Vysílá je Dům zahraniční spolupráce, příspěvková organizace Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky, která působí jako národní agentura pro mezinárodní vzdělávání.
Tereza a Ilona jsou každá jiná a skvěle se doplňují. Zároveň však mají mnoho společného. Kromě lásky k českému jazyku a učitelské profesi je spojuje také to, že se v loňském roce obě staly maminkami. Krajanské akce tak získaly dva nové malé návštěvníky. Navzdory nabitému programu si obě našly čas na rozhovor. Pokud je tedy ještě neznáte, pojďme je společně lépe poznat prostřednictvím několika otázek.
Ilono, na Daruvarsku působíš již pět let a většina krajanů tě dobře zná. Ne každý však ví, že Chorvatsko není tvou první zkušeností v roli vyslané učitelky. Kde jsi působila před příchodem do Chorvatska? Můžeš nám o této zkušenosti říct více a porovnat život a fungování české menšiny na obou místech?
Je to tak. Moje první zkušenost s výukou u české krajanské menšiny v zahraničí byla v Srbsku, konkrétně v Bele Crkvi, Kruščici, Českém Selu, Gaji a Vršci. Bylo to poprvé, co jsem sama někam vycestovala na tak dlouhou dobu, navíc bez znalosti srbštiny. Bylo mi čerstvých třicet a vůbec jsem nevěděla, jak to bude vypadat.
V Srbsku žije mnohem méně českých krajanů než v Chorvatsku a země navíc není v Evropské unii, tudíž je pro ně mnohem obtížnější vycestovat do České republiky a udržovat kontakt s původní domovinou. Stát je navíc podporuje jen minimálně. Učení dětí probíhalo vždy až po výuce ve škole, a to spíše jako volnočasová aktivita organizovaná českými besedami. O to více však bylo vše srdečnější a atmosféra uvolněná. Vedla jsem dětský pěvecký sbor a zpívala i s dospělými, spolupracovala jsem s folklorními soubory, nacvičovali jsme různé scénky, ale i divadlo, vymysleli jsme dětský časopis a naplno jsem se zapojila do organizování krajanských akcí. Měla jsem velké štěstí, protože jsem našla ubytování u paní Jozefiny Irović, která mě v podstatě přijala do rodiny a dodnes máme vztah na úrovni vnučky a babičky. Našla jsem si v Srbsku také přátele, se kterými jsem stále v kontaktu.
Česká menšina v Chorvatsku je mnohem početnější a také mnohem lépe organizovaná a má větší oporu v obou státech (Chorvatsko i ČR). Hodně pomáhá, že je výuka češtiny zakotvená v systému chorvatského školství. Je zde hodně věcí, které skvěle fungují, a tak se mi nejdřív zdálo, že tady nebudu mít co dělat. Ale opak je pravdou. Jen nemusím být vždy hlavní organizátor, ale někdy jsem jen poradní hlas nebo pomocná ruka.
Terezo, ty jsi naopak zamířila ze základní školy v Moravské Třebové přímo do Daruvaru. Co tě vedlo k rozhodnutí vydat se právě do Chorvatska?
Na základní škole v Moravské Třebové jsem učila sedm let a po celou tu dobu bylo mým velkým přáním stát se učitelkou u krajanů. A proč právě Chorvatsko? Když jsem se před 11 lety jako studentka Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové rozhodovala, kam pojedu na stáž, první školou v nabídce byla Základní škola Sesvetska Sopnica v Záhřebu. Chorvatsko se mi zdálo jako skvělá volba. U moře jsem tam byla již dříve, ale příležitost poznat zemi z jiného úhlu pohledu mě lákala. Poslala jsem přihlášku a vyšlo to.
To byl takový první milník. Tím druhým bylo, když mi můj mentor nabídl, že mě vezme na výlet do Daruvaru, centra české menšiny v Chorvatsku. Musím přiznat, že do té doby jsem o existenci Daruvaru a o Češích v Chorvatsku neměla ponětí a vlastně jsem si to ani nedokázala představit. To jsem ještě netušila, že tato exkurze přeroste v něco víc. Po návštěvě Svazu Čechů a Základní školy Jana Amose Komenského mi paní ředitelka Válková nabídla, zda bych zde nechtěla 14 dní zůstat a poznat školu a menšinu blíže. Nadšeně jsem souhlasila a stala se tak první studentkou, která byla v Daruvaru na stáži. Nakonec byly ze dvou týdnů tři měsíce, během kterých jsem postupně pronikala do života menšiny a poznala mnoho lidí, z nichž se někteří stali mými blízkými přáteli. Také jsem spolupracovala s učitelkou, která sem byla v té době vyslaná, a moc se mi ta práce líbila. Už tehdy jsem si uvědomila, že nechci, aby to byla moje poslední návštěva, a moc jsem si přála, abych mohla aspoň nějakou část svého života v Chorvatsku žít a pracovat. A to se mi splnilo. Daruvar byl láskou na první pohled a ta láska stále trvá.
Pamatujete si své první dojmy po příjezdu do Chorvatska? Co vás nejvíce překvapilo? Myslím nejen na krajanské komunitě, ale i na chorvatském prostředí a kulturních zvycích.
T: Chorvatsko jsem poprvé navštívila, když mi bylo 12 let. Byli jsme s rodiči na dovolené u moře. Byla jsem nadšená z tepla, moře a koupání, ale také z pohostinnosti, vřelosti a laskavosti našich domácích. A právě s těmito vlastnostmi jsem se setkala i u lidí v krajanské komunitě. V Daruvaru mě překvapila čeština a všudypřítomný český duch. Od cedule u silnice hlásající „Daruvar – Vítáme Vás“ přes českou vlajku vlající na základní škole a Českém domě a češtinu znějící při rozhovorech až po vlastní časopis v češtině. Velice mě také zaujalo, v jaké míře a s jakou hrdostí zde lidé udržují české tradice, a kladla jsem si otázku, zda je tomu tak i u nás v Česku. Postupem času mě překvapilo i to, jak je česká menšina organizovaná a jaké různorodé aktivity krajané podnikají. Také se mi moc líbilo, jaké možnosti nabízí české školy, ať už se jedná o výlety do Česka, školu lyžování, setkávání se s hosty z Česka nebo širokou nabídku mimoškolních aktivit.
I: Měla jsem podobný dojem. Také jsem byla velmi překvapená tím, jaký záběr a jakou pestrost, co se aktivit týče, má místní česká komunita, a tím, že čeština je slyšet normálně na ulicích Daruvaru. Co se týče chorvatského prostředí, jelikož jsem se s balkánským espritem setkala již dříve, nepřekvapilo mě v Chorvatsku asi nic, co by stálo za řeč.
T: Já si někdy si přijdu s trochou nadsázky až moc středoevropská. Pořád mám takový ten pocit, že musím někam běžet, něco dělat, něco stíhat a nedokážu si sednout k šálku kávy a vypnout. A také mě asi nikdy nepřestane udivovat, kolik je v Daruvaru kaváren a kolik lidí si během dne najde čas se v nich zastavit na dobrou kávu.
Vaše práce se v mnohém liší od běžné práce učitele na základní nebo střední škole. Co vás přivedlo k rozhodnutí učit za hranicemi České republiky a v čem konkrétně je tato práce jiná?
I: Poprvé to u mě bylo celkem prozaické. Končila mi smlouva na gymnáziu, kde jsem v té době učila, a tak jsem hledala práci. Mimo jiné jsem se ucházela o tento post v Domě zahraniční spolupráce. V té době jsem věděla, že krajanská komunita žije v Rumunsku, ale o ostatních jsem tušila jen mlhavě. Vlastně mě dost překvapilo, když mě přijali. A dnes to hodnotím jako jednu z nejlepších věcí, co se mi mohla stát. Vykročila jsem ze své komfortní zóny, rozšířila si obzory, zvýšila si sebevědomí, naučila se další jazyk, spoléhat se na sebe a také spoustu dovedností, které možná s učením na první pohled úplně nesouvisí – třeba odřídit sama 14 hodin v autě, nebo vysvětlit maďarským celníkům, proč vezu tunu bonbonů, čokolád a pípu s chlazením.
T: Člověk na této pozici nevykonává pouze práci učitele, stává se plnohodnotnou součástí komunity, která pečuje o jazykové a kulturní bohatství našich předků. Je průvodcem současným českým jazykem, propagátorem možností, které krajanům jejich pravlast nabízí, organizátorem programů, ale také přítelem, kterému krajané důvěřují a který v případě potřeby nabídne pomocnou ruku. V neposlední řadě je sám žákem, jenž se díky interakci s krajany stále učí. Oproti klasické učitelské práci je výhodou, že žáky nehodnotíme známkami a neřešíme kázeňské problémy. Také spektrum žáků a studentů je velmi široké. Pracuji s lidmi ve věku od tří do osmdesáti let. Naše pracovní náplň navíc neobsahuje pouze výuku ve školách, ale také spolupráci s besedami, krajanskými institucemi a médii. Podílíme se také na vzdělávání pedagogů, připravujeme jazykové kurzy a různorodé aktivity a dílny.
Jak pak v praxi vypadá jeden váš pracovní den?
T: Každý pracovní den vypadá úplně jinak a přináší nové výzvy. Tím, že nepracujeme podle pevně daného rozvrhu a působíme na více školách a ve více besedách, vyžaduje naše práce vynikající organizační dovednosti, proto nás nikdy nezastihnete bez diáře, který bývá často plný na několik týdnů dopředu. A jak vypadá můj pracovní den? Záleží, kam jedu. Ve školách s žáky obvykle zpracovávám jedno téma, které vyberu sama nebo po domluvě s učiteli, podle toho, co je aktuálně potřeba. Odpoledne se vydávám za dospělými na jazykové kurzy v Daruvaru, Kaptole či v Rijece a v poslední době často i do Tkonu, kde se podílím na vzdělávacích aktivitách pro děti i dospělé. Popřípadě trávím odpoledne v besedách a každou středu zpívám v daruvarském sboru. Jednou za rok mě můžete potkat i na lyžích s končenickou školou. Když zrovna nejsem v terénu, na cestách nebo na některé z krajanských akcí, podílím se na přípravě různých aktivit, nebo plánuji, co dalšího bych mohla podniknout. S Ilonou často vyrážíme na tzv. pracovní procházky s kočárky. Na čerstvém vzduchu nám to společně hezky myslí a okolí nás krásně inspiruje a obvykle z toho vzejdou zajímavé počiny.
I: Ano, to rozhodně. Každý pracovní den je jiný. Nemáme pracovní dobu od 8 ráno do 15:30 v pracovní dny, ale zato pracujeme i o víkendech a svátcích, když je třeba. Název naší profese, tedy „učitelka“, je trochu zavádějící. Hlavním meritem naší práce je sice učit český jazyk, literaturu i kulturu, ale kromě toho děláme také dost dalších věcí – spolupracujeme s Jednotou, Rádiem Daruvar, se Svazem Čechů, s českými besedami a dalšími spolky v podstatě na čemkoli, o co nás požádají. A také se snažíme organizovat nové, neotřelé akce nebo události. Co osobně považuji za důležitou složku naší práce, je to, že organizujeme návštěvy různých zajímavých osobností, které mají české komunitě co nabídnout.
Obě máte řadu zájmů, které se vám daří promítat do výuky a obohacovat ji o nové podněty – ať už jde o kvízy, deskové hry, techniky tvůrčího psaní nebo hudbu. Mohly byste nám prozradit více o svých oblíbených tématech a metodách výuky?
T: Ve výuce se snažím vytvářet prostředí, ve kterém děti češtinu používají přirozeně a s radostí. Mám ráda hodiny, které jsou pestré a hravé. Často využívám právě deskové hry, zejména ty, které podporují rozvoj jazykových dovedností, fantazie, spolupráce či abstraktního myšlení, dále práci ve skupinách či projektovou výuku. Také připravuji vlastní výukové materiály, které přizpůsobuji věku i jazykové úrovni dětí. Blízké jsou mi i písničky, pohádky a příběhy, které dětem pomáhají rozvíjet slovní zásobu i vztah k českému jazyku a kultuře. Ráda propojuji různé typy aktivit tak, aby se střídal pohyb, komunikace, dramatizace, tvoření i práce s textem. Věřím, že když děti výuka baví a aktivně se do ní zapojují, učí se přirozeněji a s větší chutí.
I: I mě hodně baví zážitková pedagogika a také mezioborové propojování, a to nejen v oborech, ve kterých se aspoň trochu vyznám, ale třeba i s přírodními vědami, s nimiž mi většinou pomáhá můj muž Martin. Vycházím z toho, co mně vlastně nejvíc vadilo, když jsem byla dítko školou povinné. Snažím se přijít na to, jak to udělat, aby si člověk co nejvíc zapamatoval, ale neměl u toho pocit, že se učí. Také se mi líbí, když mohu učit venku v přírodě nebo na přírodu nějak odkazovat. Ostatně měli bychom být její součástí.
Velkou oporou jsou vám také vaši partneři, kteří vás do Chorvatska doprovodili. Jak reagovali na myšlenku přestěhovat se kvůli vaší práci do jiné země a jak toto rozhodnutí hodnotí s odstupem několika let?
T: Můj manžel Ondra věděl od prvopočátků našeho vztahu o mém možná trochu bláznivém snu a zpočátku se na to, že by měl opustit známé prostředí a začít budovat nový život v jiné zemi, moc netvářil. Ale když viděl, jak moc to pro mě znamená, změnil názor a podporoval mě v mojí snaze stát se učitelkou u krajanů. A když přišel dopis s pozitivním rozhodnutím výběrové komise, sdílel moji radost a ani jeden z nás ani na vteřinu nezapochyboval. Dnes, s odstupem několika let, oba vnímáme, že to bylo správné rozhodnutí. V Daruvaru jsme si vytvořili náš druhý domov a život v zahraničí nám přinesl spoustu zkušeností. Poznali jsme nové lidi, kulturu i způsob života a získali jsme zážitky, které bychom doma pravděpodobně nezažili. Ondra je mi obrovskou oporou a moc mi pomáhá při práci. Bez něj bych ji určitě nemohla dělat v takovém rozsahu. A navíc kdo by pekl perníčky, beránky a legendární bábovky na dílny?
I: Můj partner Martin Vojtěch byl nadšený. Seznámili jsme se ostatně v Srbsku při mém prvním výjezdu a má práce mu přišla velmi zajímavá. I on je bývalý učitel, i když momentálně pracuje v IT sféře jako programátor, což naše rozhodování také usnadnilo, protože může pracovat odkudkoli. Momentálně je na rodičovské dovolené s naší roční dcerou Cecílií a je s tímto „zaměstnáním“ navýsost spokojený. Chorvatsko je navíc krásná země a Slavonie nám v mnohém připomíná i naši krajinu. A tak se cítíme jako doma, jen to moře máme o něco blíže.
Obě jste se během svého působení staly maminkami. Jak se vám daří skloubit rodinný život s prací a aktivitami v krajanské komunitě?
I: Ze začátku bylo pro mě těžké soustředit se jen na práci nebo naopak jen na rodinu. Někdy je to náročné, člověk se prostě nemůže úplně rozpůlit. Ale všichni tady jsou vstřícní a milí, a tak můžeme trávit čas společně někdy i ve škole a na krajanských akcích. A myslím, že se obě shodneme na tom, že bez skvělých partnerů by to nešlo. Navíc máme šikovné a společenské děti!
T: Souhlasím. Skloubit rodinný život s prací a aktivitami v krajanské komunitě není vždy jednoduché, ale snažím se hledat rovnováhu mezi rodinou a prací, což se mi daří díky podpoře mého manžela. Díky ní se mohu dál věnovat práci, která mě baví a naplňuje. Zároveň náš život s narozením Mikeška získal úplně jiný rozměr a priority se přeskládaly, takže po výuce rychle pádím domů, abych se malému mohla naplno věnovat a užívat si neopakovatelné okamžiky. A Mikeš? Ten je tím nejlepším parťákem na světě a přináší nám neskutečnou radost! Ilonina Cecilka navíc přišla na svět hned tři dny po něm. Je až neuvěřitelné, že jsme otěhotněly v podstatě ve stejnou dobu. A to jsme se ani nedomlouvaly.
Co máte na práci s krajany nejraději?
I: Pestrost. Pracuji s různými lidmi, na různých úrovních. Pro školku vymýšlím vtipné písničky o barvičkách a zvířátkách, na základní škole rozebíráme literaturu, na gymnáziu řešíme, co nebo kdo je osobnost. Pro Klub literátů vedu kurz tvůrčího psaní a pak si jdu večer zazpívat lidové písničky s Lipoveckými děvčaty nebo nacvičovat divadlo. A další den je zase úplně jiný. A také vstřícnost – většina lidí zde přijímá naše nápady s otevřenou náručí, někdy možná s počátečními pochybnostmi, ale vždycky to zkusí.
T: Moc si cením lidí, které jsem díky této práci poznala. Krajanská komunita je velmi otevřená a člověk má pocit, že je její plnohodnotnou součástí. Líbí se mi, že se při společných akcích potkávají děti, rodiče i prarodiče a že všem záleží na tom, aby se český jazyk a tradice předávaly dál. Zároveň je tato práce velice inspirativní a stejně jako Ilonu mě moc baví její pestrost. Každý den přináší něco jiného – od výuky dětí přes přípravu kulturních a vzdělávacích akcí až po spolupráci s krajanskými spolky a spoustou zajímavých lidí. Je to práce, která má podle mě skutečný smysl, protože člověk vidí, že jeho úsilí má konkrétní dopad a pomáhá udržovat český jazyk i kulturní tradice mezi krajany.
Setkaly jste se během svého působení také s nějakými výzvami nebo překážkami?
T: Pro mě zpočátku bylo asi nejtěžší zvyknout si na to, že nevidím často svoji rodinu. Co se práce týče, nejtěžší bylo popustit uzdu svojí kreativitě a otevřít se tomu, že moje práce je postavena na tom, co sama vytvořím a nabídnu. Vzhledem k rozdílné úrovni češtiny často i v rámci jedné třídy je potřeba hledat způsoby, aby výuka byla přínosná pro všechny. V neposlední řadě je určitou výzvou také neustále přicházet s novými nápady a hledat aktivity, které děti zaujmou a budou je motivovat češtinu používat. Na druhou stranu právě to mě na této práci baví. Člověk se učí, zkouší nové věci a vidí, že i malé změny mohou mít velký vliv na to, jak děti jazyk vnímají.
I: Mé působení v Srbsku byla vlastně jedna velká výzva. Překážkou pak byli občas někteří předsedové různých institucí a někdy finance. V Chorvatsku je pro mě asi největší výzvou přicházet s novými neotřelými nápady a myšlenkami. Překážka? Zatím mě žádná nenapadá.
Co vám život v Chorvatsku dal po osobní stránce? Naučily jste se něco nového samy o sobě nebo o světě kolem vás?
I: Každé prostředí, ve kterém jsem se někdy delší dobu pohybovala, pracovní zejména, mi dalo do života nové zajímavé lidi. To je pro mě hodně důležité. Někteří zůstali, někteří se časem ztratili, ale vždycky mě nějak posunuli, něco mi dali, přinesli. Doufám, že i já jim.
T: Život v zahraničí mě naučil dívat se na věci z většího nadhledu. Člověk si uvědomí, že mnoho věcí lze dělat různými způsoby a že odlišnost není překážkou, ale příležitostí něco nového poznat. Pobyt v Chorvatsku mi také ukázal, jak silnou hodnotu může mít jazyk a kulturní tradice a začala jsem si více vážit země, ze které pocházím, a být hrdá na svůj původ. Víte, vždy když slyším českou hymnu na kterékoliv z krajanských akcí, cítím hrdost a sounáležitost se svojí zemí. Také vždy, když se vracíme domů do Česka na prázdniny a přejíždíme most přes řeku Moravu oddělující Slovensko a Česko, projede mi tělem takový zvláštní pocit, který mi říká, že jsem doma. A také jsem si uvědomila, že vše, co člověk chce, dokáže. Roky snahy o to stát se učitelkou u krajanů přinesly to, po čem jsem toužila, a já jsem moc ráda, že mám možnost být součástí této komunity, protože mi dává nejen mnoho pracovních zkušeností, ale také spoustu přátelství a krásných vzpomínek, které si ponesu celý život.
Co byste vzkázaly dětem a mladým lidem, kteří se učí česky a někdy možná pochybují o tom, zda má smysl český jazyk a českou identitu udržovat?
T: Znalost každého jazyka je bohatstvím, které otevírá nové možnosti – umožňuje poznat nové lidi, studovat, cestovat nebo objevovat jinou kulturu. Přála bych jim, aby si uvědomili, jaké štěstí mají, že vyrůstají ve dvojjazyčném prostředí. To, co dnes možná berou jako samozřejmost, je ve skutečnosti velká výhoda. Pokud budou češtinu používat a rozvíjet, zůstane přirozenou součástí jejich života a jednou ji třeba budou s radostí předávat zase dál a udržovat tak odkaz svých předků.
I: Znát svoje kořeny a svoji identitu je, myslím, podstatné. Když vidím, jak jsou lidé tady hrdí na svůj český původ, na svoje české příjmení a podobně, dojímá mě to a nejsem rozhodně sama. A kromě toho nikdy nevíme, která naše „superschopnost“ může být v budoucnu ta důležitá. A možná to zní jako klišé, ale každý jazyk navíc je bohatství.
A na závěr: kdybyste měly svou zkušenost mezi krajany shrnout jedním slovem, jaké by to bylo a proč?
I: Hrdost – hrdost krajanů na české kořeny a na to, že si udrželi jazyk a kulturu po více než sedm generací; a zároveň to, že jsem hrdá na sebe, na svého muže i dceru, že všechno zvládáme se ctí.
T: Já bych bez váhání vybrala slovo srdcovka. Moje 11 let trvající srdeční záležitost. Za ty roky jsem poznala spoustu milých lidí, získala cenné zkušenosti a měla možnost být součástí komunity, která si s velkou láskou uchovává český jazyk a tradice. K Chorvatsku i ke krajanům jsem si vytvořila silný vztah a dnes už si bez nich svůj profesní ani osobní život jen těžko dokážu představit.
Děkujeme vám oběma za otevřené odpovědi i za čas, který jste rozhovoru věnovaly. Přejeme vám hodně radosti z práce i z rodinného života a těšíme se na další zajímavé projekty a akce, které pro krajanskou komunitu připravujete. Otázky připravila Michaela Syrůčková, foto Filip Pustajić a osobní archivy