Dva domovy jazykové odbornice Heleny Stráníkové

KRAJANKA NA DLOUHÉM PROZATÍMNÍM POBYTU V ČESKU
Sympozium o českém jazyce, které každý podzim pořádá Svaz Čechů, je už nemyslitelné bez přednášky jazykové odbornice Heleny Stráníkové, a protože ji často potkáváme na daruvarském hlavním náměstí, na tržnici, vůbec všude ve městě, ani neuvažujeme o tom, že vlastně žije a pracuje v České republice. Stejně tak si na Filozofické fakultě pražské Univerzity Karlovy neuvědomují, že by profesorka Stráníková mohla patřit někam jinam než tam.

A tak se vnucuje neúprosná otázka: Kde domov tvůj?
„Mám dva domovy,“ odpovídá H. Stráníková rezolutně a s úsměvem dodává: „Po těch letech jsem asi trochu víc doma v Čechách, ale sem se vždycky ráda vracím a těším se na to. Pořád tady mám kamarády, lidi, se kterými se stýkám, takže říkám, že jsem doma v Daruvaru i v Praze.“ A jak to bude v budoucnu? „To nechávám otevřené. Nikdy jsem neplánovala, že zůstanu v Čechách, a stalo se. Život nás vede a nikdy nevíme, co přijde a kam nás zavane. Nevylučuju ani návrat sem, ale ani možnost, že se budu stěhovat někam úplně jinam.“
Mgr. Helena Stráníková, Ph.D., jak zní její jméno s akademickými tituly, vystudovala obor český jazyk a literatura a slavistická studia se specializací kroatistika na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Poté v roce 2017 absolvovala doktorské studium slovanských filologií na téže fakultě. Od roku 2012 působí jako odborná asistentka na Katedře jihoslovanských a balkanistických studií Filozofické fakulty v Praze. Odborně se věnuje jazyku českých krajanů v Chorvatsku a kontaktům mezi jazyky, zvláště jihoslovanskými a češtinou. O české menšině v Chorvatsku, krajanské češtině a bilingvismu přednášela na několika konferencích a uveřejnila řadu článků v českých a krajanských publikacích.
Do České republiky odjela v roce 2001 díky vládnímu stipendiu. „Česká republika tehdy nabídla chorvatským občanům, nejen krajanům, jedno magisterské a jedno doktorské stipendium, získala jsem magisterské. Po absolvování pětiletého magisterského studia jsem navázala doktorským studiem slovanských filologií.“
Základy češtiny Helena získala, samozřejmě, v rodině. Její maminka, Mgr. Libuše Stráníková, významná krajanská pracovnice, dřívější ředitelka a hlavní a odpovědná redaktorka Jednoty (tím byl také její děda Otakar Sakař) a bývalá předsedkyně Svazu Čechů, také vystudovala češtinu v Praze, ona však vedle českého jazyka a literatury vystudovala jugoslavistiku. Helena chodila do české mateřské a základní školy v Daruvaru a během gymnázia navštěvovala hodiny českého jazyka, protože české oddělení na daruvarském gymnáziu tehdy nebylo. Byla velice činná v kulturním životě menšiny.
„Divadlo, folklor, zpěv ve sboru, hudební škola, recitace, všude jsem byla a všechno mě bavilo. V Česku jsem už neměla na všechno čas a musela jsem si vybrat, a tak jsem zůstala u folkloru. Po celu dobu, co žiju v Praze, tancuju v souboru Gaudeamus VŠE, kam mě kdysi nasměrovala paní Lenka Homolová. Před čtyřmi lety jsme měli i menší turné po Chorvatsku – hostovali jsme na Lipovlanských setkáních a kromě toho jsme vystoupili v Sisku, Zadru, Zatonu a Daruvaru. Na druhou lásku, divadlo, nezbývá moc času, ale snažím se alespoň často navštěvovat divadla. Kromě toho chodím na výstavy, festivaly, do kina atd. Vzhledem k tomu, že učím i v Pardubicích, kam dojíždím, nezbývá už na kulturu moc času. Chodím také na pěší túry a pravidelně jezdím do zahraničí jak se souborem nebo pracovně, tak soukromě.“
Současně H. Stráníková nezanedbává ani Daruvar, a když nic jiného, objeví se zde každý rok na sympoziu o českém jazyce, kde přednáší převážně o krajanské češtině. „Mluvou krajanů jsem se zabývala i ve své diplomové práci a potom v doktorské disertaci. Zkoumala jsem i širší kontext komunikace v menšině a česko-chorvatské kontakty. Zajímá mě, co v menšině působí na udržování jazyka, jak menšinový jazyk vypadá a jakým způsobem je ovlivňován chorvatštinou a dalšími jazyky. Bohužel, pořád si myslím, že nám ke zkoumání krajanské češtiny chybí korpus, bez kterého se už dnešní lingvistické popisy neobejdou. Zkrátka znamená to, že by bylo potřeba popsat ji celkově, ve všech jazykových rovinách, což vlastně od šedesátých let a profesora Mirkoviće v úplnosti nikdo nedělal,“ popisuje H. Stráníková a na otázku o úrovni krajanské češtiny odpovídá: „Nerada bych ji takto hodnotila, odpověď by nám dal právě zmíněný korpus, protože sama bych vždycky hodnotila jazyk jednotlivých mluvčích, ale jak vypadá jazyk všech krajanů, nemůžeme bez korpusu poznat. Ale určitě se tady projevují různé vlivy – čeština se přestává používat ve školách nebo mezi mladými v běžné komunikaci na ulici, což je přirozený proces ve vývoji menšiny. Na druhou stranu si myslím, že když by se o jazyce více mluvilo a věnovalo se mu více péče, kdybychom si více uvědomovali jeho důležitost pro trvání menšiny, asimilace by se zpomalila. Nemyslím si, že asimilaci lze odvrátit, že má  smysl neustále kritizovat každého za to, jak mluví, proto se spíše snažím jazyk zachytit, ne předepisovat.“ Souhlasí také s nápadem o zpracování slovníku krajanské češtiny, o kterém se už mluvilo při různých příležitostech. „Zmíněný korpus, zachycení a popsání jazyka by k němu logicky vedly,“ dodává.
Helena Stráníková momentálně pracuje jako profesorka, přednáší na lingvistických kurzech na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde učí chorvatštinu a srbštinu. „Učím jednak na Univerzitě Karlově v Praze,  jednak na univerzitě v Pardubicích, kde mají obor slavistická studia zemí Evropské unie. V Praze jsem zaměstnaná na Katedře jihoslovanských a balkanistických studií. „Jsme velice malá katedra, protože jde o poměrně exkluzivní jazyky, ale zájem o ně je poměrně stálý, konkrétně – většinou jsou v ročníku tři až čtyři studenti, tedy malé skupiny, což si myslím, že je pro studenty velká výhoda, protože máme opravdu individuální přístup a pracujeme přímo s nimi,“ vysvětluje H. Stráníková a odhaluje nám, že Praha je jedna z mála univerzit v celém světě, kde se chorvatština a srbština studují samostatně, jinde je většinou studium koncipováno jednotně jako BHS (bosanski – hrvatski – srpski). „U nás jsou to opravdu samostatné specializace a tím pádem se studenti rozhodují, jestli budou studovat chorvatštinu, nebo srbštinu,“ uvádí profesorka. „Vlastně za to rozdělení mohou lektoři, protože máme chorvatského i srbského lektora, kteří trvají na rozdělení těchto jazyků, a tak k tomu přistupují i studenti. Zároveň, protože je to areálové studium, vždy studují daný jazyk v širším kontextu, znamená to, že je informujeme i o bosenštině a černohorštině a dalších jihoslovanských a balkánských jazycích, navíc se všechny jazyky učí ve srovnání s češtinou,“ říká H. Stráníková. Na otázku, zdali se jí tato práce líbí, odpovídá: „Moc mě baví pracovat se studenty, kteří mají o jazyky zájem.“
        Text M. Pejić, foto rodinné album

Read 123 times

Nové číslo Jednoty

 Jednota 48 2019

V Jednotě číslo 48., která vychází 7. prosince 2019, čtěte:
- V Bjelovaru se po třinácté konal Večer národnostních menšin
- Zasedaly rady Svazu Čechů
- Lipovlanská Beseda oslavila patnácté výročí znovuzaložení
- V Záhřebu a v Jelisavci se konaly semináři o vyúčtování
- Řada besed pořádala kulturní programy
- Divadelní skupina Sebranka chystá premiéru k 40. výročí
 - O společném životu menšiny a většiny na semináři FUEN v Rakousku
 - České školy v programu Erasmus+
- Sažetak, souhrn jednotlivých článků v chorvatštině
- Lokální zprávy, pravidelné rubriky, povídky, vtipy, zajímavosti

Arhiva

Kliknite ovdje kako biste pogledali sve članke u arhivi