In Memoriam Dalibor Klubíčka

(1961–2019)
Ve věku nedožitých 58 let po zdravotních komplikacích krajanské řady 31. července 2019 znenadání opustil profesor výtvarné výchovy a krajanský pracovník Dalibor Klubíčka. Příbuzní, přátelé a známí ho vyprovodili na poslední cestě na daruvarském hřbitově 2. srpna.

Narodil se v Daruvaru 23. srpna 1961 jako třetí dítě Antonie a Františka Klubíčkových. Jako nejmladší dítě a jediný syn byl miláčkem cele rodiny. V Daruvaru chodil do České mateřské a České základní školy J. A. Komenského. Vychodil střední školu pedagogického usměrnění v Daruvaru.
Po absolvování povinné základní vojenské služby v roce 1981 začal interfakultně studovat výtvarnou výchovu na Akademii výtvarného umění a na Filozofické fakultě Univerzity v Zahřebu. V roce 1986 byl promován na profesora výtvarné výchovy. Při studiu paralelně absolvoval i střední školu na truhlářského technika.
Vyučoval výtvarnou výchovu (a občas i technickou výchovu) na základních školách Miokovićevo (později Đulovac), Sirač, Dežanovec a Daruvar, a na gymnáziu v Daruvaru. Do konce života pak pracoval na základní škole Vladimira Nazora v Daruvar.
Pokusil se určitou dobu pokračovat v tradici samostatné živnosti rodinné truhlářské dílny, kterou před ním vedl jeho otec.
V roce 1990 se oženil a stal se otcem syna Filipa (1991) a dcery Ivany (1995).
Zemřel v pakracké nemocnici 31. července 2019. Pochován byl v rodinné hrobce na daruvarském hřbitově.         Redakce

Velice smutné rozloučení

Velice smutné bylo rozloučení s Daliborem Klubíčkou, členem našeho výtvarného sdružení Klubu výtvarníků, který působí při Svazu Čechů. Dalibor byl výtvarný umělec, prof. dějin umění, který už jako žák základní školy projevoval zájem a smysl pro výtvarné umění. Velice rád se výtvarně vyjadřoval, zvlášť ho bavila karikatura a komiks.
Ukončil výtvarnou akademii a své výtvarné znalosti uplatňoval ve výtvarném klubu. Psal odborné předmluvy pro výstavy do katalogů, pomáhal s vybíráním prací, uspořádáním výstav a výtvarných děl, vícekrát zahajoval výstavy, což mu způsobovalo radost. Dělal to s nadšením, při tom žertoval a bavil nás. Na Dalibora budeme rádi vzpomínat jako na velice hodného, ochotného přítele.
Zanechal za sebou stopy v našem výtvarném sdružení při všech českých kulturních událostech, maloval pro Dětský koutek. Byl to náš Dado, na kterého budeme vždy rádi a s úctou vzpomínat. Brzy odešel, mohl toho ještě hodně namalovat, ale osud tomu nepřál. V menšinovém životě zůstane v trvalé vzpomínce.
Dado, budeš nám chybět.
Jménem členů klubu KV Mira a Dana

Bylo pro nás ctí hrát s tebou české krajanské divadlo v Chorvatsku
Milý Dado,
včera jsme měli nejsmutnější zkoušku na světě. Padesát+ se sešel u nás na zahradě a mladší, tak jak to dnes bývá, byli s námi po drátě. Vzpomínali jsme na hvězdné okamžiky naší ČB2, divadelní skupiny České besedy Daruvar a samozřejmě na tebe. A poslyš, co jsem zaznamenala:
Ochotný, dobrosrdečný, rád každému podal pomocnou ruku. To je to, podle čeho si budu navždy pamatovat Dalibora Klubíčka.  Jitka
S Dadou mě seznámilo divadlo a měl jsem tu čest hrát s ním v několika společných představeních. Byl ikonou na prknech, která znamenají svět. On nehrál, ale byl částí představení samého. V každé úloze plaval jako ryba ve vodě, jako by právě ta role byla jeho každodenní život. Hrál s nepopsatelnou lehkostí… Navždy si budu pamatovat části představení, ve kterých jsme spolu rozesmávali diváky. Vždy veselý, rozesmátý, velikán daruvarského ochotnického divadla.  Antonio
Jsem vděčná, že jsem měla příležitost seznámit se a hrát ve stejných představeních s Daliborem Klubíčkem. Bylo privilegium mít Dadu za přítele. Branka
Nejdřív byl na gymnáziu mým profesorem a po krátké době jsme měli příležitost seznámit se lépe, protože už jsme nebyli profesor–žák ale kolegové na jevišti, kde jsme se spolu bavili a bavili jiné, při čemž jsme zažili hodně společných dobrodružství. Bez ohledu na všechny své problémy a potíže byl vždy ochoten pomoci a svou pozitivní energii nesobecky rozdával nám všem. Byl jedinečná, milá bytost, kterou jsme všichni měli rádi. Rahela
Vždy, když jsme se potkali, jsme se jeden druhému omlouvali za knihy, které moje byly u něj a jeho u mě. Ano, samozřejmě, že mě něco namaluje, protože bych tak ráda, aby jeden jeho obraz visel na mé zdi a také, že určitě toto léto repasujeme ten starý kredenc z naší garáže. Gordana
Poznala jsem ho jako zvědavého klučíka, který pořád chtěl slyšet, co si to my, kamarádky jeho starších sester, stále šeptáme. Bylo to tam nahoře u Klubíčků, kde bydleli mladí, děda a babička byli dole. Krásně kreslil, zaplnil celý papír a jeho zvířátka byla plná detailu, jako živá. Byl rád, když jsem ho za kresby pochválila a shodou okolností mi to oplatil, když jsem poprvé přišla do divadelní skupiny. Šla jsem rovnou z malířského kurzu a nesla svou práci v ruce, hned ji chtěl vidět a s uznáním mi řekl: Je to dobré. Věra
Byl výborný herec, byl veselá nátura.  Nikdy nezapomenu na jeho výraz obličeje, když jsme začali Nemelem, nemelem, a pak se k nám přidal. Velice rád zpíval, zvlášť ho těšilo, když mohl být na stejném jevišti jako jeho Ivana. Vlasta
Dado byl jednoduchý a velmi hodný, herecká primadona v nejlepším slova smyslu. Byl velmi dobrým hercem, protože měl divadlo upřímně rád. Zkoušky, posezení po nich, povídání u skleničky něčeho dobrého, vtipkování, vystoupení a všechno co s tím jde... Co? Už jdeme na jeviště? Dnes nějak brzy… Velmi, velmi rád měl své děti, byl na ně nesmírně hrdý. Na snímek Antoníčka se díval často a vždy nám také referoval kdy a kde Ardú vystupuje. Ina
Dado je můj kamarád, soused a vrstevník. V našich klukovských létech on, Vito a já jsme projezdili celý Divoký západ, aniž bychom se vzdálili od dřevěných, barvou zapatlaných dřevěných koz v truhlářském dvoře ve Svačićově ulici. Hra na schovávanou či taf-taf ve skladu, verštatu nebo druhém dvoře, bosá dětská chodidla rozpíchaná hřebíky a charakteristická vůně firnajzu. V zimě sáňkování na pro nás ohromné hromadě sněhu, kterou mistři nahrnuli až na ulici, a jeho pramínek vlasů, který vždy vykukoval vpravo na čele, pod obrubou pletené čepice, který neustále a vytrvale kroutil na ukazováček. Vždy hodný, až do samého konce. S Dadou jsem se nikdy nepohádal a nevím, jestli se s ním vůbec někdo někdy pohádal. Život nás odvedl různými cestami, ale vždy tu byla milá a srdečná setkání. Moje studium, jeho studium, ať už zkouška proběhla dobře či ne, vracel se do svého Sopotu s vtipným ide bjedomučni čistač a pak uklízel byt vyplněný malířskými náčrty a desítkami papírů s výpisky. Později jeho svatba, moje svatba (Dado, ta řezačka je ještě pořád ve funkci), folklor, zpěv, divadlo. Od mladých k zralým létům, jeho postava byla nepřehlédnutelná, jeho memorie fascinantní jakož i jeho improvizace.
Šli jsme se na něj podívat do nemocnice. Ne, nejsme příbuzní, ale jsme kamarádi po celý život, křičel jsem na sestru, která nás k němu nechtěla pustit. Nehybný a bezmocný, nevypadal jsi dobře, ale hřála naděje, že jako v těch správných filmech hlavní hrdina otevře oči, brzy se zotaví a vše se vrátí do normálu. Život je ale často divadlo a ještě častěji se žádný happy-end nepřihodí. Odešel Digo, odešel  Dado, můj velký přítel. Sbohem, spi klidně v našich vzpomínkách.  Vilko
Třikrát v životě mě Dado fascinoval. Poprvé, když vedle diplomu profesora výtvarné kultury složil zkoušku na učňovské škole, aby převzal rodinou truhlářskou dílnu. Podruhé, když jsem si uvědomil, jak suverénně recenzuje výstavy uměleckých děl. Potřetí, když jsem ho poprvé viděl na prknech, co znamenají svět a já poznal jeho herecké nadání. Pokus o truhlářského magnáta neuspěl a Dado byl do konce života učitelem, hodným každého respektu. Svému druhému talentu dal velmi málo prostoru, aby se projevil, což je škoda, protože jeho recenze zasahovaly – jak se novinářským slangem řekne – in medias res. A třetí? Ten byl opravdovým zásahem do černého. Dado si totiž tak silně liboval ve svých rolích, včetně oněch docela drobných, že upřímně doufám, že tam, kam odešel, bude i nějaké ochotnické divadlo. Mato
Hodně jsem tě obdivovala, když jsi ve čtvrté třídě střední školy po celý školní rok maloval. Byla jsem hodně smutná, když ti Výtvarná akademie unikla opravdu o vlásek – byl jsi ten „první pod čárou“. Velmi jsem fandila všem plánům zmodernizovat rodinou dílnu a místo oken a truhel tvořit designové kusy nábytku. Jak rezignovaně jsme společně před dvěma lety protrhávali pavučinu mezi ztichlými stroji, prozpěvujíc si Mládi v čudu, do penze daleko. Velice hodně a bezmocně jsem vzteklá a smutná a nešťastná, že už nikdy spolu nebudeme dělat divadlo. Byl jsi jeden z mála, který si svého režiséra vážil. Ale žádný umělec to v životě neměl lehké. Ten vavřínový věnec uznání dostal nejčastěji až po smrti. Tak, jak ho nyní na tvou truhlu klademe my, tvá ČB2.  Vlatka
Divadelní skupina ČB2 České besedy Daruvar

Read 46 times

Nové číslo Jednoty

 Jednota 45 2019

V Jednotě číslo 45, která vychází 16. listopadu 2019, čtěte:
- V Horním Daruvaru se konala třináctá přehlídka hudebních skupin
- Chorvatský premiér Andrej Plenković na návštěvě v České republice
- Praktická stáž Jaroslava Preislera v Jednotě
- Se známým specialistou fyzikální medicíny Božidarem Egićem
- Na Martina na návštěvě v daruvarském vinařství
- Souhrn jednotlivých článků v chorvatštině
- Lokální zprávy, pravidelné rubriky, povídky, vtipy, zajímavosti

Arhiva

Kliknite ovdje kako biste pogledali sve članke u arhivi