Chorvatský turismus je na kolenou

DOPADY KORONAKRIZE NA CESTOVNÍ RUCH
Dálnice zeje prázdnotou, na plážích je místa, kolik chcete, spousta pohostinských podniků vůbec neotevřela, v ostatních sedí sem tam nějaký host. Málo turistů je dokonce v Istrii a Dubrovníku, v destinacích, v nichž sezona obyčejně trvá nepřetržitě od Velikonoc do Vánoc. Je to obraz turistického ruchu v Chorvatsku v tomto okamžiku.

Takový dopad má koronakrize na nejpostiženější odvětví tuzemského hospodářství. A to všechno v posledním týdnu června, v němž hlavně padaly rekordy, a ve většině míst na jadranském pobřeží se z neskutečného davu skoro nedalo žít.
Na cestu k moři jsme se s rodinou vydali koncem června, v týdnu, který do loňského roku, dokud byly v tomto období dokonce dva státní svátky, a na desetidenní odpočinek jste si museli vybrat pouhé tři dny dovolené, byl oblíbeným termínem k návštěvě Jadranu. Tradice dále říká, že na přelomu června a července lze očekávat příznivé počasí, a to už bohatě stačí pro rozhodnutí vydat se na cestu. Shodou okolností jsme za necelý týden projeli téměř celým pobřežím od Rijeky přes Zadar, Šibenik, Split a Makarskou riviéru až k poloostrovu Pelješac, a můžeme potvrdit, že je tomu všude stejně – u moře nejsou lidi, a chorvatský cestovní ruch je na kolenou. Samozřejmě, že jsme předtím četli, že na Jadranu dovolenou tráví jen osm procent z průměrného počtu hostů, stejně jsme tomu nemohli uvěřit. Ale je to skutečně pravda.

JE SKVĚLÉ, KDYŽ ZAPARKUJEŠ V CHLÁDKU, ALE…
Má to sice i mnoho výhod, protože se cestuje pohodlněji, bez tlačenic a čekání, v řadě míst se dá zaparkovat zadarmo a neplatit vstupné, dokonce i ceny jsou o kapánek nižší, ale je to chabá náhražka za atmosféru, kterou vytváří dav turistů v obyčejné sezóně. Je super, když je moře jen tvoje, je skvělé, když jsi „nejkrásnější“ na celé pláži, nebo když nemusíš čekat na číšníka v restauraci, je bezvadné, když zaparkuješ ve chládku, ale přece se nám stýskalo po „normálním“ letním ruchu. Politovali jsme domácí, kteří se snažili co nejlíp se připravit na sezónu, investovali do objektů, a svět se jim bortí před očima. Říkali jsme si: „Vraťte nám davy, vraťte nám mačkanice, vraťte nám boj o místo pro ručník na pláži…“
Už v Rijece, kde naše cestovaní pobřežím začalo, jsme si uvědomili, co nás čeká. Město, které se kvůli postavení evropského hlavního města kultury těšilo dodatečnému nátlaku hostů, v turistickém smyslu sotva přežívá. V hostelu České besedy jsme mohli dostat „prezidentský apartmán“ s překrásným výhledem na kvarnerskou zátoku, a od předsedkyně Besedy Sněžky Husákové a vedoucí hostelu Jarušky Marinkovićové jsme se dozvěděli, že kvůli epidemii hosty počítají na prsty, a spolkové složky po delší odmlce právě začínají pracovat. Zrovna probíhala generální zkouška na produkci taneční skupiny LIW, která se konala před hledištěm připraveným na premiéru – jednotlivé skupiny židlí byly podle směrnic krizového štábu oddělené, s předepsaným rozestupem.

ZAVRATNICA, NESKUTEČNÁ PERLA POD VELEBITEM
V nedaleké Bakarské zátoce, kde jsme navštívili známé, jsme se koupali na prostranné pláži pod „tunerou“, vysokým žebříkem, který kdysi sloužil pro pozorování pohybu hejn tuňáků, a dnes je historickým artefaktem a turistickou atrakcí, úplně sami. Ve starém městě Bakru, kde měla jeden z řady zámků šlechtická rodina Frankopanů, jsme byli doslova jedinými chodci.
Na cestě k Zadru, který byl naší další destinací, jsme se zastavili v Zavratnici nedaleko Jablance v městě Senj, asi sto kilometrů na jih od Rijeky. Jde o jednu z nejlepších zátok na celém jadranském moři. Je pod státní ochranou, a od roku 1981 je součástí národního parku Velebit. Tam také byla pustina, stejně jako před sto padesáti lety, když sem přicházel v úplném klidu a v pohodě psát své romány a povídky chorvatský spisovatel českého původu Vjenceslav Novak.
Zadar, který je se sedmdesáti tisíci obyvateli druhým největším dalmatským městem a vlajkovou lodi cestovního ruchu severní Dalmácie, se vždy pyšnil turistickými rekordy, letos je žalostně prázdný. Trochu života bylo na pozorování proslulého západu slunce, údajně nejhezčího na celém Jadranu, na mořských varhanách a na atrakci Pozdrav slunci, zatímco se starým městem, okolo římského fóra, slavného kostela svatého Donata a katedrály svaté Stošije (Anastázie) neprocházel téměř nikdo. A i z tak malého počtu hostů někteří ještě rušili své rezervace kvůli incidentu se šířením koronaviru na tenisovém turnaji předchozího dne.

V TUNELU JE PŘECE JEN NĚJAKÉ SVĚTLO
Málo hostů, málo obratu, málo tržeb, krach turistické sezóny – to platí pro všechna města, která jsme navštívili, včetně Šibeniku, ve kterém se právě konal jubilejní šedesátý mezinárodní festival dítěte. Pohodlně se jezdilo i dálnicí i jadranskou magistrálou, tedy podél moře, nouze o lidi panuje dokonce i na Makarské riviéře, známé podle nelítostných bojů o místo pro ručník na kilometrové oblázkové pláži. To je zase dané i tím, že právě byla kvůli epidemii uzavřena hranice s Bosnou a Hercegovinou, odkud přichází spousta jednodenních turistů. Hranice se hned otevřela, avšak ne proto, že se situace s koronavirem zlepšila, ale proto, aby bosenští Chorvaté mohli volit v chorvatských parlamentních volbách.
V obci Ploče jsme se bez problému nalodili na poslední trajekt a pozdě večer jsme dorazili do cíle – do malé zátoky Velika Prapratna u vesničky Oskorušno nedaleko Trpnje na poloostrovu Pelješac. Cestou jsme potkali neuvěřitelně velké množství šakalů, charakteristických pro toto území. A tam zase to samé – klid, mír a ticho. Protože máme v okolních vesničkách a městečkách dost příbuzných, z první ruky jsme uslyšeli svědectví o průběhu turistické sezóny a přesvědčili se, že je opravdu velice špatná. Pole musíte obdělat, a brambory neprodáte, révu musíte pěstovat, a nejsou turisté, kteří by vypili víno, musíte žít, a není z čeho, protože nejsou příjmy, s nimiž jste počítali…
Jedinou výjimkou, kterou jsme našli, jediným místem, kde byl hostů dostatek, bylo městečko Viganj u Orebiće, které je, kvůli neustálému foukání větru, rájem pro příznivce windsurfingu. Velký autokemp dýchal plnými plícemi, všude byli hosté ze zahraničí, převážně ze Slovinska, ale byli tu i Skandinávci a nevyhnutelní Češi.
A to bylo všechno. Cestou zpátky jsme se přesvědčili, že prázdnotou zeje i velký Split, že turisté nejsou ani v Trogiru, že vlny na plážích smáčejí jen kámen, a že svůj ručník můžete přendávat každou chvíli na jiné místo.
Pravě v okamžiku, kdy dokončuji tuto reportáž, přivítali v Rijece první soupravu žlutého vlaku, kterým firma RegioJet dopravuje české turisty na Jadran. Vlak jezdí na relaci Praha–Rijeka každý den do konce srpna, a už před odjezdem první soupravy bylo prodáno třicet tisíc jízdenek. Tedy, v tom temném tunelu je přece jen nějaké světlo. Je to znamení, že se situace aspoň trochu zlepšuje, ale přes veškerou snahu i turistů i hostitelů bude letošní sezóna cestovního ruchu jen bledým stínem dřívějších sezón. Text a foto M. Pejić

Read 52 times

Nové číslo Jednoty

 Jednota 29 2020

V Jednotě číslo 29, která vychází 18. července 2020, čtěte:
- V České republice akce k ukončení chorvatského předsednictví Evropskou unií
- Malí maturanti českých základních škol Daruvar a Končenice
- Podnikatelka – pěstitelka neobyčejných ovocných druhů
- Lipik – lázeňské městečko
- Shrnutí jednotlivých článků v chorvatštině
- Lokální zprávy, pravidelné rubriky, povídky, vtipy, zajímavosti

Arhiva

Kliknite ovdje kako biste pogledali sve članke u arhivi