FOTO na portálu jednota.com.hr
IVANOVO SELO
Tým zavítal 8. července do nejstarší české vesnice v Chorvatsku, Ivanova Sela. Ve dvoře etno stavení mimo jiné zaznamenal zdobení alegorického vozu a nácvik ručního mlácení obilí.
Natočil také rozhovor s předsedkyní České besedy Ivanovo Selo Anou-Marií Štrumlovou-Tučkovou, která informovala i o přistěhování českých rodin na území dnešního Ivanova Sela, o významu dožínkových slavností pro krajanskou komunitu v Chorvatsku, o tom, co představuje alegorický vůz ivanovoselské Besedy a kolik lidí z Besedy se do příprav na Dožínky zapojuje. Jelikož během nahrávání rozhovoru začalo pršet, bylo poté zdobení alegorického vozu a nácvik mlácení obilí natočeno ve stodole u etno stavení. Než členky Besedy vyzdobily alegorický vůz květinami z krepového papíru, mužská část týmu zkontrolovala cepy. Počasí se zatím z deštivého změnilo ve slunečné a alegorický vůz byl ze stodoly vyvezen. Krajan Vládo Bahník zatím z Daruvaru přivezl dobový traktor, kterým byl vyzdobený alegorický vůz s pěticí mlatek provezen ulicemi vesnice. Natáčející tým přitom odjezd, jízdu a návrat, rytmickou práci mlatek a také různé jiné detaily zaznamenal. Zvlášť je při natáčení kádrů vesnice zaujalo množství čapích hnízd.
LIPOVEC
Ve středu 9. července strávil televizní štáb téměř celý den v Lipovci, kde nahrál spoustu zajímavostí, ale především zdobení alegorického vozu s kamenným mlýnem a májky, kterou pro daruvarské Dožínky tradičně zdobí Česká beseda Lipovec.
Dopolední nahrávání znemožnil neustávající déšť, ale televizní štáb nezahálel a v domácnosti paní Růži Vaškové natočil přípravu pravých českých buchet. Protože ani odpoledne nepřestávalo pršet, rozhodla se skupina důmyslných členů Besedy, vedená rčením „nic nás nesmí překvapit“, postavit na hřišti u Českého domu stan, což neuniklo oku kamery. Natáčecí tým poté zaznamenal výrobu květin z krepového papíru a rozhovor s členkami kreativní skupiny Růžičky.
Zatímco muži pod stanem zdobili alegorický vůz, děvčata a ženy v altánku obilím oplétaly věnce dožínkové májky. Režisér si mezitím k mikrofonu pozval Marii Resovou, která mimo jiné vysvětlila, že Česká beseda Lipovec tradičně připravuje májku, když se Dožínky pořádají v Daruvaru. Prozradila, že se různé techniky zdobení obilím naučila od své tchyně, a že se tyto dovednosti předávají z kolena na koleno. Na přání režiséra poté srovnala způsob zdobení starých a dnešních vozů.
Zhruba ve chvíli, kdy děvčata při zdobení v altánku začala zpívat, se roztrhla mračna a na celou akci se usmálo sluníčko. Vůz byl ze stanu vyvezen na hřiště a muži na něj naložili kamenný mlýn, aby jej ženy mohly ozdobit obilím a květinami. Průběh příprav kameraman pečlivě sledoval a zaznamenával.
DEŽANOVEC
Zdobení vozu s českou hospodou se natáčelo 10. července ve dvoře rodiny Velických. Štáb zaznamenal vázání kytic z obilí, které bylo předem nasečeno, ale i tvoření panenek z kukuřičného šustí.
Pšenice, ječmen, oves… jen ty nejkrásnější klásky se vybíraly a čistily, aby se z nich mohly udělat ozdoby na vůz. Oku kamery neunikla ani nálada při akci. Sešel se totiž velký počet členů spolku a při práci se vtipkovalo a zpívalo.
Režiséra zajímaly i detaily z minulosti Besedy a také, jak probíhaly přípravy na Dožínky kdysi. Proto štáb navštívil jednu z nejzkušenějších členek České besedy Dežanovec, Ludmilu Bláhovou, která prozradila, jak se do Dežanovce dostala a jak se do činnosti Besedy zapojila hned po svém příchodu z Česka. Zmínila se o rozdílech v mentalitě lidí v Česku a Čechů v Chorvatsku a dodala, že si dlouho musela na pohostinnost místních zvykat. Poté se televizní štáb přesunul do besedních místností, kde natočil, jak se vytvářejí panenky z kukuřičného šustí, kterými je Beseda známá již 30 let.
Často fotografovaná panna, která stála u vchodu na stadion Sokol, kde se konal dožínkový program, je také prací členů České besedy Dežanovec.
VELKÉ A MALÉ ZDENCE
Televizní štáb HRT se v pátek 11. července vydal do Velkých a Malých Zdenců, kde natáčel žně kombajnem a přípravu vozu s chlebovou pecí.
Dopoledne počasí přálo, a tak bylo možné natočit soudobé žně ze všech úhlů. Poté se štáb vydal k paní Jarušce Krčmové, která si s nimi při pečení rohlíčků popovídala o tom, jak žně vypadaly kdysi, zavzpomínala a srovnala je s těmi dnešními. Při pečení jí pomáhala také její vnučka. Rohlíčky se povedly a paní Krčmová je později nabídla členům spolku při zdobení vozu.
Odpoledne se členové České besedy Velké a Malé Zdence shromáždili na hřišti za místním hasičským domem, aby ozdobili vůz, na kterém prezentují přípravu a pečení chleba. Televizní štáb zároveň zaznamenal zkoušku dechovky a rozhovor s předsedkyní Vesnou Růžičkovou. Když byla chlebová pec připravená na upraveném voze, pochutnali si všichni na teplých a voňavých bramborácích.
LENKA JANOTOVÁ O DOŽÍNKÁCH KDYSI A DNES
V rámci nahrávání dokumentárního filmu Chorvatské radiotelevize HRT o stém výročí prvních Dožínek natočil režisér Aleksej Gotthardi Pavlovsky v České galerii rozhovor s někdejší předsedkyní Svazu Čechů Lenkou Janotovou.
FOTO na portálu jednota.com.hr
Vraťme se nejdříve do roku 1925, kdy byly uspořádány první Dožínky. Proč právě tehdy? Jaké bylo ovzduší? Proč se Dožínky pořádaly právě v Daruvaru?
Byla to léta, kdy se kulturní akce Čechů žijících zde v Chorvatsku teprve začínaly pořádat. V té době se začínají zakládat spolky, zvané české besedy, a různé divadelní, folklorní a hudební skupiny, takže všechno vlastně spělo k tomu, aby se organizovaly i větší akce, při kterých by krajané, členové českých besed, mohli veřejnosti ukázat, čím se zabývají, a tím vlastně přilákat i další členy do svých spolků, aby se celá kulturní tvořivost a kulturní dění obohacovaly. Předtím byl v roce 1921 založen Československý svaz, v roce 1922 Česká škola Komenského, takže bylo výrazné soustředění na uchování jazyka a kultury. Proto přišla skupina členů daruvarské Besedy s nápadem organizovat české Dožínky. Samozřejmě, bylo to v úplně jiné podobě: dominovaly folklor, hudba a zpěv, byly tam ukázky – výjevy z českých dějin, různé přelomové historické okamžiky, a všechno to posilovalo národní uvědomění. Rok 1925 byl zvolen úplně náhodou, důležité však je, že se Dožínky uskutečnily.
Měly velkou odezvu, krajané byli nadšeni takovou prezentací české kulturní tvořivosti, a Dožínky se potom opakovaly každý rok právě tady v Daruvaru. Na venkov se dostaly teprve později. Dožínky vlastně patří venkovu, ale takový program se mohl zorganizovat spíš tady, než na venkově.
Někde jsem si přečetl, že se někteří lidé této myšlence vzpírali, že jim to trochu připomínalo cirkus, že byl zpočátku kladen odpor, že se to až později podalo…
Víte, v každé době, když někdo vyjde s nějakou novinkou a chce provést nějakou změnu v kulturním dění, vždy se najde někdo, kdo klade určitý odpor. Můžeme to vysvětlovat různými způsoby, ale nebyla v tom politika, spíš šlo o izolované případy. Důležité je, že se jim to nepovedlo.
V té době v Česku už Dožínky jako slavnost existovaly? Pořádaly se první Dožínky podle vzoru těch českých, a teprve později se daruvarské Dožínky vyvinuly v něco zvláštního? Začátky ale asi byly podle těch vzorů probíhajících v českých zemích…
První organizátor Dožínek Josef Knytl se narodil v Hronově v Čechách, tam prožil své mládí a měl příležitost tuto slavnost zažít. Do těch kulturních akcí byla vlastně zapojena celá Knytlova rodina, která po přistěhování do Daruvaru mohla uplatnit všechno to, co se odehrávalo tam. Takže ano, takový model byl převzat z českých dožínek a ty se tady postupně přizpůsobovaly našim podmínkám a našim požadavkům.
Jak se přišlo na myšlenku o alegorických vozech? Existovaly takové alegorické vozy i v Čechách, možná jen v menším rozsahu? Podle fotografií byly alegorické vozy už na prvních Dožínkách. Co je Vám o tom známo?
Tenkrát byly na alegorických vozech spíš výjevy z českých dějin. Teď nám jde o to, ukázat proces od setí, přes žně až po pečení chleba, což bylo pro naše krajany možná podstatnější.
Vlastně se to teprve časem vykrystalizovalo, někdy od sedmdesátých let… Jakými ideovými fázemi průvod prošel?
Pro každou dobu si musíme uvědomit, co dominovalo, jaká byla společenská a politická situace, vztahy a podobně. Když se zamyslíme nad tím, proč ty výjevy z dějin, uvědomíme si, že to vlastně posilovalo národní uvědomění. Tak to bylo mezi dvěma světovými válkami. Po druhé světové válce, v socialismu, už byla jiná situace, společenskopolitické vztahy byly jinačí. Bylo zapotřebí i na Dožínkách ukázat, jak sedlák rozvíjí socialismus, jak vesnice žije pokrokem. Jedna část dožínkového průvodu byla věnována rozvoji vesnice, proto v něm byly různé zemědělské stroje – kombajny, samovazače, sekačky… Všechno to bylo prezentováno, aby se řeklo: „V tom je naše síla, naše vesnice se rozvíjí v duchu socialismu.“
Zajímá mě ale, kdy se vykrystalizovalo takové složení průvodu, že představuje jednotlivé fáze tradičních žní a získávání chleba z obilí. Kdy k tomu došlo a jak to, že každá beseda pokaždé představuje stejné téma? A když se objeví nová skupina, musí si nalézt nějaké nové mezitéma, aby se to neopakovalo?
Myslím, že byl přelomový rok 1995, po domovinské válce, kdy jsme vlastně dávali všechno znovu dohromady. Mnohé besedy za domovinské války nemohly působit, všechno se začalo jakoby znovu rozvíjet, znovu organizovat. Tady Svaz sehrál významnou roli, vlastně burcoval jednotlivé besedy k znovuzaložení či obnovení činnosti.
První Dožínky po domovinské válce se konaly v roce 1995, a tehdy jsme si řekli, že zůstaneme věrní lidové tradici, že budeme prezentovat Dožínky, jaké byly kdysi, a to bez politických a dalších přísad. Myslím si, že se nám to podařilo a že ta atmosféra daruvarských Dožínek v roce 1995 byla pravé obrození menšiny v Chorvatsku. Všichni se chtěli Dožínek zúčastnit, všichni se nadšeně připravovali. Z Čech jsme přivedli několik choreografů, kteří pracovali s folklorními skupinami a podle českého vzoru se tady tvořil dožínkový program. Tenkrát jsme vytvořili základ k dalším dožínkovým slavnostem až po dnešní dobu.
Vaše Dožínky jsou vlastně natolik specifické, že v Česku nemají obdobu. Oproti tomu, co se zachovalo v Česku, je vaše slavnost velmi specifická a zvláštní. A díky znázornění celého procesu mohou mladí lidé vidět, jaké byly žně kdysi, a to v Čechách už asi není.
Učitelé z českých škol v Chorvatsku každoročně jezdí na týdenní seminář do škol v České republice. Měli jsme jednou příležitost vidět znojemské dožínky, a když jsem to viděla, ptala jsem se sama sebe: a kde jsou ty dožínky? Tam bylo postavené pódium, střídaly se folklorní skupiny, průvod nebyl žádný. Potom jsme se dozvěděli, že každá oblast má své specifické dožínky. Dožínky Čechů v Chorvatsku mají také své specifikum – bez průvodu by to nebylo ono. Také ta večerní akademie před Dožínkami je bez jakékoliv politiky, všechno se vztahuje na radost z dokončení žní. Je to taková oslava folklorního dění, ale spojená s koncem žní.
Osobně jsem velice šťastná, že zůstáváme věrní tomu, aby Dožínky vždycky prezentovaly i tu dávnou dobu. Už kvůli dětem, aby to byla určitá edukace pro mladé o tom, jaký byl život kdysi, jak se kdysi žnulo, aby si to mohli trochu srovnat se současností.
Dožínky se ještě v sedmdesátých letech pořádaly každým rokem. Avšak na tak malý počet českých obyvatel to bylo náročné. Jestli besedy kromě folklorní, hudební a pěvecké skupiny mají i divadelní skupinu a jiné aktivity, tak docházíme k tomu, že by každý člen musel být v besedě po celé dny. Proto bylo rozhodnuto, že Dožínky budou každý druhý rok a každý rok se mohou pořádat menší kulturní akce.
Ohledně alegorických vozů: Nejpraktičtější je, aby je zdobily besedy, které sídlí v blízkosti místa, kde se Dožínky organizují, kvůli transportu. Je velice náročné takový vůz ozdobit, a jet s ním potom dvacet, padesát či sto kilometrů… všechno by se to zničilo. Jde tedy spíš o takovou praktickou záležitost. Jednotlivé besedy mají určený námět, který na svém alegorickém voze prezentují. Už s tím mají zkušenosti a není to pro jejich členy tak náročné. Poslední dobou se objevují například kovárna či odpočinek na poli, anebo vozy s buchtami, které se z průvodu podávají obecenstvu. Je to spíš taková zajímavost a obohacení, ale nesmí se narušit proces, jak se žně konaly kdysi.
Dalo by se říci, že je ten koncept s alegorickými vozy poněkud staromódní, vidět jsou spíš průvody folklorních souborů. I když se vyskytují také při různých dalších průvodech, například na rijeckém karnevalu. Alegorické vozy jako by patřily k minulým časům, je to jako asociace na prvomájové průvody… Ale pro lidi jsou vozy zajímavé. Lidé to mají rádi, právě to je pro ně hlavní atrakce. Proto předpokládám, že tento koncept neplánujete drasticky měnit.
Řeknu vám, že nejvíce obecenstva se shromažďuje právě proto, aby zhlédlo průvod, a to právě kvůli těm alegorickým vozům. Lidé to mají rádi a je to taková zajímavost z dějin života kohokoli, kdo má nějaké spojení s vesnicí. Proto si myslím, že to nikdo nebude měnit, protože se to těší velké oblibě obecenstva.
Dále je atraktivní závěrečný společný tanec po vystoupeních jednotlivých souborů. Každý asi tančí něco svého, každý ten tanec symbolizuje něco jiného, ale vše dohromady působí velmi pěkně.
Závěr programu na stadionu je specifický, obdivuhodný. Když vidím na stadionu roztančené skupiny všech těch českých besed, mně osobně naskakuje husí kůže. Když hudba zahraje, když je tam všechny spatřím, mám z nich velkou radost a říkám si: při sčítání obyvatel nás sice není tak mnoho, je nás jen několik tisíc, ale když vidím tu roztančenou mládež a to publikum, které tleská a fandí, mám dojem, že je nás hodně. Je v nás určitá síla. Chceme zachovat své kulturní tradice a zůstat věrní svému původu, milovat svůj mateřský jazyk a vážit si vlasti a jazyka prostředí, ve kterém žijeme. Myslím si, že to je cíl nás Čechů organizovaných ve Svazu Čechů prostřednictvím českých besed.
Dožínky se pořádají už tak dlouho, sto let. Vy už jste se zde s nimi narodili, a to nejen Češi, ale všichni lidé, co zde žijí. V místech, kde se Dožínky pořádají, by si snad ani nedokázali představit život bez nich. Pořádají se tak dlouho, že už nežije nikdo z doby před Dožínkami. Předpokládám, že když jsou Dožínky součástí každého z vás, že je to zajímavý pocit…
Je to pravda. Já si vzpomínám, když se moje starší sestry oblékaly do kroje a odjížděly na Dožínky do některé vesnice, tak jsem jim jako dítě záviděla, a těšila se, kdy už já se budu moci obléknout do kroje. Jako čtrnáctileté děvče jsem v roce 1961 měla poprvé příležitost zúčastnit se Dožínek v Mezurači a hned o několik měsíců později v Hercegovci. To byly roky, kdy se Dožínky konaly dvakrát v roce, první byly krajské, okrskové, a druhé, koncem srpna, byly celomenšinové. Ale oboje Dožínky měly stejný program, který platil v té době. Každý z nás žije s těmi Dožínkami a ty dva roky tak rychle uplynou, že se hned pomýšlí: kde budou další Dožínky? A budou ještě hezčí? Zaznamenal Ž. Podsedník
