Na kus řeči s Jasnou Růžičkovou z Holubňáku

PÍŠE DIVADELNÍ HRY ZE ŽIVOTA
„Narodila jsem se v rodině Tomáškově v Končenicích,“ začala s vyprávěním o svém životě Jasna Růžičková z Holubňáku, kterou jistě mnozí znají z rozverných divadelních rolí. Pro jejich soubor je důležitou osobností, do spolkových kronik se zapsala jako režisérka a autorka divadelních textů „šitých na tělo“.

„Divadelní činnost jsme obnovili v době, kdy k nám začal jezdit režisér Vladimír Dědek z Čech. První hru Hadrián z Římsů jsme nacvičili v 90. letech, a to na iniciativu Romany Rašetićové, která v naší škole dříve působila jako učitelka. Představení mělo tři jednání a hrálo v ní dost mladých. Tenkrát jsem začala jako nápovědka. Později jsem začala i hrát, střídala se jedna role za druhou,“ zavzpomínala na doby svých divadelních začátků Jasna a pokračovala: „S psaním divadelních her jsem začala v roce 2011.“
Zmínila se i o úpadku činnosti spolku a také o tom, že mladí začali ze vsi odcházet za lepším životem. „Dnes už tu zůstali jen staří,“ povzdechla si. „Ve vsi žije asi 80 lidí, z toho jen tři děti. Na každém kroku je znát, že vesnice se pomalu ale jistě vylidňuje. Když máme nějakou akci, kde bychom rádi viděli děti, musíme si je do vsi dovézt,“ postěžovala si.
„Když z předsednického postu odstoupil Zvonko Klimeš a na jeho místo nastoupila v roce 2011 Anita Stožická, začali jsme nejdříve se zpíváním. Pak se činnost rozšířila i o divadlo. Nejdřív to byly malé a humorné skeče ke Dni žen, později jsme začali nacvičovat divadla, která jsem sama napsala. Měli jsme štěstí, že se do hraní zapojila i Marijeta Matičićová, která má, stejně jako já, smysl pro humor a další beseďáci – Miluška Smolová, Monika Lukićová (Jasnina dcera), Viktorie Kubešová a starší dcera Anity Stožické Ena. Byly to převážně veselé hry z každodenního života. Naše první jednoaktovka pojednávala o tom, jak a proč jsme naší pěvecké skupině dali název Jiskřičky. Inspirovala nás k tomu příhoda, která se nám opravdu stala. Teď se tomu smějeme, ale tenkrát nám do smíchu moc nebylo: Když jsme jednoho večera přišly na zkoušku, byla nám zima. Když jsme v kamnech rozdělaly oheň, chytl komín, který nebyl dlouho čištěný, takže jsme museli volat hasiče. Od té doby si říkáme Jiskřičky.
Další veselohry byly: EU v naší vesnici, Pod našima okny, Kýbl teče, Znásilnění, Naše agentura a Cesta k srdci. Příště bychom se na divadelní přehlídce chtěli představit hrou Zatracený peníze. Bude to příběh o kupující, která někam zašantročila peníze a neví kam a obviňuje všechny v okolí.“ Zajímalo nás, kde Jasna nachází náměty: „Na internetu, nejčastěji jsou to komedie s Jiřinou Bohdalovou nebo jsou to scénky z trilogie Slunce, seno...“ Protože z Holubňáku pochází mnoho krajanů, kteří se přestěhovali do Rijeky, nemusím snad ani připomínat, jaký ohlas u nich hry mají, stejně jako ostatně všude, kde spolek z Holubňáku hostoval. „V naší Besedě bohužel nemáme žádného zkušeného divadelníka, takže si hry musíme psát, upravovat a režírovat sami, stejně jako si sami šít kostýmy a připravovat rekvizity. Občas nám poradí Světluška Prokopićová z Dolan,“ říká Jasna.
Zajímalo nás odkud Jasna pochází.„Maminka se jmenovala Libuše Tomášková, roz. Bagová z Končenic a táta Zdenko. Měli spolu čtyři děti – mě, sestru Miru, ona je prodavačkou v Poreči, a syny Mirka, ten už nežije a Jaromíra, ten je v důchodu stejně jako já,“ oznámila mi novopečená důchodkyně. Sama má za sebou 40 odpracovaných let, z toho v poslední době 18 let v daruvarském Pekařství Imako, 23 let v OTP. Kromě toho ale vystřídala i řadu dalších zaměstnání.
Do základní školy chodila v Končenicích a na střední ekonomickou do Daruvaru. Vzpomněla si  na oblíbenou učitelku Zoru Sigalovou. „Ta nás držela pohromadě a neustále nám vštěpovala lásku k češství,“ prohlásila rozhodně Jasna a myšlenkami se vrátila do doby svého mládí, kdy ve volných činnostech měli i zahradnictví. „Zahrádka byla tam, kde je teď hřiště Fotbalového klubu Ribar, tam jsme pěstovali vše pro školní kuchyň.
O tom, že paní Jasna byla, dokud pracovala, plně vytížená, svědčí to, že se s manželem Vladou starala o dvě děti – Kristiana a Moniku, ale i o hospodářství – dojnice, prasata, drůbež. Když se k Růžičkům přistěhovala, měli i koně. Teď, když obě děti mají své vlastní životy – obě se přestěhovaly do Daruvaru – se Jasna může věnovat více sobě a vnoučkovi.
„V Končenicích jsem byla zvyklá, že tam žijou samí Češi, v Holubňáku to bylo jiné. Ale zvykla jsem si, jsem tady už přes třicet let. Mám štěstí, že mám dobrou tchyni Anežku Růžičkovou (83), roz. Bukačovou z Dolních Střežan, která mi pomáhala, stejně jako tchán. Ten už ale nežije. S tchýní bydlím ve stejném domě, který jsme si s manželem vystavěli.“ Anežka prodávala na daruvarské tržnici plných 60 let tvaroh a mléko, mnozí ji znají. Jasnin manžel Vlado pracuje v Darkomu jako plynoinstaletér, stejně jako syn Kristian. Dcera je učitelkou v podborské škole.
Setkání s Jasnou Růžičkovou jsme ukončili prohlídkou Českého domu v Holubňáku.
„Jsem novopečenou důchodkyní a dalo by se čekat, že budu mít dost času. Ale ani důchodci to nemají jednoduché. I oni mají, stejně jako ti, kteří chodí do práce, málo času. Jen už na ně nikdo nedělá nátlak a nemusí být vše hned hotové.“
Text A. Raisová, foto ar a archiv

Read 165 times

Nové číslo Jednoty

 Jednota 38 2020

V Jednotě číslo 38, která vychází 26. září 2020, čtěte:
- Představitelé krajanů v Ministerstvu zahraničních věcí České republiky
- Česká beseda Hercegovec dostala bustu T. G. Masaryka
- Valná hromada České besedy města Garešnice
- Donace roušek a učebních pomůcek z Čech
- V Slavonském Brodě vzpomínají na cesty do Nové Vsi
- Představujeme Miladu Rabihićovou a její zálibu v běhání
- Reportáž – Skvělý letní odpočinek u řek
- Shrnutí jednotlivých článků v chorvatštině
- Lokální zprávy, pravidelné rubriky, povídky, vtipy, zajímavosti

Arhiva

Kliknite ovdje kako biste pogledali sve članke u arhivi