Donedávna byli holiči dva, měli dílny vedle sebe, a po léta byli dobrými přáteli a spolupracovníky, dokonce jeden druhého i stříhali. Nyní tu není ani jeden. Nejdřív do důchodu odešel a dílnu zavřel Slavko Lacković, nyní i Adolf Šimala, který dílnu v Jelačićové ulici 11 opustil po 45 letech a dvou měsících pracovního věku.

„Mohl jsem pracovat i déle, mne práce dělala radost, a plánoval jsem pracovat aspoň do konce roku, ale rozhodl jsem se skončit 1. července, protože tohoto dne nabyl platnosti zákon o elektronické evidenci tržeb (fiskalizacija) živnostníků, kteří daň platí paušálně. Usoudil jsem, že nemá smysl pouštět se do toho na pár měsíců,“ řekl nám pan Šimala. Nakonec skončil o deset dnů dřív, protože s manželkou chystali svatbu. Dcera Lana, dnes už Malinová, se vdávala právě 1. července, a mezitím pan Ado, jak mu všichni říkají, oslavoval narozeniny - a tak se najednou shrnuly velké události. A teď, když mají s manželkou Marií všechno za sebou a trochu si odpočinuli, mohl zavzpomínat na svou bohatou holičskou karieru.

Ta shodou okolností začala v Zrenjaninu, kde vychodil střední řemeslnickou školu a dva roky pracoval. Jak to, že z Daruvaru odjel tak daleko? „Kdo šel do živnostenské školy, musel najít dílnu, ve které bude mít praxi, a mistři od každého učně čekali úplatek,“ vysvětluje pan Ado. „My jsme to nechtěli udělat. Právě v té době u nás byla teta, která žila ve Zrenjaninu a pozvala mě: „Přijeď ke mne, u nás tomu není tak. A opravdu, nemusel jsem uplácet ani být sluhou, jak tomu bývalo u nás, ale jen se učit svém řemeslu.“

Po dvou letech se vrátil do Daruvaru, pronajal si dílnu v Jelačićově ulici, „přes cestu chorvatské školky“, a po nějaké době ho pozvali dvě paní, Moulisová a Kolárová, které měly kadeřnictví ve stejné ulici na čísle 11, ať se k nim přidá a dělá holičství. Přidal se k nim, a když v osmdesátých letech obě paní odešly do důchodu, svou dílnu rozšířil se na celý prostor a zůstal v něm do konce svého působení.

Práce nikdy nechybělo, vydržel všechna úskalí, včetně šílené konkurence početných kadeřnických salonů. Vždycky totiž byli a budou lidi, kteří mají rádi ryzou klasiku, která zahrnuje i čekání na řadu a čtení novin. „Kdysi bylo více práce, potom méně, ale vždycky jsem se dokázal uživit, a od tradičního způsobu jsem neupustil. Viděl jsem, že jsou všechny moderní salony stejné, já jsem přece byl jiný a vytrval jsem.“

Také v tradičních holičských dílnách se věci měnily. Dnes se jen zřídka kdo nechá oholit u holiče. Všichni se holí sami. „Je to drahé a málokdo si to může dopřát. Tak jsem na konci měl jedno, eventuálně dvě holení na týden.“ Koneckonců, dnes už nejsou ani břitvy. Ještě když byl v Zrenjaninu, posílali břitvy na broušení do Puly, protože brusiči, zvlášť kvalitní mistrové, byli velkou vzácností. Dnes břitva v pravém smyslu vůbec ani neexistuje, používá se náhradní nářadí, do kterého se vkládá napůl přelomená žiletka. „Dobře se tím holí, ale není to to pravé.“ Mnozí holiči také používají pěny místo mýdla, ale pan Ado zůstal věrný mýdlu a štětce. V poslední době ho bylo u nás těžko sehnat, ale dobré mýdlo našel v Česku a dovážel ho odtud. Od začátku stříhal strojkem elektrickým, ten ruční ani neviděl.

„Střihal jste na čáru?,“ tázal jsem se, když jsem si vzpomněl, jak jsem se jako malý kluk mohl střihat jen jedním způsobem – do půl hlavy strojkem, napřed nůžkami. Záviděl jsem větším klukům, kteří si směli dát střihání na čáru.

„Ano, to bylo takové střihání, že krk byl pokrytý vlasy. Byla populární také fazona, kde se oholilo kolem ucha, což bylo nejlacinější střihání,“ odpovídá mistr a dodává, že se móda účesu pořád mění. Nejdříve panovala takzvaná tarzanica, potom fudbalerka (mullet, nebo česky na Jágra), irokeza a na konci hybrid, přičemž se naprostřed hlavy nechával pruh vlasů, který se potom učesal na stranu, a upevnil gelem… „dnes se vlastně všechno upevňuje gelem, účes bez gelu vůbec neexistuje…“

„Je to pravda, že se nejčastější mužský účes jmenuje jako minule?“

„Je, je, je to pravda,“ zasmál se mistr Ado. „Mladí sledují módu, ale ti starší se v pravidle střihají jako minule.“

Kadeřníci, a samozřejmě holiči také, jsou pověstní tím, že si se svými zákazníky neustále o něčem povídají, a tak se i pan Šimala ve své dlouhé kariéře naposlouchal všeho. „Já jsem o svých stálých zákaznících věděl všechno, ale i oni o mne. Ale, nikdy jsem se neptal, jak se jmenují, nebo kde pracují, aby neměli dojem, že se chci o nich dozvědět příliš mnoho.“ Ale věděl, třeba, kdy bude plat v Dalitě, který student má kterou zkoušku, a kdo koupil nábytek s jarmarou bez jedné nohy… Jeden pán sem chodil se synem, kluk se stříhal, a on hned bral koště a zametal dílnu, to byl už svého druhu rituál…

Bylo hodně těch, kteří sem chodili pravidelně („Jinak bych to tam ani nevydržel.“), někteří každých čtrnáct dnů, ale nejčastěji jednou za tři měsíce. „Jsou i takový, kteří žili v Záhřebu a pokaždé, když přijeli k příbuzným, přišli se ke mně ostříhat.“

Poslední den v pracovním poměru Adolfa Šimaly, úterý 20. června, byl zvláštní, a na rozdíl od všech ostatních zůstal zdokumentován fotoaparátem. Pan Ado sice má ze své dílny jednu starou černobílou fotografii, ale ať hledal, jak hledal, nenašel ji. Proto tohoto dne pozval Damira Novakoviće, aby svým objektivem zvěčnil poslední den práce posledního daruvarského holiče. Damir je totiž také členem stále menší rodiny zdejších řemeslníků, a navíc, do holičské židle zasedl majitel nejstarší řemeslné dílny ve městě, pekařství Imako, Josip Koláček Kifla, už čtvrtá generace rodiny, která chleba peče od roku 1923.

Tak byl konec nabytý symbolikou a pan Šimala se dočkal i nevšedního uznání, o které se postaral starosta Damir Lneniček. „Jeho návštěva má určitou symboliku, protože ukazuje, že by pro živnostníky mohly přijít lepší časy. Poděkoval mi za všechno, co jsem udělal pro město a domácí živnostnictví, a popřál mi hezký a příjemný důchod. Přišel sám, bez novinářů, bez kamer, nedělal z toho divadlo, nesbíral politické body, byl upřímný a měl ruce plné dárků.“ Starosta přijal i sugesce pana Šimaly, a na dražbu dílny pozval jeho sousedku kadeřnici. Vyhrála licitaci a dílna zůstane ve stejném oboru. Sice to nebude holič, ale kadeřnice, ale to je také něco.

Na holiče Šimalu nezapomněli ani jeho věrní zákazníci. Mnozí tohoto dne zavítali do dílny, nebo jen nakoukli a poblahopřáli k odchodu do důchodu. „Sem tam mi přinesli lahev vína a všelicos, ale nejde o dárky, ale o gesto. Kolik jich jen tak, když šli kolem, zavolalo „Mistře, mějte se v ty penzi hezky! To je ono, co člověka hřeje, co mu potvrzuje, že to, co dělal, mělo smysl.“

M. Pejić

Foto Damir Novaković