S Markem Gregurem, autorem románu o nakladateli Vošickém

CHCEME Z KOPRIVNICE UDĚLAT STŘEDISKO ČESKÉ LITERATURY
Jednou z nejchválenějších nových chorvatských knih je román Vošicki autora Marka Gregura. Protože jde o biografii Čecha, který byl tiskařem a nakladatelem v Koprivnici, vydání zaujalo veškerou krajanskou komunitu. Autor je pro nás tím zajímavější, že vydává časopis, v němž uveřejňuje články o české literatuře, a vydává knihy českých spisovatelů. V jeho rodokmenu jsou stopy českého původu.

Takovou osobnost každopádně stojí za to představit čtenářům Jednoty. Rozhovor začínáme otázkou o jeho zájmu o člověka, o kterém se dokonce ani v Koprivnici hodně neví.
Jak jste se rozhodl psát o historické osobnosti, o svém spoluobčanovi, jehož současníci ještě ve městě žijí?
Vincenc Vošický (Vinko Vošicki) mne zaujal už dávno, protože to byl člověk, který zveleboval kulturní a společenský život města od dvacátých let do konce druhé světové války, když mu vyvlastnili tiskárnu a knihkupectví, ale přesto se o něm velmi málo ví. Zajímalo mně, proč je tomu tak. Román vznikl z potřeby, abych se s tímto významným člověkem seznámil nejdříve sám, a potom i čtenáře.
Jde o romanizovanou biografii, žánr, který dává autorovi hodně svobody, ale přesto musí mít historický rámec přesný, a to vyžaduje hodně zkoumání a velkou koncentraci.
Výzkum zabral hodně času, nejen výzkum týkající se „velkých“ dějin, které zahrnují dvě světové války, ale ještě více pátrání po dějinách Vošického. Když jde o velké dějiny, stačilo sáhnout po knihách, naštěstí jich existuje několik, které obsáhle a mimořádně dobře popisují dějiny této doby ve městě a v Podravině, další práce byly uveřejněny v časopisech a sbornících. Kromě toho, pečlivě jsem prozkoumal noviny Demokrat, které v letech 1919 a 1920 tiskl právě Vošický. Ale, o Vošickém se muselo bádat. Jako většina, nevěděl jsem o něm hodně. V muzeu se nachází jeho korespondence s Krležou a určité dokumenty, to mně ale nestačilo. Vyhledával jsem v jiných archivech a měl jsem štěstí, že jsem v osjieckém Státním archivu našel korespondenci Vošického s překladatelem Pavlem Rakošem, která byla velice užitečná, zatímco jsem hojnou dokumentaci našel v archivu „gorice“, vlastně na půdě Vošického chaty ve vinohradě, kterou nyní vlastní rodina Vrbanova. Velké množství dokumentace mi dal Vošického nevlastní syn Miroslav Vlahović, který stejně jako Vošický hodně času tráví ve vinohradu. Jinak, Vošický měl vlastního a nevlastního syna, a dalo mi dost práce navázat s nimi kontakt, i když syn žije v Ženevě a nevlastní syn v Koprivnici. Synovi Borisovi bylo 92 let, když jsem ho oslovil, a do detailů si pamatoval na město a na veškeré události. Od roku 1955 pracoval, což je také velice zajímavé, v evropské organizaci pro jaderný výzkum CERN.
V románu zmiňujete i další české osobnosti, třeba Jaroslava Merhauta, autora známého českochorvatského slovníku, který se i dnes používá díky reprintu, nebo Juliuse Zeyera – jeho knihu Vošický přinesl s sebou, aby ji vydal, nedozvídáme se však, zdali k tomu došlo.
Ano, podařilo se mi najít originální vydání slovníku s Merhautovou fotografií. O Merhautovi se také málo ví. Něco z toho jsem použil v románu, více využiju v chystané knize, která se Vošickým bude zabývat vědeckým způsobem. Zeyerův román vydal Andrija Černišev jako první knihu ve Sbírce významných děl, kde vycházeli autoři jako Schnitzler a Victor Hugo.
Vošický spolupracoval také s chorvatskými literárními bohatýry, Miroslavem Krležou a Augustem Cesarcem, měl vydavatelská práva na romány Karla Maye…  
Krleža a Karl May nejvíce ovlivnili jeho kariéru. Vošický je uveřejňoval v době bezprostředně po zlověstném politickém dokumentu Obznana (dekret, kterým vláda Království Srbů, Chorvatů a Slovinců v roce 1920 zakázala komunistickou stranu a suspendovala dělnická a lidská práva, pozn. redakce) a to tedy vyžadovalo velkou odvážnost. Vošický první začal vydávat sebrané spisy M. Krleži, vydal tři knihy, když bylo spisovateli třicet let. V Koprivnici tiskl i jeho časopis Književna republika, o kterém Krleža sám říkal, že ho Vošický i založil. Pro knihy Karla Maye měl autorská práva pro Království SHS a začal je vydávat během dvacátých let…
Jak potomci Vincence Vošického přijali zprávu, že píšete román o jejich otci, a jak hotový text?  
Miroslavovi jsem knihu odnesl, jakmile jsem ji dostal z tiskárny. Záleželo mi na jeho reakci, a ulevilo mi se, když mi zavolal a řekl, že se mu zdá, jako by Vošický byl znovu mezi námi. Boris knihu začal číst, ale – říká, že ji nepřečte, protože si nechce všechno připomínat, ale chce zapomenout.
Máte určité vazby i s jinými Čechy. Ve svém časopisu Artikulacije jste měl tematické celky o současné české povídce a Milanu Kunderovi, vydáváte knihy českých spisovatelů. Odkud tento zájem o české autory?
Není to pouhá náhoda. Moje prababička byla Češka. Bohužel jsem ji nepoznal, ale je možné, že jde o rodovou paměť, kvůli které mám rád českou literaturu. Další důvod je fakt, že mám v redakci Matiju Ivačiće, bohemistu, překladatele a velkého promotora české literatury. On navrhuje a překládá, a já s radostí uveřejňuju. Naším nápadem je udělat z Koprivnice středisko české literatury v Chorvatsku, a jsme na dobré cestě. Vydali jsme knihy Karla Čapka, Petra Hrušky, Matěje Hořavy a Josefa Pánka, a letos uveřejníme knihu Jana Balabána. Hořava a Hruška byly našimi hosty v Koprivnici a Záhřebu, zatímco na festivalu Galovićeva jesen hostoval Marek Šindelka.
Umíte česky a spolupracujete s českými institucemi v Chorvatsku, nebo s katedrami bohemistiky?
Česky neumím, ale dost dobře znám českou literaturu. S menšinovými institucemi spolupracujeme – kromě toho, že jsme představili Hrušku v Českém domě v Záhřebu, spolupracujeme se záhřebskou Českou besedou a Chorvatskočeskou společností. Spolupráce jde hlavně přes M. Ivačiće, který je docentem na studiu bohemistiky záhřebské Filozofické fakulty, a na některých překladech pracoval spolu se studenty. On neúnavně pracuje a díky tomu plánujeme další tituly překladů českých autorů. M. Ivačić si tím jistě zasloužil nějakou cenu za promoci české literatury v Chorvatsku…
Daruvarští milovníci knihy měli možnost se s vámi seznámit na křtu románu Mogla bi se zvati Leda, v rozhovoru s redaktorem Krunou Lokotarem, Daruvařanem, s kterým už delší dobu velice úspěšně spolupracujete. Vbrzku bude v městské knihovně představen i román Vošicki, máte už domluvený termín?
Mám na tuto událost velice milé vzpomínky. Poprvé jsem ochutnal jedno pivo, poznal nové zajímavé lidi, a jsem přesvědčen, že tomu i tentokrát bude tak – nejprve káva v zahradě Lokotarova rodného domu, potom pivo ve středu města a představení knihy. Přesné datum jsme zatím neurčili, ale rámcově jsme domluvili září. A velice se na to těším.
Otázky kladl Mato Pejić, foto archiv autora

Úspěšný a plodný autor a redaktor – Marko Gregur (Koprivnica, 1982) je básníkem, prozaikem a redaktorem. Absolvoval odborné studium obchodní ekonomie na Ekonomické fakultě v Záhřebu, odborné studium styků s veřejností a mediích na univerzitě Vern a specialistické diplomové studium mezinárodních vztahů a diplomacie na Vysoké škole mezinárodních vztahů a diplomacie Dag Hammarskjöld v Záhřebu. Momentálně dokončuje studium žurnalistiky.
Je předsedou organizačního výboru festivalu Galovićeva jesen a festivalu mladých spisovatelů Alpe Jadran, hlavním a odpovědným redaktorem časopisu Artikulacije. Překládá ze slovinštiny. Uveřejňuje v početných tuzemských a zahraničních časopisech, a vydal jednu sbírku básní, dvě sbírky povídek a tři romány. Je nositelem několika literárních cen.

Read 42 times

Nové číslo Jednoty

 Jednota 42 2020

V Jednotě číslo 42, která vychází 24. října 2020, čtěte:
- Ve Virovitici se konaly Dozvuky 18. jarních tonů Jana Vlašimského
- Školní rada jednala o přizpůsobování výuky krizovým opatřením
- Světová výstava děl Alfonsa Muchy
- Představujeme Bruna Táborského z Daruvaru
- Do Jazveniku za vedoucí taneční skupiny Vlastou Kokićovou
- Kamencové jezero – světová rarita
- Shrnutí jednotlivých článků v chorvatštině
- Lokální zprávy, pravidelné rubriky, povídky, vtipy, zajímavosti

Arhiva

Kliknite ovdje kako biste pogledali sve članke u arhivi