Jak se dělá divadlo v době koronavirové krize

TVŮJ MANŽEL JE ZPRAVA, KAMARÁDKU MÁŠ NAHOŘE VLEVO...
Koronavirová pandemie nám životy otočila naruby a přinutila nás hodně věcí dělat z domova, tedy na dálku. Ve vzdělávací soustavě se výuka na všech úrovních koná dálkově. To jsme nějak absolvovali, ale dovedete si představit, že se i divadlo může připravit a uvést na dálku, prostřednictvím internetových platforem pro video konference? Představíme vám příklad ze zkušeností krajanky Vlatky Daňkové, donedávné novinářky Jednoty, která ve svých nejlepších letech studuje v Česku.

„Divadlem se zabývám celý život. Dělala jsem taneční divadlo, hudební divadlo, loutkové divadlo, monodrama, ale ještě nikdy jsem nedělala divadlo na dálku, divadlo, na kterém nejen, že jsme nebyli všichni na stejném jevišti, ale jsme žádné jeviště neměli,“ začíná V. Daňková vyprávět svůj nevšední příběh.
„Pro ty, kteří ještě nevědí, končím čtvrtý semestr studia v České republice na základě krajanského stipendia. Pro zájemce musím říci, že krajanské stipendium je takový druh stipendia, že člověk nemusí být mladý, aby ho využil. Dva semestry jsem byla v Brně, kde jsem se učila český jazyk, a teď jsem už druhý semestr v Praze na Ústavu bohemistických studií, kde výuka není zaměřená výhradně na jazyk, ale na rozšiřování kulturních znalostí o České republice. Takže, jeden z volitelných předmětů, tedy kromě gramatiky, pravopisu a takových věcí, je divadelní představení.“
Divadlo na dálku si vyzkoušela v zimním semestru. Bylo to velice zajímavé, a zvláštní ráz této práci dávalo neobyčejné složení skupiny – byli to třeba studenti z Číny nebo z Mongolska, kteří opravdu mají problém vyslovit českou větu. „Velice se to podobá situaci u nás v Chorvatsku, když máme v krajanském ochotnickém divadle herce, kteří umějí výborně česky, a zároveň ty, kteří umí česky málo.“ Na konci semestru skupina udělala představení, které je ještě pořád na YouTube, a kdo chce, může ho tam zhlédnout. Dělalo se klasicky na jevišti a v kostýmech. Bylo to něco jako vánoční besídka a skončilo společným zpíváním koled.   
Nyní, v letním semestru se na tomto kolegiu zase dělalo divadlo. Sestava byla o něco jiná, protože divadelní představení bylo volitelným předmětem i pro ty, kteří řádně studují češtinu pro cizince na Ústavu bohemistiky pro cizince. „Proto naše paní lektorka Ilona Stará Kořánová připravila trochu těžší předlohu – Obrazy ze života Boženy Němcové. Mezitím, přišla korona a, jak všichni víte, výuka byla přerušená. Tu jsem se naučila nové české slovo – to, co jsme měli dříve, to byla docházková výuka, a teď začala distanční výuka, anebo výuka na dálku. Ze začátku jsem si nedovedla představit, jak to budeme dělat, myslela jsem, že to jednoduše není možné. Jak jsme ale začali mít zkoušky přes skype a potom přes platformu zoom, ukázalo se, že je možné udělat něco, o čem jsem nikdy neuvažovala. Nikdy mi nenapadlo, že opravdu může vzniknout divadlo, i když jsou herci rozptýleni téměř po celém světě. V naší skupině byla situace následující: já jsem byla v Chorvatsku, většina lidí byla sice v Praze, ale každý z nich zavřený ve svém pokoji na koleji, někteří byli v Německu, a někteří v Polsku, takže jsme dělali divadlo, a mezi námi byla vzdálenost dvanáct set kilometrů.“
Dělalo se tak, že paní lektorka rozdělila hru do určitých scén a herci museli přesně dodržovat čas. Vždycky se v určitou hodinu sešly na zoomu ty osoby, které ve scéně společně fungují. Potom dostaly pokyny, co by si mohly obléknout. Každý se postaral, aby měl za sebou bílé pozadí, buďto našel bílou zeď, nebo rozprostřel bílé prostěradlo. Do projektu byla zapojena také kostymérka, která pomáhala vybrat oblečení, a když se všichni naučili text, přišel nejsložitější okamžik – řešit pohyb té části těla, která se na obrazovce vidí, aby se scéna divadla na dálku mohla natočit.
„Internet a zoom jsou sice skvělé vymoženosti, ale mají i určitá omezení. Tak třeba nikdy nevíte, kterým pořadím budete poskládaní na obrazovce,“ vysvětluje V. Daňková. „Tak jsme pokaždé na začátku museli upřesnit: tvůj manžel je zprava, tvoje dcera je nahoře, kamarádku máš nahoře vlevo, a vždycky jsme repliky směřovali k místu, kde osoby na obrazovce jsou. To vůbec nebylo jednoduché, a nikdy by mně nenapadlo, že v takové situaci může vzniknout divadlo. Přece se nám to podařilo, a udělali jsme malý film o tom, jak každý u sebe připravuje divadlo, a díky platformě zoom z toho opravdu vzniklo divadlo, divadlo v době korony.
Jak to konkrétně vypadalo? Někteří herci, kteří měli takovou roli, že se většinou měli dívat do kamery, mohli svůj text číst, třeba otevřít ho na polovině obrazovky, zatímco ti, kteří se museli otáčet k jiné postavě, se museli repliky naučit nazpaměť. „Já jsem hrála tři úlohy, a jen v jedné jsem se mohla dívat do papíru. A nejen, že jsme si museli pamatovat text, ale museli jsme si pamatovat, kde stojí osoby, na které se obrací, a to bylo pokaždé jinak. Aplikace je udělána tak, že rámečky jednotlivých herců naskakují na obrazovku tím pořadím, jak se přihlašují do platformy, ale to nešlo předem domluvit, protože se nemohl každý přihlásit, tak jak chtěl. Někteří měli slabý wi-fi signál, stávalo se, že se někdo nedokáže vůbec přihlásit, nebo došlo k přerušení spojení, a museli se přihlašovat znova…
Divadlo je nyní natočené, ale ještě není hotové, právě je ve fázi montáže.
„Pro naše krajanské prostředí je to opravdu zajímavé, protože jsem zjistila, že dnes, ve dvacátém prvním století, čtené zkoušky nemusí být v besední místnosti. Je opravdu možné, aby některý herec, kterého potřebujeme, byl doma a zkouška se může uskutečnila přes skype, nebo zoom,“ vysvětluje V. Daňková a uzavírá:
„Vzkazuji krajanům, že se nemusí bát studia češtiny prostřednictvím krajanského stipendia. Ano, budete se tam učit tvrdé a měkké i, ale ve volných chvílích můžete fakultativně studovat i to, co vás opravdu zajímá, třeba i divadlo. Opravdu se můžete v Česku naučit něčemu novému, něčemu, co pomůže naší komunitě.“  
Text M. Pejić, foto osobní archiv V. Daňkové a internet

KAŽDOU VOLNOU CHVÍLI V DIVADLE
„Krajané, kteří dostanou krajanské stipendium, se mohou ve svém volném čase zabývat, čím chtějí, nebo fakultativně studovat, co chtějí, samozřejmě, co je možné. Třeba, já jsem v Brně tři měsíce chodila na Univerzitu třetího věku na Divadelní fakultě, a za to bych chtěla velice poděkovat divadelní fakultě JAMU v Brně, která mně to umožnila. Opravdu mi vyšla vstříc, a byla to pro mě velice zajímavá zkušenost. Jinak jsem pobyt v Brně využila, abych co nejvíce chodila do divadla. Během šesti měsíců strávených v Brně jsem zhlédla celkem pětadvacet divadelních představení, z toho bylo jen jedno ochotnické. Pět her byly autorské jednoaktovky, které v Chorvatsku vůbec nejsou, tři opery, dva muzikály a jedno divadlo pro děti, jedno taneční a bilingvální divadlo. A do závěrečného sborníku prací Univerzity třetího věku se dostala i moje úvaha o brněnských divadlech, a nejenže byla uveřejněná ve sborníku, byla to nejdelší práce, a jsem na ni velice pyšná.“

FOTO na facebooku

Read 66 times

Nové číslo Jednoty

 Jednota 42 2020

V Jednotě číslo 42, která vychází 24. října 2020, čtěte:
- Ve Virovitici se konaly Dozvuky 18. jarních tonů Jana Vlašimského
- Školní rada jednala o přizpůsobování výuky krizovým opatřením
- Světová výstava děl Alfonsa Muchy
- Představujeme Bruna Táborského z Daruvaru
- Do Jazveniku za vedoucí taneční skupiny Vlastou Kokićovou
- Kamencové jezero – světová rarita
- Shrnutí jednotlivých článků v chorvatštině
- Lokální zprávy, pravidelné rubriky, povídky, vtipy, zajímavosti

Arhiva

Kliknite ovdje kako biste pogledali sve članke u arhivi