Mlékařské reminiscence

  • Posted on:  čtvrtek, 17 červen 2021 00:00

TĚŽKÁ CESTA MLÉKA DO MĚST
V centru Rijeky, ve Starém městě rijeckém, existuje náměstíčko, které se jmenuje Mljekarski trg – Mlékařské náměstí, vyskytuje se také název Trg Mlikarice – náměstí Mlékařky (mlikarica s přízvukem na třetí slabice je výraz grobnického nářečí). Uprostřed, sice obklopená židlemi a stoly vedlejších kavárniček, je socha Mlikarica. Jen se podívejte na tu shrbenou drobnou postavu na fotce, jak je zatížená těžkým břemenem na zádech!

Mlikarica je dílo sochaře Belzara Bahoriće z osady Draga u Rijeky a na náměstí byla postavená v roce 1989. Je zhotovená podle postavy skutečné ženy, která mléko z Grobniku do Rijeky nosila dlouhých 60 let. Byla to Antonija Reljacová z osady Podhum.
Nelze si při pohledu na tuto sochu nevzpomenout na doby, kdy jsme pro mléko nechodili do supermarketu, na doby už dávné, mnohými zapomenuté, mladším i neznámé, kdy se o donos nebo dovoz mléka do městských domácností starali mlékaři a mlékařky. Někteří z nás si určitě ještě pamatují na mlékařský vozík, mlékařské auto, mlékařskou dodávku, ale málokdo už na to, že se mléko nosilo v putnách na zádech, a že ho tak nosily hlavně ženy. Na přelomu 19. a 20. století v rovinných krajinách mlékařské vozíky s nádobami táhli psi. Růst množství mléka ovlivnil a nevyhnutelně souvisel i se způsobem jeho prodeje a současně se vyvíjely i obaly a nádoby, ve kterých se roznášelo.
I do Prahy mléko odedávna nosily mlékařky na zádech v putnách. Později se přepravovalo v hliněných džbánech na vozících, které táhli psi. Podle vozíků se ubíraly mlékařky, které od ranních hodin takto zásobovaly pražské domácnosti, městské tržnice i obchody. Velkoměstští odběratelé však byli stále náročnější a kvalita takto distribuovaného mléka jim stále méně vyhovovala. Na konci 19. století putny nahradily konve a pak i skleněné láhve a ve městech začaly působit velké mlékárny. Konve se, na rozdíl od láhví, z praktických a finančních důvodů udržely dlouho, zdokonalovaly se a vyvinula se bohatá paleta jejich velikostí, tvaru a materiálů, z kterých byly vyrobené. Pamatujeme si na konve zinkové, hliníkové, smaltované, pocínované nebo i nerezové. Za připomenutí stojí velké a známé pražské mlékárny na přelomu 19. a 20. století, z nichž jsou nejznámější Radlická (zahájila provoz v roce 1872), Vysočanská (1889) a Nuselská (1901).
Na konci padesátých let minulého století do domácností mých rodičů v Daruvaru mléko několik let, při cestě do školy, přinášel chlapec z Lipovce. Říkali jsme mu Kantička, protože jiné slovo po dlouhá léta u nás nevyslovil a toto jediné také jen občas, když se pro „kantičku“ na cestě ze školy domů zastavil, a ta ho náhodou na sedmém schodu u nás nečekala. Rodiče věděli, že dvanácti nebo třináctiletí kluci nemají v lásce kurtoazní konverzaci, tak se tomu ani pramálo nedivili, a mléko se k nám pravidelně dostávalo i bez zbytečné komunikace. Ale představte si to zatížení a odpovědnost chlapce školou povinného – denně se ubírat 2 až 3 kilometry dlouhou cestou, známou „alejí“ z Lipovce do Daruvaru s tou smaltovanou dvoulitrovou konví čili po našem „kantičkou“, dávat pozor, aby se mléko nerozlilo, nesmět si po cestě zaskotačit, a přitom nést i školní brašnu s knihami a svačinou! Děti tak přispívaly domácnosti a nenapadalo jim takovým úkolům se vyhýbat. Je nemyslitelné dát dnes takový závazek kterémukoliv sedmákovi; bylo by zajímavé udělat pokus a vidět, jak by to dopadlo.
Někdy si také zákazníci sami chodili pro mléko na venkov. Nejednou jsem přemýšlela o tom, jak tatínek, když já jsem se narodila, chodil celé měsíce dvakrát denně několik kilometrů pro čerstvé mléko, protože maminka musela do nemocnice a nemohla kojit. Byla to doba, kdy se penicilín u nás dával téměř experimentálně, a to jen v nemocnicích, hotové přípravky pro malé děti neexistovaly, ledničky nebyly a neúprosná, přísná a svědomitá daruvarská doktorka Réthyová-Vondráčková trvala na tom, že mléko pro kojence musí být úplně čerstvé a podojené vždy z jedné a té samé krávy. Babičkám a tetičkám, které se o novorozeně staraly, nahánělo strach pouhé pomyšlení na to, že paní doktorka si neodpustí třebas i uprostřed noci zaběhnout podívat se, jak se s mlékem zachází.
Vraťme se ještě k rijecké mlékařce.
Rijeka je město stísněné mezi mořem a kopci v zázemí a nemá žádné podmínky pro rolnickou pěstbu nebo živočišný chov ani v bližším okolí. Většinou potravin se město před rozvojem moderního potravinářského průmyslu zásobovalo z Grobniku a z kraje Grobničko polje. Tam mnohé domácností mj. měly i větší počet krav a domácímu rozpočtu prospívalo, že se přebytek mléka prodával rijeckým domácnostem. Grobnické ženy, kterým se říkalo mlikarice, nosily v zimě v létě, často za neúprosně nepříznivého počasí ve velkých nádobách na zádech mléko do Rijeky. Mimo to, že se staraly o domácnost a domácí zvířata, kvůli mléku vstávaly za tmy, když ostatní ještě spali, zatopily na domácím ohništi, přichystaly snídaní pro ostatní, podojily krávy a za tmy se vydávaly s mlékem na patnácti až dvacetikilometrovou cestu po nerovných cestičkách, z kterých vyčnívaly zrádné kameny. Proto i socha Mlikarica v ruce drží lampu, kterou si svítila na cestu. Na zádech nesly nejen dvaceti nebo třicetikilogramový, ale někdy až padesátikilogramový náklad, který se mimo mléka často sestával i ze dříví, které také ve městě prodávaly. Vrbové koše, ve kterých se nádoby s mlékem nesly, byly nahrazeny batohy z domácího plátna a mléko se přenášelo v hliněných nádobách, kterým se říkalo late. Někdo vypočítal, že za 60 let, kolik některé z nich mléko do Rijeky nosily, každá s nich na zádech přepravila více než 500 vagonů mléka a pěšky s nákladem přešla vzdálenost rovnající se desetinásobné délce rovníku!
Z různých pověstí z minulosti Grobniku se však dovíme, že první mlékaři z Grobniku byli muži. Ve starověku údajně nosili mléko v ovčích kůžích přehozených přes ramena a chodili s odměrkami v rukou, kterými mléko pro zákazníky měřili. Bylo to prý logické, protože v minulých stoletích nebylo v takové časné ranní hodině, zejména v noci, pro ženy místo na silnici. Postupně tuto roli přebraly ženy a muži je nahrazovali jen zřídkakdy, obvykle když ženy musely zůstat doma kvůli nemoci, porodu atp., zákazníky se nesmělo ztratit.
Vyšlapaná cesta, kterou šly od osady Hrastenice k dolní Orehovici nad Rijekou je pojmenovaná Mlékařčina cesta (Mlikaričin put), dnes je značená, se zastávkami a kapličkami. Koncem 90. let minulého století přestaly působit poslední z těchto mlékařek. Vloni, zamřela ve věku 91 let poslední grobnická mlékařka Darinka Brnjacová, která mléko začala roznášet, když ji bylo 14 let.
V osadě Dražice v grobnickém kraji se náměstí též jmenuje Trg mlikarice. V roce 2007 na něm byla postavená a v roce 2018 obnovená dřevěná skulptura mlékařky autora Rajka Sroka. Na tomto náměstí se každoročně koná pamětní akce Feral, ki je pušćal sinjal (Svítilna, která značila cestu) s kulturním programem a cílem zachování tradic.
Pro všechno to, co tu bylo napsáno, nesouhlasím s nářkem mnohých, že „dříve bylo všechno lepší“, „bejvávalo, bejvávalo dobře…“, „jo, za oněch dob se to žilo…“ atp. Je pravda, že se nám zdá, jak „za našich mladých let, bejval svět jako květ…“ avšak z jednoduchého důvodu – že jsme byli mladí. A ti, kteří jsou mladí teď, tomu porozumí, teprve až už mladí nebudou. Text Sněžka Hercegová, foto sh a internet

Read 60 times

Nové číslo Jednoty

 Jednota 43 2021

V Jednotě číslo 43, která vychází 30. října 2021, čtěte:
- Krajanské zpěvánky v Rijece
- Večer českého a dalmatského folkloru v Bjelovaru
- Ve Virovitici skončily Ozvěny Jarních tónů Jana Vlašimského
- Den Rady české menšiny města Záhřebu
- Ve školách oslavili Den chleba
- Sto let Svazu Čechů: Větší pozornost potřebám Slováků
- Shrnutí jednotlivých článků v chorvatštině
- Lokální zprávy, pravidelné rubriky, povídky, vtipy, zajímavosti

Arhiva

Kliknite ovdje kako biste pogledali sve članke u arhivi