byli dobří. U každého souboru by se něco našlo, ale celkem bylo vidět, že se poctivě připravovali. Průvod byl vynikající, jenom bych se příště snažil, aby šly všechny alegorické vozy více pohromadě. To samé platí i pro taneční skupiny. Jarmark jako vždy dobrý, ale co mi chybělo, byl výčep s pivem. To by nemělo nikdy chybět, žízeň byla a nebylo co pít.
Josef-Pepa Souček, jeden ze zakladatelů daruvarské Holubičky, dnes dlouhodobě žijící v České republice

JSME MILE PŘEKVAPENI
„Naše malá čtyřčlenná skupina ze Společnosti česko-bosenskohercegovinského přátelství Architekt Karel Pařík z Mostaru z Bosny a Hercegoviny měla tu čest poprvé se zúčastnit krajanských Dožínek v Chorvatsku, a to hned na výročí 100 let od jejich prvního uspořádání. Naši tři členové Ismet, Suada a Nikol neměli nikdy příležitost něco takového vidět, já jsem se narodila a vyrostla v Česku a při návštěvě Moravy jsem měla možnost dožínkové slavnosti poznat.
Daruvarské Dožínky byly pro nás pravým zážitkem, vidět tolik krásných českých krojů, tradic a zvyků na jednom místě, a to právě v Daruvaru, centru chorvatské krajanské komunity. Musíme přiznat, že jsme mile překvapení, jak dobrou organizací, tak přátelským přístupem hostitelů k nám hostům. Děkujeme za pozvání a budeme se těšit na nová setkání a spolupráci.“
Alena Gološová, předsedkyně spolku Architekt Karel Pařík Mostar

I MY BYCHOM SE PŘIDALI KE SPOLEČNÉMU TANCI!
„Do Daruvaru chodila moje rodina každý rok, a to k Leksům a Borovcům, na návštěvu k rodinám strýce a tety. Tak jsme v roce 1977 viděli i tehdejší Obžínky. Když je srovnám s těmi letošními, tak měly daleko méně účinkujících i diváků. Tenkrát nás ani nenapadlo vyfotografovat si něco z Dožínek, dnes je doba úplně jiná. Hodně se cestuje, ze všech stran se nám nabízejí nejrůznější akce a my všechno dokumentujeme a uveřejňujeme na internetu. Možná i proto se mi letošní Dožínky zdají nejen pestřejší, ale také protokolárnější a glamuróznější. Naše sdružení Česká beseda Nový Sad považuje za velkou čest, že jsme se mohli zúčastnit letošních daruvarských Dožínek, a to o to více, že se slavilo 100. výročí. Největší na mě dojem udělala různorodost besed, jak ve vystoupení v programu na Sokolu, tak na jarmarku.
Všichni ukázali nejrůznější české kroje, tance a rukodělné a kuchařské dovednosti a při tom se spolu tak krásně bavili. Z programu musím pochválit zcela profesionální vystoupení daruvarské Holubičky prvního dne Dožínek před zámkem.
Všech devět členů České besedy Nový Sad se vrátilo domů s těmi nejhezčími dojmy, spokojeni, že se mohli představit na staročeském jarmarku. A nakonec návrh: bylo by možné, aby se příště i hosté ze zahraničí zúčastnili společného tance? My z České besedy Nový Sad bychom si tak rádi zatančili na společném parketu.“
Lidie Bubnjevićová, předsedkyně České besedy Nový Sad

TOLIK KRÁSY, ENERGIE A SOUNÁLEŽITOSTI!
Na Dožínkách v Chorvatsku jsem asi popáté. Svoje první Dožínky jsem zažila právě v Daruvaru. Bylo to v roce 2000, kdy jsem jako členka doprovodné hudby vystupovala s Holubičkou. Nikdy na ně nezapomenu, tolik krásy, energie, sounáležitosti všech lidí naladěných na stejnou strunu. Další Dožínky jsme vždy prožívali s rodinou Malinovou, protože jsme u nich při všech dalších návštěvách i bydleli. Velmi ráda jsem učila v Končenicích, proto ráda vzpomínám na Dožínky v roce 2018. Setkala jsem se tam s mnoha přáteli, které jsem už dlouho neviděla. V paměti mně utkvěly i Dožínky v Kutině, kde všechny hodně mrzelo, že se počasí pokazilo. Tolik práce, a výsledek nebyl podle očekávání.
Proto jsem se pořád zajímala, jaké bude v Daruvaru počasí, a na tyto Dožínky vyšlo ideálně! Mohli jsme se procházet po městě a potkávat se se starými známými. Díky příznivému počasí byla dožínková výzdoba v parku překrásná, stánky se suvenýry i občerstvením pečlivě přichystané a program mohl proběhnout tak, jak byl připravený. Večerní vystoupení Holubičky v pátek před zámkem bylo okouzlující. Kdo měl tento nápad, budiž pochválen.
Dožínkový průvod je něco překrásného, dojímavého, působivého. Nádhera krojů, oživené vzpomínky na dětství, kdy přes naši ulici opravdu jezdili pivovarští koně s vozy naloženými sudy s pivem, i na dětský hanácký kroj, ve kterém jsem i já vystupovala, když jsem žila ve Vyškově, se kterým teď má družbu Virovitica. Návrhy na zlepšení organizace Dožínek nejsou uskutečnitelné. Hodně lidí si stěžovalo na příliš dlouhý program. Protože jsem celý profesní život pracovala právě jako organizátorka nebo účastnice různých besídek, programů a vystoupení, vím, že pokud nechceme vystupujícím vzít chuť vystupovat, nemůžeme být přehnaně kritičtí. Přestože jsem v Daruvaru žila jen dva roky, pořád tu nám své nejlepší přátele a jejich děti jsou i mou radostí. Nevím, jestli si mě ostatní děti, které jsem učila a které jsou dnes už dospělé, pamatují, ale vím, že jsme já i Daniela Zezulková, která tu působila přede mnou, ovlivnily některé děti natolik, že se začaly věnovat hře na housle, což je dobré pro doprovodnou hudbu Holubičky i pro celý život těchto dětí, protože housle a hudba jsou neuvěřitelně obohacující.
Daruvar je pořád krásné město, kde se domluvíte česky a kde se z chorvatštiny plynule přechází do češtiny uprostřed věty nebo vyprávění. Krásné město, už modernější, víc aut, víc spěchu. Vzpomínám si na vůni lip na náměstí a kachlová kamna, která nás zahřívala ve třídách i doma. No ale pokrok nezastavíš. Takže vzhůru k dalším Dožínkám! Obdivuji neuvěřitelnou pracovitost zdejších krajanů a přeji vám všem, aby vaše energie byla nevyčerpatelná.
Sylva Ondráčková z Brna, česká učitelka v Daruvaru v letech 1999–2001
Zaznamenala Vlatka Daňková