S Damirem jsme hovořili o jeho neobyčejném a vzácném povolání – stavbě varhan. Zajímalo nás, jak se k tomu dostal.
Naše rodina je nábožensky založená, od dětství všichni chodíme do kostela. Již jako dítě mě zajímaly varhany, jejich původ a jak vůbec vzniká jejich pozoruhodný zvuk. Proto jsem začal navštěvovat hodiny hudební výchovy, a rodiče mi platili výuku navíc. Můj talent, ale především můj zájem o varhany, odhalila Marie Vinkovićová, tehdy sedmdesátiletá varhanička v kostele sv. Margarety v Dubravě. Ona absolvovala varaždinskou hudební varhanickou školu, kterou vedl skladatel církevní hudby a příslušník františkánského kapucínského řádu Anselmo Canjuga. Tak začalo, díky paní Vinkovićové, mé dodatečné varhanické vzdělávání.
Jak se někdo může stát stavitelem varhan? Jaký je rozdíl mezi ním a varhaníkem?
Na tuto práci se lze připravovat jen v mistrovských dílnách. Potom se v Řemeslnické komoře skládá zkouška a získává povolání stavitel varhan. Varhaníkem jsem se stal již v patnácti. Od té doby hraji v kostele sv. Margarety v Dubravě. Je tomu už osmnáct let.
Od roku 2005 pracuji v soukromé firmě Harmonija-M u mistra Velimira Kostrevce. To znamená, že vykonávám dvě práce, práci stavitele varhan a práci varhaníka. Mé formální vzdělání je však dopravní technik. Ukončil jsem střední dopravní školu v Čazmě.
Varhaník je hudebník, ale co vlastně dělá stavitel varhan?
Stavitelé varhan instalují, opravují a restaurují varhany. Podnik, ve kterém pracuji, má například na starosti čtvery katedrální varhany: záhřebské, bjelovarské, hvarské a dubrovnické. V Dubrovníku jsou varhany také v kostele svatého Vlaha, jsou dílem české mistrovské dílny Rieger ze Slezska. Pro tuto práci je důležité dobře znát kov, dřevo, kůži a zvláštní druh papíru, který se při stavbě varhan používá. Kromě toho je nezbytné vyznat se v matematice a fyzikálních zákonitostech. Všechno se dělá ručně. Zvuk varhan vzniká na principu stlačeného vzduchu. Je třeba znát akustiku prostoru, dávat pozor na délku píšťal... Zvlášť důležité je hudební vzdělání, např. je třeba vědět, zda se jedná o barokní nebo romantické varhany, jaké se nacházejí v záhřebské katedrále. Kromě všech uvedených technických vědomostí, je výjimečně důležitý sluch, protože vedle perfektních technických podmínek a předpokladů je celý příběh uzavřen hudebním sluchem, nezbytným pro určování kvalitního zvuku nástroje. K ladění varhan je důležité lidské ucho. Neexistuje žádné zařízení, které by jejich specifický zvuk dokázalo naladit. Určuje se barva, výška tónu a charakter zvuku varhan. Dnes v Chorvatsku existuje několik podniků, které se zabývají stavbou varhan. Důležité je také říci, že se toto řemeslo přenáší z kolena na koleno.
Je v Chorvatsku dost práce pro všechny stavitele varhan?
Kromě udržování a restaurování katedrálních varhan máme práci i na mnoha jiných místech. V Chorvatsku je osm set padesát varhan, převážně v kostelech, ale jsou také v zámcích a muzeích. Varhany nejsou nástroj, který se využívá pouze jako doprovod při liturgiích, je to i koncertní nástroj. Všichni velcí skladatelé skládali také pro varhany a mnohé z nich udržujeme my. V těchto dnech končíme s instalováním darovaných varhan ve filiálním kostele sv. Ivo v Podmilačji u Jajce v BaH. Varhany jsme instalovali také ve městě Vitez a v banjalucké katedrále. Pracoval jsem i s varhanami ve slovenské Skalici, ve Vídni, například v nejhezčím vídeňském barokním kostele Peterskirche, zasvěceném svatému Petrovi poblíž ulice Graben. Pro zajímavost – naproti kostelu bydlel během studia Tomáš Garrigue Masaryk. Nedaleko Vídně v místě Gruntramsdorf sídlí firma, kde se staví varhany, a kam často jezdím na školení. Je třeba říci, že záhřebské katedrální varhany byly vystavěny v roce 1855 v Ludwigsburgu u Vídně, v dílně Walcker. Vídeňské jsou z domácí dílny Svoboda, dílny vídeňských Čechů. Měl jsem čest je obnovovat, stejně jako varhany v Štýrském Hradci (Graz).
České varhanické dílny jsou ve světě známé. Existují české varhany i v Chorvatsku?
Samozřejmě že ano. Ve Vídni i kolem Vídně, málem na jednom místě, se jich nachází asi osmdesát. Varhany z českých dílen jsou například v Záhřebu. Antonín Mözller z Kutné Hory vystavěl varhany pro kostel svatého Petra v Ivanić Gradu. Již připomínaný Rieger ze Slezska postavil varhany pro dubrovnickou katedrálu. Vlakem byly přepravené do Rijeky a odtud mořem pokračovaly do Dubrovníku. Riegrovu dílnu později převzal Jan Tuček z Kutné Hory. Z ní je v Chorvatsku třicet pět nástrojů. Mnohé české dílny pracovaly v tzv. zlaté varhanické době, tedy asi od roku 1880 do druhé světové války. Nejvíc varhan v Chorvatsku je právě z Čech a ze Slovinska. Jedním z mála stavitelů varhan v Chorvatsku je také Čech, Vjenceslav Holub, který měl dílnu v Požeze.
A na konec také něco o angažmá v Besedě Záhřebského županství a jejím pěveckém sboru. Jaké jsou vaše hudební plány?
Myslím si, že se jedná v určitém smyslu o výjimečnou skupinu. Všechno se událo před pěti lety díky úsilí několika entuziastů. Uvažuji o tom, že bych ženskou pěveckou skupinu doprovázel na klaviaturách. Uvidíme. Nejdůležitější je, že všichni mají vůli poznat českou, zvlášť regionální moravskou hudbu, že spolu krásně besedují. Podporuje to znovu afirmaci českých přistěhovalců, protože po několika pokusech založit Besedu před devadesáti lety se zdá, že jsme na správné cestě. Jsem přesvědčen, že tento směr udržíme. F. Vondráček, přeložila M. Selicharová

Dříve se mluvilo česky
Čtvrtina obyvatel vesnice Novaki má české kořeny. Přistěhovali se společně před asi sto třiceti lety a už tehdy byli většinou v příbuzenských vztazích. Nejdříve se přistěhovaly rodiny Škarupkova, Zemánkova, Zouharova, Milerova, Neduchalova... Přistěhovalci jsou z oblasti Moravského Slovácka, kromě rodiny Škarupkovy, která pochází z okolí Vyškova (osada Habrovany), severovýchodně od Brna.
S Damirovým dědou Emilem Milerem jsme se bohužel nesetkali. Tento jinak mimořádně vitální člověk, narozený v roce 1922, se toho dne kvůli zdravotním problémům dostal do nemocnice. O několik dnů později, koncem května zemřel. Setkali jsme se však se sousedkou a Damirovou příbuznou Marií Škarupkovou (1924). V rodině se jí říká babička Mařenka. Zeptali jsme se jí, jak žili čeští přistěhovalci kdysi, když se ještě běžně mluvilo česky.
„Narodila jsem se o několik domů dále, provdala se do sousedství a zůstala zde. Celý život jsem těžce pracovala v zemědělství a v domácnosti. Manžel a jeho otec byli stavební podnikatelé, zřídka kdy byli doma, takže veškerá starost o domácnost zůstala na mně. Měli jsme dva syny, starala jsem se o jejich výchovu a vzdělání, aby z nich byli čestní a spořádaní lidé. Když byl Damir malý, hrál si s mou vnučkou, nejraději na vaření.
Život a práce byly tehdy mnohem těžší než dnes. Vstávalo se s prvními ranními slunečními paprsky, šlo se do chléva nakrmit dobytek, teprve potom jsme snídali my. Bylo to těžké, ale radostnější než dnes. Více jsme se kamarádili, nechyběla písnička. Mluvilo se a zpívalo česky. Ještě dnes si vzpomínám na mnohé české písničky a lásku k nim jsem přenesla na děti a vnoučata – Emílii a Elviru. Obě zpívají v České besedě.