Další naši bývalou zaměstnankyní, jednu z takzvané „staré gardy“, jsme navštívili v Končenicích. Je to Aloisie Jandíková, všem známá jako Lojzička, která byla členkou kolektivu Jednoty ve druhé polovině minulého století.
Lojzička se narodila v roce 1941 v Končenicích manželům Josefovi a Žofii Jandíkovým. Byla jednou ze čtyř dětí v rodině, měla starší sourozence Aničku a Václava a mladší sestru Boženku. U Jandíků se žilo těžce a hodně se pracovalo, hlavně na poli. Lojzička už odmalička musela sloužit, nejdříve u Fiňků v Končenicích a po zakončení základní školy u doktora Kynčla v Hercegovci. Tam pobývala celý týden a domů, kde ji čekali rodiče a malý syn Zdenko, se vracela jen o víkendu.
Když se jí naskytla možnost pracovat v Jednotě, bez váhání ji přijala. Se synem Zdenkem se přestěhovala do bytu v Daruvaru a 15. března 1965 nastoupila do Jednoty jako uklízečka na plnou pracovní dobu. Ředitelem Jednoty byl v té době profesor Josef Matušek, přísný, ale spravedlivý člověk. Později toho roku jej vystřídal Antonín Kubec. Začátky nebyly lehké, výdaje na byt byly vysoké a velká část příjmů odcházela na nájemné. Zdenko zde chodil do české školky a později i do školy. V bytě s ní žila i sestra Boženka, která v té době chodila do daruvarské střední školy a Lojzička jí přispívala na vzdělání. Aby si přivydělala, po práci uklízela dům rodiny Burianovy.
V Jednotě pracovala čtyři roky jako uklízečka. Byla to těžká práce. Udržovala v pořádku celou budovu, což bylo nejtěžší v zimě, kdy musela do práce chodit časně z rána, aby nanosila dříví a zatopila ve všech kachlových kamnech v kancelářích. Po čtyřech letech vystřídala Aničku Bucifalovou na místě expeditorky, kde poté pracovala až do odchodu do důchodu. Náplní její práce bylo mimo jiné vypisovat adresy předplatitelů a přenášet je na tiskové matrice. Během tisku potom chodila do tiskárny balit časopisy, které se posílaly do ciziny, nejvíce do Československa. V té době měla Jednota v Chorvatsku asi 2000 předplatitelů, zatímco 8000 výtisků putovalo do Československa. Pracovalo se i v sobotu a v neděli s mužskými kolegy Vládou Daňkem a Karlem Bláhou často jezdívali „po terénech“. Jezdilo se na nábory k získání nových předplatitelů po vzdálenějších vesnicích a osadách. Jezdili do Mezurače, Kutiny, Ludiny, Pakrace, Hercegovce, Hrubečného Pole i na další místa.
Lojzička ráda vzpomíná, jaká byli výborná parta. Vzpomíná na své kolegyně a kolegy, z nichž už mnozí nejsou naživu. Zdenka Marteková, Karla Kmoníčková, Blaženka Bílková, Boženka Ambrožová, Márinka Huňková, Karel Bláha, Vladimír Daněk… – všichni si byli navzájem podporou, jako jedna rodina. Společně oslavovali veselé chvíle a utěšovali se v těch smutných. Vzpomíná, že Vládo Daněk dal pokaždé ke Dni žen kolegyním sněženky nebo jiné květiny. „Ženy byly v tomto kolektivu vždy ceněné a vážené,“ vzpomíná Lojzička a dodává: „Léta práce v Jednotě byla nejlepším obdobím v mém životě.“
V Jednotě pracovala necelých třicet let. Do předčasného důchodu odešla 31. srpna 1993. Po odchodu do důchodu se přestěhovala do Končenic a na rodinném pozemku začala obdělávat kus pole za zahradou. Pěstovala brambory, fazole, hrášek, rajčata, chřest, dýně i melouny. Vždy měla plný dvůr květin všech druhů a krmila také drůbež, kachny a kozy. Práce bylo habaděj. Hospodářství hlídal věrný společník, pes Ari, kterého Lojzička dostala jako štěně a který s ní strávil 13 let. Byl to velmi chytrý pes a často se jí po něm stýská.
Kvůli nemocem musela Lojzička snížit pracovní zátěž. Dnes má jen malou zahrádku, ale pěstuje v ní trošku od každého druhu zeleniny. Ještě pořád si na zimu nakládá zeleninu, vaří ajvar a rajský protlak, pravidelně si vaří, pere si prádlo a uklízí. Ani v pokročilém věku nelení a je ráda na světě. Říká, že nechápe staré lidi, kteří říkají, že je v životě nic nebaví a že by už chtěli zemřít. Jí připadá každý den vzácný a chtěla by žít co nejdéle je možné, dokud jí zdraví a rozum budou sloužit. Přestože je sama, pořád něco dělá a nenudí se. Společnost jí dělá několik mazlivých koček. Její syn Zdenko žije s rodinou v Sesvetech u Záhřebu. Lojzička má tři dospělá vnoučata – Jana, Dominika a Kristinu a pět pravnuků. Těší se z každé jejich návštěvy a často pobývá i u nich v Sesvetech. Když přijedou do Končenic, užívají si babiččinu kuchyni a vesnický život. Dnes pětaosmdesátiletá Lojzička je pořád veselá žena se spoustou zkušeností a chutí do života. Radí nám, abychom se měli rádi a užívali si čas, který trávíme s kolegy v práci –v našem druhém domově. Text Jiřina Horká, foto jh a Jednota
Razgovor s Alojzijom Jandik – Pripremili smo još jedno prisjećanje bivše zaposlenice kolektiva Jednote Alojzije Jandik na dane njenog rada u ovoj ustanovi. Bilo je to od šezdesetih do devedesetih godina prošlog stoljeća, a Alojzija je u to vrijeme kratko radila kao čistačica a zatim do odlaska u mirovinu kao ekspeditor. Rado se prisjetila lijepih, ali i teških trenutaka u Jednoti i bivših kolega. Saznali smo kako je Lojzička, kako su je zvali, danas i kako provodi umirovljeničke dane.
