Další zajímavostí letošní garešnické inscenace je, že se skládá ze dvou menších her – Čekárna aneb dámská jízda, ve které, jak i titulek praví, hrají samé ženy a Dálnice aneb pánská jízda, napsaná jen pro muže. V obou je silně cítit autorův postmoderní styl psaní, v zápletkách si nejsme jistí pravými identitami osob a tím, co je reálné a co ne. „Myslím, že má o tom každý divák rozhodnout sám,“ řekla D. Mihokovićová, která, ač to původně neplánovala, sehrála v divadle i jednu z rolí. Při vybírání z několika mikroher na ní nejvíce zapůsobila Dálnice. Upozornila na význam pana „Majzla“, kterého tam pánové nečekaně vidí, čili na stejnojmenný termín při licitování v karetní hře mariáš.
Divadelníci skupiny Nazdar z Garešnice sehráli představení v pátek po- čtvrté a bylo to jejich nejjistější provedení. Vyznělo čistě a jednotně, viděli jsme dva póly silného čtení o smyslu/nesmyslu dnešního života a jaký vliv na jeho další běh mají jednotlivá rozhodnutí. Zvuk fungoval dobře. Je velká škoda že garešnický sál nemá žádné divadelní reflektory, ty by umocnily jak sugestivitu, tak i dynamiku hry. Mikrohry napsal Kratochvíl pro rozhlas, což jejich provedení na divadelní scéně dost komplikuje.
Při vystoupení hostujících souborů bylo zajímavé, jak si velký prostor přímo říká o velkou scénografii, totiž, že ti, kteří měli čím zaplnit všechny kouty jeviště bývalého kinosálu, vyzněli lépe než ti, kteří museli improvizovat. Divadelní večer skončil společnou večeří a tancem. Domácí jen litovali, že to bjelovarským přátelům nevyšlo a nemohli podle tradice přijít jako první a odejít jako poslední. Bohužel, pracovní povinnosti všem divadelním skupinám stěžují jak nácvik, tak následně radost z dobře vykonané práce.
V. Daňková/vd



