S Ljiljanou Šamcovou, rozenou Štekovićovou

KDE JE DNES ÚŽASNÁ LILI?
Pamatujete si Lili, mladou perspektivní herečku z Daruvaru? Kdo sledoval krajanskou amatérskou scénu před desíti lety, určitě se pamatuje na hezkou černovlásku Ljiljanu Štekovićovou, dnes provdanou Šamcovou. Její herecká kariéra začala ještě v základní škole, kdy byla po celou osmiletku členkou divadelní skupiny a nacvičovala různé úlohy a recitace s paní učitelkou Prokopićovou a později s Vlatkou Daňkovou.

Chtěla být herečkou již od dětství. Vystupovala každý rok na LiDraNo s divadelní i recitační skupinou. Podnět k recitování a divadlu jí dala Vlatka Daňková. Divadlo a recitování jí tehdy dělaly velkou radost. V České besedě excelovala v několika rolích. Jedna z těch, na které ráda vzpomíná, je role Aničky z představení Veselé paničky windsorské v režii Jiřiny Staňové. To byla role, kterou zaujala i profesionály, a to ji přivedlo k nevšední zkušenosti. Zahrála si s brněnským divadlem Klauniky, které vystupuje po celé Evropě. Její role byla hlavní, 120 kilogramová Anchi, která pracovala jako vychovatelka na kominickém internátě ve Šlapanicích, v kostýmech Dona Quijota a Sancho Panzy. Bylo to představení Don Quijote de la mAncha, za kterým stojí světoznámý Bolek Polívka. Jejich mezinárodní projekt Kultura bez hranic s EU se tehdy dostal i na chorvatský Jadran. Ljiljana tomu věnovala část dvou svých středoškolských prázdnin. Jedno léto se učila a zlepšovala svou výslovnost a druhé léto s divadlem Klauniky hrála v Umagu a v Rovinji. Hrálo se česko-chorvatsky v rámci mezinárodního projektu, který měl za cíl šířit kulturu do malých měst.
V krátké době se mladé děvče z Daruvaru změnilo v perspektivní herečku. Vedlo to až k tomu, že jí nabízeli místo na brněnské herecké akademii. I když ji to velmi lákalo, nakonec to skončilo tak, že Ljiljana rozhodla – herecký život není pro ni. Zapsala se nakonec na Fakultu managementu cestovního ruchu a pohostinství v Opatiji, která patří k rijecké univerzitě. V Rijece se Ljiljana stala členkou České besedy, ale pro nedostatek času jejich spolupráce netrvala dlouho. Prázdniny mezi ročníky využívala Lili k práci. Byla několik let animátorkou v Medulinu, Novalji a Poreči, kde ze všech jazyků, které ovládá, nejčastěji mluvila česky, protože ji jediná mezi animátory znala. Překládala dokonce letáčky a návody. Ljiljana vzpomíná na české turisty: „Byli vždy pro akci. Zajímalo je všechno, každá nabídka, a také vždycky pomohli, když bylo třeba. Já jsem taky byla ochotná pomáhat jim, proto mi často říkali úžasná Lili. Kolegové se tomu smáli, protože neznali pravý význam toho slova v češtině.“
Ljiljana se v roce 2011 stala magistrou, zpracovala téma Turistické slavnosti Bjelovarsko-bilogorského županství (mezi nimiž jsou i Dožínky). Po vysoké škole se zkoušela uplatnit v různých oborech, až se jí konečně naskytla dobrá pracovní nabídka v Zadru. Z Rijeky se přestěhovala do Biogradu, kde rodina vlastní turistické apartmány, a odtud dojížděla do Zadru.
Dnes je Ljiljana vdaná, je matkou dvou synů, Adriana, kterému jsou tři roky a Erika, který brzy bude mít půlrok. Pravě si užívá mateřskou dovolenou s druhým synem. Žije s rodinou klidným životem v Zadru. Setkala jsem se s ní v Daruvaru, když navštívila matku. Tak jsme si při kávě popovídaly a zavzpomínaly.
Mimo jiné jsem se jí zeptala, jestli lituje toho, že se nezapsala na hereckou akademii v Brně? „Ano, někdy trochu lituju, že jsem to přece jen nezkusila. Chybělo mi trochu odvahy. Rodiče tehdy měli obchody, bratr restauraci a všichni si mysleli, že herectví není práce, z které by se mohlo dobře žít.“
„Dnes pracuju ve veliké mezinárodní korporaci jako odborná spolupracovnice pro rozvoj v podnikání. Je to velmi dynamická práce, která od člověka vyžaduje hodně času a vůle. Práce mě celkem baví, ale když přišly na svět děti, už nemám dost času. Středem mého života jsou teď ony.“ Dvě malé děti zaberou spoustu času. Kariéra je teď na druhém místě. Ljiljana to potvrdila: „Být matkou dvou dětí je nádherné, ale trošičku únavné. S prvním jsem se hodně bála, s druhým je to už v pohodě. Jsem zvědavá, jaké by to bylo s třetím – ale uvidíme, co přinese čas,“ smála se Ljiljana.
Zajímalo mě, jestli děti učí česky. Ljiljana si povzdechla: „Je to těžké, nežijeme s rodinou v českém prostředí, ale doufám, že se děti aspoň trochu česky naučí. Maminka je Češka a snaží se se všemi vnuky mluvit česky. Bratrovy děti chodí do české školy a školky v Daruvaru a na to jsem velice hrdá. Můj manžel Dean sice česky vůbec nemluví, ale díky návštěvám v Daruvaru si už na češtinu trochu zvykl,“ směje se. „Do Daruvaru jezdíme alespoň dvakrát do roka. A když přijedeme, jsme tady vždy nejméně dva týdny. Je to dost času na to, abych se setkala s celou rodinou a kamarádkami, které v Daruvaru žijí. Maminka nám vaří česká jídla: bramborák, knedlíky... Je nám tady vždy moc hezky.“
Nakonec mě Ljilja opravdu překvapila. „Nedávno jsem pochopila, že ráda peču cukroví, a tak v poslední době sním o tom, že si jednoho dne otevřu vlastní cukrářství. Doufám, že se mi tento sen jednou splní. Prozatím mám tolik práce s dětmi, že když mám trochu volna, nejraději spím, anebo si zajdu na masáž. K načerpání nové energie mi stačí také procházka nebo výlet s rodinou či návštěva maminky v Daruvaru, mého města, kam se vždy moc ráda vracím“, smála se Ljiljana a na závěr ještě řekla: „Jsem ráda, že jsem si připomněla hezké chvíle svého mládí a života v Daruvaru.“ Text Sanja Prosová, foto sp a archiv

Read 173 times

Nové číslo Jednoty

 Jednota 27 2019

V Jednotě číslo 27, která vychází 6. července 2019, čtěte:
- Žáci pátých tříd poprvé v České republice
- Představujeme rodinu Weisserovu z Daruvaru
- Zajímavosti z přehlídky dechových hudeb
- Souhrn jednotlivých článků v chorvatštině
- Lokální zprávy, pravidelné rubriky, povídky, vtipy, zajímavosti

Arhiva

Kliknite ovdje kako biste pogledali sve članke u arhivi