Sto let od vzniku Československa v Národním muzeu

ÚSPĚCHY A PERIPETIE SPOLEČNÉHO STÁTU
Jak žili Češi a Slováci ve společném státu během jeho jednasedmdesátiletého trvání, jaké měli školství a jazyk, media, zábavu, kulturu, sport? Kterými úspěchy a peripetiemi procházel stát během své existence? Na tyto a spoustu dalších otázek odpovídá aktuální expozice v pražském Národním muzeu nazvaná Česko-slovenská a slovensko-česká výstava.

Touto výstavou byla 28. října loňského roku, tedy právě k stému výročí založení Československa, i otevřena historická budova muzea. Posledních sedm let se totiž do muzea vůbec nemohlo – od července 2011 probíhala velká a důkladná rekonstrukce historické budovy na Václavském náměstí, vlastně první od roku 1891, kdy byla tato monumentální reprezentativní novorenesanční stavba Josefa Schulze otevřena. Mohlo se sice do nové budovy hned vedle a do devíti muzeí a památníků v hlavním městě, nebo pěti mimopražských objektů, které také patří do Národního muzea, ale když se řekne Národní muzeum, to se bezvýjimečně vztahuje na národní kulturní památku, která je dominantou hlavního pražského náměstí, hned za ocasem koně svatého Václava.
Česko-slovenská a slovensko-česká výstava je společný projekt, který Národní muzeum a Slovenské národné muzeum uskutečnili ke stému výročí založení společného státu, a „ta vypraví poutavý příběh, jak se zpočátku nereálný projekt Československa stal skutečností, přibližuje soužití Čechů a Slováků ve společném státě a ukazuje to, co nás spojovalo i rozdělovalo,“ jak píše v katalogu výstavy, která byla vloni k vidění v Bratislavě a do konce letošního června v Praze.
Mimo exponátů a textů výstava zahrnuje i několik pracovišť, na nichž si mohou návštěvníci třeba složit puzzle s motivy z času společného státu, postavit „áčko“, jednoduchý stan, který byl ve velké oblibě turistů a skautů, nebo na československém jukeboxu vybrat a pustit si svou nejoblíbenější českou anebo slovenskou písničku z roku 1918–1992. Koneckonců, můžete se nechat přidat na dobovou fotografii z historických událostí a poslat ji sobě e-mailem.
Výstavu doprovází i řada jiných akcí, jako je třeba jízda Bratislavou v historickém trolejbusu, promítání průsečíků československých filmů, prohlídka Vycházky po slovenské Praze – Stopy slovenské politiky v Praze. Ve školách probíhaly různé soutěže a vzdělávací programy. Muzea vyzvala občany, aby k výstavě přispěli svými předměty, které připomínají Československo. Během trvání výstavy se volil exponát měsíce.
Chráňme sa liehových nápojov píše velkými písmeny na plakátu z šedesátých let, na kterém jsou kresby rodiny opilce a střízlivého občana. Byla to silná kampaň zaměřená na potírání alkoholizmu. Ať přemýšlím, jak přemýšlím, nemohu si vzpomenout, že by něco takového existovalo v Chorvatsku, tedy v Jugoslávii. Přestože měla socialistické zařízení, a že jsme také měli dobré důvody utápět své starosti v pivu, rozdíl přece jen byl – bylo vidět, že železná opona visela za jugoslávskou hranicí. U nás se v těchto letech zcela normálně ve všech médiích uveřejňovaly reklamy na pivo, víno a likéry a duchaplné slogany ilustrovali největší výtvarníci. Když jsem začátkem osmdesátých let dva týdny trávil v Československu, nemile mně překvapila otevírací doba hospod a fakt, že se do jedenácté hodiny alkoholické nápoje podávaly jen v podnicích se zvláštním povolením. Třeba v Karlových Varech to byla jen jedna krčma na autobusovém nádraží. A ve večerních hodinách se restaurace krátce zavíraly, a když se znovu otevřely, hrála tam kapela, a ceny byly vyšší.
Byla to léta politického uvolňování, dýchalo se lehčeji, svobodněji, v oblasti hudby, výtvarného umění, vydavatelství, literatury a kultury jsme všeobecně svědčili velkému výbuchu tvořivosti, ale ekonomicky se začalo kulhat. Ještě si živě pamatuji, jak některé zboží přicházelo na kapátko, a často se před obchody vytvářely dlouhé fronty. V Čechách se z času do času také objevovaly fronty na ulici, a když jsem se jednou ptal našeho hostitele, na co je tamta fronta, a myslel, že snad do obchodu přišla káva, cukr, detergent, nebo olej, odpověděl mi: „Na knihy. Je čtvrtek, a ve čtvrtek dostávají knihkupectví kontingenty nových knih.“
To je také rozdíl. Knihy se v Československu tiskly ve velkém, a prodávaly levně. Také gramodesky, i když výhradně domácích hudebníků. Pro mě byly jedním z největších pokladů humoristické časopisy – český Dikobraz a slovenský Roháč. U nás také byla velká tradice humoristického tisku, a také byl kvalitní, ale český humor měl přece zvláštní váhu, zvlášť kreslený. Na Česko-slovenské výstavě je o časopisech Dikobraz a Roháč ale jen krátká poznámka, a to negativní. „Satirické časopisy se velmi často stávaly propagandistickým nástrojem komunistického režimu“, píše na výstavní skříni s exempláři satirických novin.
Výstava mapuje „všechny klíčové okamžiky bouřlivého dvacátého století, ale též konkrétní osudy obyčejných lidí. Tisíc dvě stě předmětů doplněných audiovizuálními dokumenty a interaktivními prvky návštěvníkům připomene, jak se v Československu žilo, jaké hodnoty vyznávalo a čím dodnes inspiruje svět. Vedle exponátů připomínajících každodenní život je výstava plná unikátních předmětů mapujících osudové okamžiky“.
Jsou na ní originální dokumenty, které dokládají osudové momenty v dějinách společného státu, jako je pittsburská dohoda, mnichovská dohoda, československá ratifikace mírových dohod nebo deklarace Hácha – Hitler, kterou bylo odsouzeno meziválečné Československo.
Výstava se nevyhýbá delikátním záležitostem a mluví třeba také o tom, jak se v poválečném Československu octly početné národnostní menšiny – německá v Česku a maďarská na Slovensku, hovoří i o politice, víře, médiích, o školství, zábavě. Najdete tam předměty, kterými se Češi a Slováci mohli pyšnit, zavzpomínáte na to, jak se kdysi dělalo maturitní tablo a v zajímavé animaci můžete také srovnat průměrnou mzdu a ceny nejdůležitějších potravin v různých obdobích. Můžete se třeba dozvědět, že v roce 1969 měsíční mzda obnášela 1936 korun, že se za sto korun pracovalo devět hodin, a za stokorunu se mohlo koupit devětapadesát půllitrů piva, které stálo korunu sedmdesát.
Velkým množstvím exponátů, působivou prezentací a spoustou doprovodných akcí Česko-slovenská výstava láká davy návštěvníků. U těch, kteří se na svědectví o společném životu a klidném rozchodu dvou národů přišli podívat z Chorvatska, kteří tedy žili v podobných podmínkách, ale se národy ze společného federativního státu rozešly v krvavé válce, vyvolává povzdech. S velkou dávkou závisti čteme poslední odstavec letáku výstavy: „Výstava ukazuje, proč i dnes zůstává Československo v povědomí většiny Čechů a Slováků, proč se na společný stát vzpomíná s nostalgií a přetrvává kulturní spolupráce i mediální showbyznys a proč vlastně na sportovních mistrovstvích vedle svých národních týmů fandí Češi Slovákům a Slováci Čechům“. Text a foto M. Pejić

Read 53 times

Nové číslo Jednoty

 Jednota 49 2019

V Jednotě číslo 49, která vychází 14. prosince 2019, čtěte:
- Valná hromada Svazu Čechů schválila nové stanovy a založila České kulturní centrum
- Česká beseda Končenice na valné hromadě schválila plány na příští rok
- V Horním Daruvaru se konalo setkání hudebních skupin menšin Bjelovarsko-bilogorského županství
- Draní peří – tradiční akce České besedy Hrubečné Pole
- Besedy a školy uvítaly Mikuláše
- Praktické stáže českých studentů v daruvarské škole
- Souhrn jednotlivých článků v chorvatštině
- Lokální zprávy, pravidelné rubriky, povídky, vtipy, zajímavosti

Arhiva

Kliknite ovdje kako biste pogledali sve članke u arhivi