Tato rozsáhlá a bohatě ilustrovaná monografie o historii, kultuře, tradici a jazyce moravských Chorvatů, v níž své příspěvky publikovalo 16 autorů z různých oborů, byla vydána v němčině v roce 2021 a v roce 2024 také v chorvatštině pod názvem Boje hrvatske Moravske za podpory Chorvatské matice vystěhovalců a Ústředního státního úřadu pro Chorvaty v zahraničí. Monografii redigovala dlouholetá místopředsedkyně sdružení Lenka Kopřivová a etnoložka Eliška Leisserová, obě příslušnice mladší generace moravských Chorvatů. Prezentace knihy se konala 14. května v Národní a univerzitní knihovně v Záhřebu v rámci Historického festivalu Kliofest.
Spolu s Lenkou Kopřivovou knihu představili recenzenti: historik a ředitel Ústavu společenských věd Ivo Pilar prof. dr. Željko Holjevac, etnoložka prof. dr. Marijeta Rajkovićová Ivetová z Katedry etnologie a kulturní antropologie Filozofické fakulty Univerzity v Záhřebu a překladatel knihy, historik a bohemista Marijan Lipovac, předseda Chorvatskočeské společnosti.
„Tato kniha se svou komplexností stala milníkem. V budoucnu se bude vše, co souvisí s moravskými Chorvaty, dělit na dobu před jejím vydáním a po něm a bez této knihy nebude možné o moravských Chorvatech napsat absolutně nic,“ řekl Holjevac, který krátce připomněl historii této chorvatské menšiny. Moravští Chorvati jsou chorvatské etnikum v České republice, nejsevernější větev burgenlandských (gradišćanskih) Chorvatů, kteří od 30. let 16. století žili v oblasti jižní Moravy, odkud byli po druhé světové válce vysídleni na 118 míst na severní Moravě. Z jazykového hlediska jsou moravští Chorvati blízcí burgenlandským Chorvatům a jejich nejsevernější skupině zvané Haci. Mluví archaickým chorvatským jazykem (ikavským čakavským dialektem) s mnoha českými a německými výpůjčkami. V 16. a 17. století se na jižní Moravě zmiňuje desítka chorvatských vesnic, zatímco do 20. století se dochovaly pouze tři: Dobro Polje, co do počtu obyvatel největší Jevišovka (dříve Frielištof) a Nová Prerava, kde žilo asi 2 000 Chorvatů.
Marijeta Rajkovićová Ivetová uvedla, že má kniha obrovský význam pro celkové chápání chorvatské kultury, jelikož moravští Chorvati si zachovali některé zvyky, které v Chorvatsku již neexistují. „Monografie představuje také vynikající příklad přeshraniční spolupráce dvou menšin, respektive dvou moderních evropských národů, českého a chorvatského. Je to vynikající příklad toho, jak by měly být zpracovávány a psány monografie menšinových komunit. Do této knihy bylo vloženo mnoho interdisciplinárních znalostí historiků, etnologů a lingvistů se znalostí českého a chorvatského jazyka. Kniha ukazuje velké kulturní dědictví a důkladnost autorů všech 16 příspěvků. Shromáždili působivou archivní dokumentaci a materiál byl doplněn a kontextualizován rozhovory se samotnými moravskými Chorvaty, kteří v této kultuře žijí. Kromě tradiční kultury se v monografii dozvídáme i o současnosti,“ uvedla Rajkovićová Ivetová.
Marijan Lipovac připomněl, že moravští Chorvati jsou ze všech chorvatských menšinových komunit nejdále od Chorvatska, což je jedna z nepříznivých okolností, které nepomohly k zachování jejich identity. „Navíc moravští Chorvati nikdy nebyli velkou komunitou – čítali několik tisíc členů a nemohli prostorově obsáhnout větší území jako například burgenlandští Chorvati. Neměli proto dostatečné kapacity na to, aby vyprodukovali vlastní intelektuály, kteří by se stali národními buditeli a pracovali na standardizaci svého jazyka, pečovali o kulturu a tradici a případně se spojili s buditeli v Chorvatsku. Aby to bylo ještě tragičtější, Chorvati byli bohatí zemědělci, proslulí jako vynikající vinaři, a financování obrozeneckých aktivit by nemusel být problém, ale bohužel o ně mezi moravskými Chorvaty neexistoval zájem. Byli zaměřeni na své vinice a pole, a ne na zachování své národní identity, a to ani ve škole a při bohoslužbách. V té době byla Morava etnicky i jazykově česká a německá a moravští Chorvati se tomu přizpůsobili. Byli trojjazyční, uměli německy i česky, ale bohužel byli negramotní ve své rodné chorvatštině,“ uvedl Lipovac. Poukázal na to, že po roce 1918 moravští Chorvati přijali jako svou vlast Československo, ale v roce 1938 se proti své vůli ocitli v hranicích nacistického Německa a byli odváděni do německé armády, což mělo za následek smrt 232 obyvatel chorvatských vesnic ve druhé světové válce, což představuje více než deset procent chorvatské populace, většinou mladých mužů. 
„V obnoveném Československu sílil český nacionalismus a s ním i nenávist a pomsta vůči Němcům, což bohužel postihlo i Chorvaty. Dříve na ně Češi pohlíželi se sympatiemi jako na slovanské ostrovy v německém moři, ale v době, kdy převládla černobílá vize světa, se pro ně chorvatské vesnice staly trnem v oku. Postavení moravských Chorvatů ztěžovala skutečnost, že se ocitli na hranici studené války mezi dvěma částmi Evropy, a také to, že byli bohatí. Takže mělo o jejich odstranění zájem mnoho lidí, od těch zaslepených nacionalismem a ideologií až po lovce majetku. Osud moravských Chorvatů byl definitivně zpečetěn v červnu 1948, kdy se v Brně sešel Zemský lidový výbor, který rozhodl o vystěhování 306 chorvatských rodin. Rozhodnutí podává velmi zavádějící vysvětlení, že Chorvati, ač Slované, pod vlivem svého dlouhodobého pobytu v germanizovaném prostředí částečně podlehli německému vlivu, a proto by měli být pro své dobro vysídleni a smícháni s Čechy, aby se z německého vlivu vyléčili. Chorvati byli z vinařské oblasti jižní Moravy přesunuti na sever, kde převládají lesy. Na první pohled se to nezdá jako velká tragédie, ale je třeba se vžít do situace těch lidí, kteří z něčího rozhodnutí přes noc přišli o své domovy, vinice a pole a byli usazeni do úplně jiného prostředí. A další tragédií je, že z našeho chorvatského pohledu se to, co moravští Chorvati zažili, nezdá nijak zvlášť tragické, protože to byla doba, kdy v Chorvatsku byly zabíjeny desetitisíce skutečných či potenciálních odpůrců komunistického režimu, těla mnoha z nich byla házena do jam a po celá desetiletí se o tom nesmělo veřejně mluvit… Proto je pro nás těžké vnímat přesun Chorvatů z jižní na severní Moravu jako tragédii,“ řekl Lipovac. 
Ohledně pronásledování moravských Chorvatů po roce 1945 uvedl, že je to jediná skvrna na jinak přátelských vztazích mezi Chorvaty a Čechy. „Je však třeba poznamenat, že dnes nikdo z Čechů není na to, co se Chorvatům stalo, hrdý, nikdo to neospravedlňuje a česká vláda se moravským Chorvatům v roce 1999 omluvila. Navíc by bylo špatné redukovat vztah Čechů k moravským Chorvatům pouze na to, co se stalo po roce 1945, protože do tohoto roku to byli Češi, kdo se zasloužil o zachování identity moravských Chorvatů,“ řekl Lipovac a připomněl Čechy, kteří se v dané oblasti vyznamenali, zejména kněze Aloise Malece, který v roce 1895 vydal první knihu v moravské chorvatštině Modlitební kniha a písně pro chorvatský lid na Moravě. Spojil v ní spisovnou chorvatštinu se specifiky čakavského ikavsko-ekavského nářečí moravských Chorvatů, což se mohlo stát základem jejich spisovného jazyka, jenž však nikdy nebyl standardizován. Kromě četných archaismů se mluvená moravská chorvatština vyznačuje také mnoha germanismy a bohemismy. Charakteristikou moravské chorvatštiny je příčestí činné končící na v, namísto spisovné chorvatské koncovky o nebo české koncovky l (biv místo byl nebo bio). Přestože je asimilace nezastavitelná, Lipovac poukázal na to, že existují i opačné procesy, kdy se lidé vracejí ke svým chorvatským kořenům, nejčastěji vnuci ke kořenům svých prarodičů, a proto je třeba na budoucnost moravských Chorvatů pohlížet s větším optimismem. 
Lenka Kopřivová vysvětlila, jak tato významná monografie vznikla. „O moravských Chorvatech existovalo už dříve několik knih, ale jeden kamarád mi řekl, že musím o moravských Chorvatech napsat knihu, která by se neuložila jen tak do skříně, ale kterou by lidé chtěli mít doma. Tuto větu jsem měla vždycky na mysli, když jsme tu knihu psali. V Česku se setkala s dobrým ohlasem a je důležitá i pro rodiny, ve kterých děti věděly, že jejich prarodiče byli moravští Chorvati, ale o tom, co zažívali, se nemluvilo. Děti to nevěděly a z této knihy se to mohly dozvědět,“ řekla Kopřivová a pozvala badatele z Chorvatska, aby se zabývali jazykem moravských Chorvatů, který není kodifikovaný, což ztěžuje jeho učení. Bylo by také dobré jazykově analyzovat nahrávky rozhovorů, které vedla se starými moravskými Chorvaty.
Prezentace knihy se zúčastnil i český velvyslanec Milan Hovorka, který řekl, že Chorvatsko může být hrdé na svou menšinu v České republice. Uvítací projevy pronesli také zástupce ředitele Chorvatské matice vystěhovalců Ivan Tepeš a zástupce Ústředního státního úřadu pro Chorvaty v zahraničí Vedran Iskra.     Text Marijan Lipovac, přel. Libuše Stráníková, foto CHČS

PREDSTAVLJANJE MONOGRAFIJE O MORAVSKIM HRVATIMA – Hrvatska javnost napokon ima pristup temeljnom djelu posvećenom moravskim Hrvatima, koje je 2017. godine pod naslovom „Boje hrvatske Moravske“ objavila Udruga građana hrvatske narodnosti u Češkoj. Predstavljanje knjige održalo se 14. svibnja u Nacionalnoj i sveučilišnoj knjižnici u Zagrebu u sklopu festivala povijesti Kliofest. Zajedno s jednom od urednica Lenkom Kopřivovom, knjigu su predstavili recenzenti prof. dr. Željko Holjevac, povjesničar i ravnatelj Instituta društvenih znanosti Ivo Pilar, etnologinja prof. dr. Marijeta Rajković Iveta s Odsjeka za etnologiju i kulturnu antropologiju Filozofskog fakulteta Sveučilišta u Zagrebu te prevoditelj knjige, povjesničar i bohemist Marijan Lipovac, predsjednik Hrvatsko-češkog društva.