„Po roce 1948 odešlo do zahraničí 60 000 osob, v letech 1968–1989 k nim přibylo asi 250 000 dalších. V roce 1968 nabyl exil naprosto masových rozměrů. Do roku 1969 včetně uteklo asi 150 000 lidí. Exil se dotkl – ať už přímo nebo nepřímo – prakticky každé rodiny. Byly to statisíce vykolejených a postižených osudů,“ říká organizátor výstavy a konference Miroslav Krupička. Na vernisáži byli přítomni ministr kultury Daniel Herman, ředitel Národního muzea Michal Lukeš, starosta Prahy 1 Oldřich Lomecký, čestná předsedkyně Koordinačního výboru zahraničních Čechů Eliška Hašková Coolidgeová a další.
Vztah českého státu k diaspoře procházel vývojem
Během svých dějin zažily české země několik emigračních vln, což způsobilo složitý vztah státu a jeho občanů k české diaspoře, ale i diaspory k mateřské zemi. Mluvilo se o tom letos v září na konferenci Diaspora jako partner českého státu v Senátu Parlamentu ČR ale i na konferenci Krajané a problém identity, kterou zorganizoval Mezinárodní koordinační výbor zahraničních Čechů. Vypovídá o tom i výstava Československý exil 20. století, kterou 30. září v Praze na Jungmannově náměstí otevřel ministr kultury Daniel Herman. Výstava byla později přemístěna do Plzně a do Brna.
První emigrace způsobily náboženské střety, kdy zemi opustili především evangelíci, například i nejznámější český exulant Jan Amos Komenský. Druhá mohutná vlna probíhala v 19. století z ekonomických důvodů. Směřovala převážně do zámoří a na západ, ale i do oblastí Rakouska Uherska, které byly za války s Turky vysídleny. Patří sem většina starých českých komunit ve východní Evropě a v Americe.
Nejsložitější však je novodobá emigrace, kdy české země opouštěli její občané nedobrovolně anebo proto, aby unikli před nedemokratickými režimy. Výstava informuje o pěti hlavních vlnách emigrace z Československa v období od roku 1914 do roku 1989. První vlnu politického exilu z českých zemí způsobila první světová válka. Jednalo se o celkem malou skupinu lidí, ale „díky jejich programu, vizi a trpělivé práci vznikl nový stát, který dostal název Československo,“ říká organizátor výstavy Miroslav Krupička. V čele této skupiny byl Tomáš Garrigue Masaryk. Po rozdělení Rakouska-Uherska se část českých občanů, například ve Slavonii či v Polsku, ocitla v cizině, aniž by se kamkoliv vystěhovala, a mateřská země se jim snažila pomáhat zorganizovat kulturní život.
Na začátku druhé světové války utíkali ze země Židé, demokraticky smýšlející Němci, komunisté a mladí lidé, kteří potom v rámci českých legií bojovali proti fašismu a za svobodu svého státu. Další vlny exilu způsobilo nedemokratické vměšování Sovětského svazu do záležitostí Československa. Po sametové revoluci a pádu tzv. železné opony v roce 1989 se mnozí emigranti do vlasti vrátili anebo se s ní snažili navázat spolupráci, nebylo to však jednoduché. Léta komunistické vlády vyvolala nedůvěru k lidem, kteří žili v cizině.
„Po roce 1948 odešlo do zahraničí 60 000 osob, v letech 1968–1989 k nim přibylo asi 250 000 dalších. V roce 1968 nabyl exil naprosto masových rozměrů. Do roku 1969 včetně uteklo asi 150 000 lidí. Exil se dotkl – ať už přímo nebo nepřímo – prakticky každé rodiny. Byly to statisíce vykolejených a postižených osudů,“ píše dále Krupička.
O české emigraci a o krajanech se jednalo na devíti konferencích, které uspořádal Mezinárodní koordinační výbor zahraničních Čechů. První v roce 1993 byla neúspěšná, teprve druhá, která se konala v roce 1996 z iniciativy Oldřicha Černého ze Švýcarska, nastínila problémy a způsob jejich řešení. Od té doby je postupně, i když velmi pomalu, znát posun k lepšímu. V prvním desetiletí tohoto století vznikl Úřad zmocněnce pro krajany v zahraničí a Stálá komise Senátu Parlamentu ČR. Podařilo se vyřešit otázku dvojího občanství, ale mnohé další otázky ještě stále zatěžují vztahy české země a krajanů čili Čechů žijících v zahraničí. Je to například možnost korespondenčních voleb, ale i mnohé další zákonné překážky, které krajanům ztěžují návrat do vlasti, podnikání anebo vzdělávání.
V současnosti se do ciziny jezdí za prací a za zkušenostmi, proto se mluví o mobilitě. Na rozdíl od dřívějška si čeští občané většinou předem vybírají a zajišťují pracovní příležitosti. Zatímco dříve byli občané i státní orgány vůči diaspoře skeptičtí, ba nedůvěřiví, dnes v ní spatřují značný potenciál a jsou čím dál ochotnější s ní spolupracovat. Libuše Stráníková/ls
Exil a emigrace
Exil je vynucený odchod z vlasti z náboženských, politických, národnostních nebo rasových důvodů.
Emigrace je pojem širší, také může mít víc příčin, ale především se jedná o dobrovolné opouštění vlasti ve snaze o zlepšení životní úrovně. Emigrace je zpravidla trvalá, jak tomu bylo u Čechů, odcházejících v 19. století do Spojených států amerických, zatímco ve 20. století prchalo mnoho exulantů před nacismem a komunismem s tím, že po změně poměrů se do vlasti vrátí.
