Sto let Svazu Čechů XIII – Československý svaz pomáhá českým uprchlíkům

  • Posted on:  středa, 11 srpen 2021 00:00

DOBROČINNÁ, ALE VELMI NEBEZPEČNÁ ILEGÁLNÍ ČINNOST
Vedení Československého svazu a jeho předseda František Smetánka se v té době zabývali tajnou a nebezpečnou činností, která na veřejnosti nebyla znát. Šlo o pomáhání utečencům z okupovaných českých zemí, kteří se přes Maďarsko dostávali do Jugoslávie. Odtud cestovali do jiných zemí, kde se zapojovali do československých dobrovolnických jednotek, které po vypuknutí druhé světové války bojovaly na straně protifašistické koalice.

První skupiny utečenců z Československa prošly Jugoslávií koncem roku 1938. Šlo o německé antifašisty a Židy, kteří přijeli samostatně nebo s rodinami. Finanční prostředky měli, neměli však tranzitní a vstupní víza do třetích zemí, a proto žádali o pomoc Československý svaz, Smetánku a československý generální konzulát v Záhřebu. Uprchlická vlna zmohutněla po zániku Československa a proměně Čech a Moravy na německý protektorát v březnu 1939. Před okupací prchali jednotlivci i rodiny, mezi nimiž i vojáci a politikové, a protože se na západ už nemohli dostat přes Německo, jediná cesta byla přes Polsko nebo přes Slovensko a Maďarsko do Rumunska nebo Jugoslávie. Po okupaci Polska v září 1939 byla jediná možnost útěku směrem na jih.
První větší uprchlickou vlnu tvořili demobilizovaní českoslovenští vojáci, kteří se přes Rumunsko a Jugoslávii vraceli domů do Čech z Podkarpatské Rusi, která byla v březnu 1939 připojená k Maďarsku. Převáželi je vlakem v zapečetěných vagonech, které nikdo nesměl opustit. Vojáci měli československé uniformy a hodnosti, nebyli ozbrojeni, s sebou měli jen osobní věci. Měli povolené zastávky na rumunsko-jugoslávské hranici, v Bělehradu a Záhřebu, aby mohli dostat jídlo a pití, což se Československému svazu podařilo v krátké době zajistit. V Záhřebu bylo zásobování stravou a pitím svěřené zkušeným organizátorům menšinových činností Ladislavu Šrámkovi, Bohuslavu Kobrlemu, Vojtěchu Zborníkovi a dalším, kteří od jugoslávského vojska dostali polní kuchyni a za pomoci skautů z českých spolků v Záhřebu na Hlavním nádraží vařili guláš a čaj, které skauti roznášeli po vagonech. Kromě vojáků od března do dubna 1939 Záhřebem projela desítka rodin a jednotlivců protifašistů, kteří předtím měli azyl v Československu, jakož i Židé. Zatímco čekali na vízum do Francie, užívali pohostinnost Československého národního domu v Záhřebu. František Smetánka ve sborníku Do nové práce, ročence Československého svazu na rok 1940, napsal, že nové podmínky Svazu přinesly nové úkoly, a sice v oblasti sociální péče: „Přichází dnes do Jugoslávie mnoho krajanů ze staré vlasti, kteří zde hledají asyl, o které je potřebí starati se systematicky a umožniti jim život důstojný člověka, ať už Čecha nebo Slováka. Tento sociální úkol je příkazem národní solidarity a způsob, jakým se řeší vydává svědectví o stupni národního uvědomění a obětavosti. Organisace krajanské péče připadla Svazovému ústředí, jehož těžiště bylo sice usnesením valné hromady přeneseno z Bělehradu do Záhřeba, ale mimo Záhřebu jak Bělehrad, tak i ostatní naše spolky činí vše možné pro ulehčení osudu i pro účelné uplatnění sil a schopnosti našich hostů v zájmu společné národní věci.“
Ale činnosti, které se provozovaly, byly daleko obsáhlejší a nebezpečnější, a proto se o nich nemohlo psát. Smetánka totiž Československý svaz, a zejména záhřebskou českou komunitu zapojil do hnutí odboje proti okupaci Československa, kterému v exilu stál v čele bývalý prezident Edvard Beneš. Pouhý den po německé okupaci Československa, 16. března 1939, v Chicagu vyjádřil své přesvědčení, že se občané Československa nikdy nevzdají a že budou bojovat za své osvobození. Smetánka na tuto výzvu reagoval už 19. března, když na memorandu Československého svazu poslal dopisy nejdůležitějším českým a slovenským spolkům ve světě a žádal informace o tom, odkud se povede hnutí odboje a navrhl založit český rozhlas v Paříži nebo Londýně. Odpověď mezitím nedostal, jakož ani na tři dopisy zaslané v květnu a červnu Čechům a Slovákům ve Francii, jejichž velmi činné komunitě navrhl svolat kongres svěřenců ze všech evropských zemí, ve kterých žijí větší skupiny Čechů a Slováků. V únoru 1940 Smetánka pobýval v Paříži, kde se setkal se slovenským politikem Milanem Hodžou, dřívějším místopředsedou vlády, a tlumočil přání Čechů a Slováků v Jugoslávii, aby se dosáhla dohoda o vedení společného odbojového hnutí, o čemž byl informován i prezident Beneš.
Československý národní dům v Záhřebu, který měl velké místnosti, jako byl divadelní a taneční sál, a vlastní jídelnu s kuchyní a ubytovnou, se stal útočištěm pro uprchlíky, kteří přicházeli do Chorvatska a Slovinska. Zde se shromažďovala i peněžní a hmotná pomoc, díky které bylo možné uprchlíkům koupit potraviny a jízdenky do Bělehradu, kde také užívali pohostinnost v Československém domě, než vyjeli dál do zahraničí. Od září 1938 do poloviny roku 1939 se v Záhřebu objevovali dva až tři uprchlíci týdně, od druhé poloviny 1939 počty rostou na pět až šest týdně. Dokumentace o nich z období od září 1938 do září 1939 se nedochovala, ale existuje seznam jmen všech utečenců vyslaných vlakem ze Záhřebu do Bělehradu v období od 30. září 1939 do 15. dubna 1940. Bylo jich 672 v 93 skupinách, v nichž byly nejméně tři a nejvíce 19 osob. Mezi dobrovolníky připravenými zapojit se do vojenských jednotek a bojovat o osvobození Čech byla vedle Čechů a Slováků také desítka Chorvatů a několik osob jiné národnosti či státní příslušnosti, například Rakušanů. Mezi 672 osobami byla pouze jedna žena, průměrný věk byl 26 let. Ani seznam uprchlíků na období od června 1940 do dubna 1941 se nedochoval. Dozorovat nad tímto procesem a pomáhat do Jugoslávie přijeli i českoslovenští důstojníci rozvědky, kteří uprchlíky vojensky organizovali, aby mohli odjet z Bělehradu do zahraničí jako vojáci se složeným slibem věrnosti Československu a Edvardu Benešovi. Po obsazení Polska v září 1939 byli v Československém národním domě v Záhřebu ubytovaní i polští uprchlíci, kterým Smetánka rád nabídl ubytování v dohodě s polským generálním konzulátem.
Nejvíc uprchlíků se do Chorvatska dostávalo přes Koprivnici, kde Smetánka uspořádal středisko pro jejich nábor, který usnadnil práci jugoslávským hraničářům. Kromě ubytování v Šubićově ulici se Smetánka a spolupracovníci, zejména tajemník Československého svazu Stanislav Veselý, starali i o to, aby uprchlíci měli doklady. Taková činnost nemohla zůstat bez povšimnutí pracovníků německého Generálního konzulátu v Záhřebu a německé „páté kolony“. Ve zprávě konzulátu Ministerstvu zahraničních věcí v Berlíně ze 7. prosince 1939 se podrobně popisuje Československý národní dům, v němž, jak se uvádí, panuje živá činnost, a zvláštním trnem v oku byl Čehoslovački vjesnik a Veselý jako jeho redaktor, a proto se navrhuje prohlídka domu a zabavení tiskárny. Záhřebská policie upozornila Smetánku, že je Československý národní dům pod lupou německého generálního konzulátu, proto byla zvýšená ostražitost. Německý tlak byl však tak silný, že záhřebská policie byla donucena 6. srpna 1940 Veselého zatknout. Zároveň byl v Bělehradu zatčen Erich Soeldtner, spolupracovník československého velvyslance Lípy, a v Mariboru Godo Jirásek, který pomáhal českým uprchlíkům ve Slovinsku. Všichni tři byli občany Protektorátu Čech a Moravy a byli předáni Gestapu a odvedeni do Německa, kde byli odsouzeni. Veselý byl spolu s Jiráskem odveden do koncentračního tábora Oranienburg, kde byli oba 30. června 1942 popraveni, zatímco
Soeldtner byl popraven o měsíc později v berlínské věznici Plötzensee. Podobný osud měli i Rudolf Lyška z Lublaně a Miloš Kvapil z Osijeku.
Tragický osud Stanislava Veselého byl pro Československý svaz a záhřebské Čechy těžkou ranou. V pomoci českým uprchlíkům se však pokračovalo za dodržování pravidel konspiračního působení. Všichni zapojení do akce působili odděleně, aby se na německém generálním konzulátu nemohli dozvědět jakým způsobem se uprchlíci za zvýšené ostrahy dostávají do Československého národního domu a jak se z něj dostávají.
František Smetánka byl v té době pod dohledem Gestapa, ale před osudem, jaký potkal Stanislava Veselého a některé další aktivisty Československého svazu, ho chránila skutečnost, že měl jugoslávské občanství a že byl jako profesor a děkan Lékařské fakulty v Záhřebu vážená osobnost veřejného života. V lednu 1941 byl povolán na záhřebskou policii, kde mu bylo sděleno, že německá vláda zaslala do Bělehradu protestní nótu proti činnosti Československého svazu a jeho osobně, a byl upozorněn, že pokud si chce zachránit vlastní život, má nejlépe emigrovat. Smetánka v březnu opustil Záhřeb a přes Bělehrad a Istanbul se dostal do Bejrútu a odtud do Velké Británie. Činně se podílel na působení československé vlády v exilu, ale v roce 1945 se odmítl vrátit do Jugoslávie, protože nechtěl sloužit komunistickému režimu. Vrátil se do Československa, kde se v roce 1946 stal předsedou Svazu Čechů z Jugoslávie, ale v roce 1948 znovu emigroval do Velké Británie, kde také zemřel v roce 1967. Text Marijan Lipovac, přel. žp, foto archiv Jednoty a Svazu Čechů

Read 30 times

Nové číslo Jednoty

 Jednota 43 2021

V Jednotě číslo 43, která vychází 30. října 2021, čtěte:
- Krajanské zpěvánky v Rijece
- Večer českého a dalmatského folkloru v Bjelovaru
- Ve Virovitici skončily Ozvěny Jarních tónů Jana Vlašimského
- Den Rady české menšiny města Záhřebu
- Ve školách oslavili Den chleba
- Sto let Svazu Čechů: Větší pozornost potřebám Slováků
- Shrnutí jednotlivých článků v chorvatštině
- Lokální zprávy, pravidelné rubriky, povídky, vtipy, zajímavosti

Arhiva

Kliknite ovdje kako biste pogledali sve članke u arhivi