Reportáž: Můj život v Dubaji

  • Posted on:  středa, 23 březen 2016 00:00

Do našeho seriálu, ve kterém vám představujeme mladé krajany v širém světě, nám velice zajímavý příspěvek poslala někdejší tanečnice a divadelnice Marijana Bakunićová z Končenic.

Moje touha poznat lépe země Blízkého východu se zrodila, když jsem během studia žurnalistiky na Fakultě politických věd psala seminární práci o Kataru. Východ mě nepřestal lákat. Když jsem dokončila studium, zaměstnání jsem nehledala ani v rodných Končenicích, ani v Daruvaru, kde jsem vychodila české oddělení gymnázia, práci jsem našla v Záhřebu, v jedné britské turistické společnosti.
Po roce, který mi pomohl, abych se zdokonalila v angličtině, jsem přešla do firmy, která se zabývala nemovitostmi. Tato skutečnost mě přivedla do architektonického studia, které pracovalo na projektu sportovní haly pro mistrovství světa v házené v hlavním městě Kataru Dauhá. Každý den jsem vyřizovala korespondenci mezi Katarem a naší firmou. Zalíbil se mi způsob, jak se tam pracuje i jak se k práci přistupuje, a rozhodla jsem se, že se tam pokusím sehnat zaměstnání.
Hledání na internetu mě nakonec přivedlo do Dubaje ve Spojených arabských emirátech. Práci jsem dostala v Mariottu, známém americkém hotelovém řetězci poté, co jsem úspěšně prošla dva online testy a pohovory přes skype. Dva týdny jsem čekala na vyřízení víza, ale jinak všechno proběhlo velice rychle – během jednoho měsíce.
V Marriottu jsem pracovala v marketingovém týmu začínajícího projektu restaurace, zaměřené na jídelníček Jižní Ameriky. Nebylo to lehké, odpracovali jsme hodně hodin, než jsme projekt „postavili na nohy”. Dnes ale s hrdostí mohu říci, že je naše restaurace velice úspěšná.
Teď už ale pracuji jinde, v populární italské restauraci v hotelu Radisson Royal. Do této práce jsem se přihlásila tři měsíce po příchodu do Dubaje a postup vyřízení žádosti proběhl skoro stejně jako předtím. Proto to pro mě už nebylo tak stresující. Pomohlo i to, že už jsem v Emirátech pracovala, ale i fakt, že jsem Evropanka. Evropská pracovní síla tam má dobrou pověst.
Sám příjezd do Dubaje byl pro mě pravým kulturním šokem. Bylo to v létě, v červenci, ale stejně jsem nečekala 50 °C a takové vlhko. Ke všemu to bylo v době největšího muslimského svátku ramadánu, kdy musí všichni dodržovat přísná pravidla. Nikomu není dovoleno na veřejném místě jíst a pít, a to po celý den. Nikdo také nesmí chodit v tričku bez rukávů či v krátkých kalhotách. Můžete si představit, jak dlouho trvá den, když se v takovém vedru nesmíte ani napít...
Federace Emiráty je vyspělý, pokrokový stát, zcela otevřený Západu. Všem je jasné, že peníze dnes do státní pokladny přináší turismus a ne ropa, a proto se zde, v muslimském státě, dá koupit i alkohol. Ne sice v obchodech, jen v barech a nočních klubech, některé z nich ale mají otevřeno až do tří hodin ráno. Domácí obyvatelé tu moc pěšky nechodí, vzdálenosti jsou velké a vše je navíc spojeno širokými silnicemi. Benzín je levný, a tak všichni jezdí auty nebo taxíky. Zato voda tu není pitná a normální je každodenně si kupovat balenou. I já jsem si už na to zvykla.
MarBak2Dubaj je hezké město, pracují tu lidé z celého světa, hlavně mladí, mezi 20 a 40 lety; pracovní doba trvá průměrně 10 hodin denně s jediným volným dnem v týdnu. Pokud jste připraveni opravdu hodně pracovat, můžete v pracovní hierarchii rychle postupovat.
Když mám volný den, chodím nejraději na pláž a opaluji se. Léto je tu celý rok, ale moře není tak hezké, jako je naše Jadranské. Všechny pláže jsou písečné a vlastně umělé. Emiráty jsou přece jen z velké části poušť. Celá příroda je vybudovaná uměle a turista za ni platí – bez vstupenky nemůžete ani do parku.
V Dubaji se všeobecně velice dobře jí, můžete si dokonce vybrat, jestli budete obědvat či večeřet na nejvyšší stavbě světa, 122 patrovém Burj Khalifa, anebo v restauraci pod hladinou moře. Vepřové maso se tu konzumuje málo, najdete ho ale v některých restauracích i v obchodech – ve zvláštní, oddělené místnosti.
Specifické pro zdejší prostředí je velká zdrženlivost vůči projevování citů na veřejnosti. Muž a žena – třeba i manželé – se zde na ulici mohou leda tak držet za ruce. Nic víc.
Dalším místním specifikem je, že neplatíte žádnou státní daň ani důchodové pojištění, a tak vyděláte dost. Na vás je, jak si tyto věci zařídíte ve státě, kde máte trvalé bydliště. Jako zdejší pracovník máte zajištěný základní balíček zdravotního pojištění. Co to v praxi znamená, nevím, prozatím jsem do nemocnice nemusela.
Život zde ale není levný a vlastně se zde ani nemůže přebývat jen tak. V Dubaji jste buď turista, anebo zde pracujete – a k tomu potřebujete pracovní vízum. Jedna z drahých věcí je pronájem bytu, a proto většina cizinců bydlí společně. Já bydlím s Rumunkou, Řekyní a ještě jednou dívkou z Chorvatska.
Život v tak daleké a multikulturní zemi mě naučil být tolerantní k jiným národům i náboženstvím. Řekla bych, že v Dubaji vládne mezi lidmi porozumění, možná je to ale proto, že sem většina lidí přijede tak jako já – sama a zdaleka. Proto se snad každý chce kamarádit s tím druhým. Dubaj je také jedno z nejbezpečnějších měst světa, s méně než 1% kriminality. Prozatím jsem zde žádné špatné zkušenosti neměla.
Uběhlo víc než půl roku od doby, kdy jsem odešla z Chorvatska, a musím přiznat, že se mi moc stýská. Zvlášť po mých kamarádkách, se kterými teď „chodím na kafe“ na skypu. Chybí mi tu vlastně celá naše společenská kultura: jít se podívat do města a povídat si tam u kafe, ale i krásná příroda, zvířata, naše kuchyně, se kterou se tu nesetkáte. A také nejhezčí moře na světě, náš Jadran. Chorvatsko je v Dubaji turistickým hitem, hodně zdejších obyvatel u nás už bylo, nebo o Jadranu slyšelo, že je to skrytý drahokam s nedotčenou přírodou. Na to jsem opravdu hrdá.
Velkou oporou v mém životě v daleké cizině jsou mí rodiče a sestra a moc se těším, že za mnou v březnu přijedou. V té době budu přemýšlet, co a jak dál. Přiznám se, že mě v poslední době láká Londýn. Uvidíme, jestli se moje životní cesta koncem roku neobrátí směrem k němu.
Marijana Bakunićová

Read 2227 times

Nové číslo Jednoty

 Jednota 16 2026

V Jednotě číslo 16, která vychází 18. dubna 2026, čtěte:
- Valné hromady v Ivanově Sele a Daruvarském Brestově
- Divadelní večírek v Bjelovaru
- Čtvrtstoletí sboru Bohemie České besedy Záhřeb
- S Danielem Veckem z Virovitice
- Jednota za kamerami České televize v Brně
- O kapli sv. Jana Nepomuckého v Pakraci
- Shrnutí jednotlivých článků v chorvatštině
- Lokální zprávy, pravidelné rubriky, povídky, vtipy, zajímavosti

Arhiva

Kliknite ovdje kako biste pogledali sve članke u arhivi