„Už nejsem mladý, jsem nemocný, těžko se pohybuji,“ postěžoval si, „nohy mi moc neslouží.“ Přesto dodnes píše – už ne poezii, ale raději krátké povídky.
V souvislosti s 80. výročím Jednoty uvádí: „Jsem hrdý na to, že jsem se zasloužil o vydání monografie k 70. výročí Jednoty. Je v ní hodně údajů o instituci, událostech a lidech,“ říká spokojeně. Navíc ještě stále sbírá údaje související s Jednotou, které nejsou příliš známé.
Na začátku své kariéry přišel do Jednoty jako třetí pracovní síla – po Božovi Grubišićovi a Vladovi Daňkovi. „Přišel jsem z dopisovatelské sítě, informoval jsem z gymnázia a z rodného Dežanovce, v roce 1958 nebo 1959. Za první plat jsem si koupil svůj první fotoaparát značky Regula,“ vzpomíná. Později se jeho působení rozšířilo na Mezurač, odkud pocházela jeho budoucí manželka Vlasta Mandušićová. „Tam jsem poznal hodně lidí,“ uvádí. Oproti původním plánům, že přestoupí do Kutiny do „azotary“ nebo na školu, se mladý pár usadil v Daruvaru, kde Bláhova manželka pracovala jako ekonomka v podniku Vjesnik.
„Stavěli jsme rodinný dům, pomáhal i můj otec. Jak mi tehdy bylo, to vím jen já. Ale postavili jsme ho a to byla velká věc. Ale ta léta prošla tak rychle…“ Bláhovi měli dvě děti: dceru Tatjanu, která je obvodní lékařkou, a syna Vladimíra, který zemřel při dopravní nehodě v 90. letech. Pan Karel v roce 2011 ovdověl a od té doby žije sám.
Vzpomíná i na zesnulé kolegy: „Tak jako mnozí starší čtenáři, čtu Naše rovy. Sám jsem napsal řadu nekrologů po odchodu známých, například Oldy Boka, Tonyho Hnojčíka, Marie Sohrové, či mého přítele Karla Vrbky. Stále vzpomínám také na svého profesora Frantu Buriana. Měl jsem ho strašně rád a budu si ho nadosmrti vážit.“ Ukázal nám také sbírku výstřižků z novin se známými tvářemi, s nimiž pracoval.
Požádali jsme pana Bláhu o vzpomínku na jeho začátky v Jednotě: „Tenkrát mě lákalo, že jsem v Jednotě mohl uveřejňovat své verše a prozaické texty. Byl jsem mezi prvními literárními autory v Jednotě a také mezi průkopníky, kteří navázali styky se slovenskými literáty v Novém Sadu a Báčském Petrovci, kde měli už tehdy vyspělou literární tvorbu.“ Jezdil tam i na literární porady a paní Viera Benková, s níž spolupracoval, později do Hlasu ľudu napsala zprávu o vydání Bláhovy monografie Jednoty. Díky této dobré spolupráci vydalo nakladatelství Obzor v roce 1989 také Bláhovu knihu Lípy na Korze. Jako kuriozitu pan Karel dodal, že sám dělal korektury své sbírky na nádraží ve Staré Pazově.
Do Jednoty se dostal díky redaktorovi Božidaru Grubišićovi. „Božo byl výborný organizátor,“ říká, „nás novináře rozháněl na terén za lidmi.“ Proto také navštívil mnoho krajanských vesnic. Občas jezdil s Vlado Daňkem. Dělaly se náborové akce na nové čtenáře a předplatitele i rozhovory. „Dnes se na terény nechodí tolik, kolik by se mělo,“ míní Karel Bláha. Když pak Grubišić z Jednoty odešel, Bláha se věnoval zprávám z politiky, kterou prý nikdy neměl rád. Kromě krajanských zpráv si čtenáři pamatují také jeho práci v redakci zemědělských zpráv.
„Když pak do čela Jednoty přišel profesor Matušek, řídil ji jinak než Grubišić,“ vzpomíná Bláha. „Věděl, co zdejší Češi potřebují, a rozvětvil práci. Uskutečnil také svou myšlenku s rubrikou Abychom se lépe poznali.“ S úsměvem si vybavuje i jednu anekdotu z návštěvy vsi Plavnice u Bjelovaru: Když do vsi přišla výprava novinářů Jednoty, šla jim naproti celá delegace vesničanů – slyšeli totiž, že přijedou veterináři. Matušek pak zaměstnal Mirka Grabara, který byl pro tuto práci jako stvořený. Proslul jako ochotník a bavič, a jakmile promluvil, lidé se hned začali smát, protože šlo o známého daruvarského herce. Zaměstnanci Jednoty si také navzájem dobírali jeden druhého a prováděli si různé „špásy“. „Na novější období Jednoty už ale určitě zavzpomíná i někdo jiný,“ dodává pan Bláha na závěr.
Zajímalo nás, jak si pan Karel dnes žije: „No, ráno, když vstanu, udělám si cappuccino…“ a potom už se věnuje tomu, co ho právě zajímá. Jeho pracovna je plná fotografií jeho blízkých, včetně dcery a vnuka Karla. Čeká na něj také počítač, na němž píše, když má inspiraci. „Teď píšu už jen krátké povídky“ svěřil se nám. Těší se rovněž na sbírku povídek krajanských autorů, která vyšla v České republice díky Andree Preissové Krejčí a Janě Kočí. Sám by navíc chtěl dokončit a vydat vlastní sbírku povídek. A my věříme, že se mu to podaří. Text Ž. Podsedník, foto žp a archiv
S novinarom Karelom Blaha – U okviru proslava 80. obljetnice Jednote posjetili smo jednog od veterana te poslušali njegova sjećanja na vrijeme kad je počeo raditi i pisati u Jednoti. K. Blaha je član Kluba literata Saveza Čeha, autor je monografije o Jednoti, a u današnje vrijeme piše uglavnom kratke pripovijetke. Volio bi da mu se izda zbirka pripovijedaka.
