Většina z nás ví, že je to tam někde pod Petrovým vrchem. Kde to přesně je a jestli by nás tam zavedl, na to jsme se zeptali Josipa Previće, zkušeného pěšího turisty a traséra poutní cesty Daruvar-Voćin. Viditelně potěšen, že toto téma někoho zajímá, nezapřel tento profesor ani o prázdninách své povolání a hned nás poučil, že to nebude možné. Toplica totiž nemá jen jeden pramen, ale celé prameniště, čili jak hlásají směrovky, které na cestě osobně postavil, jsou to Vrela Toplice neboli Toplička vrela.
Vypravili jsme se k nim vřelého srpnového Dne vítězství a díkůvzdání vlasti, který Daruvařané slavili asi všude jinde, jen ne v přírodě. Přístřešek oblíbeného výletního místa, zvaného „na Toplici“, pod vesnicí Dobra Kuća zel prázdnotou, a my měli štěstí. Obvykle je zde na lesní cestě spuštěná závora a dál je možné jít jen pěšky či na kole. Lesníci zde ale už nějakou dobu vyvážejí dříví, a tak závora zůstala zvednutá.
Ušetřilo nám to více než pět kilometrů chůze po silnici, kterou Toplica několikrát přetíná a teče z jedné strany cesty na druhou. Dojeli jsme až k druhé odbočce se směrovkou na Demir kapiji a prameniště: „A teď se podívejte, tady, na tomto místě, se spojují Malá a Velká Toplica,“ začal vykládat profesor Prević. Jelikož jsme podle množství vody nepoznali, proč se téhle říká „malá“ a té druhé „velká“, poučil nás, že „Malá Toplica“ se tak jmenuje, protože je kratší. Vyvěrá asi o dva kilometry výš, trochu jižněji od silnice k Voćinu, která ji celou dobu sleduje.
„Prameniště Velké Toplice je asi deset kilometrů odtud, v kotlině pod vrchem Vrani kamen, pospěšme si,“ vybídl nás a my odbočili z hlavní silnice na sever. Po necelém kilometru najednou Velká Toplica pod pravým úhlem odbočila do lesa. Prodrali jsme se houštím a před námi se objevila nádherná, lidskou rukou skoro nedotčená kotlina, která zcela uchvátila mou fotografickou duši. Brodila jsem se vodou, skákala po kamenech a cvakala a cvakala, tůňky, potůčky, spadlé stromy, velké kameny porostlé mechem, tmavozelené kapradiny... „Takto je po řece možné chodit jen v létě, když je málo vody, jinak roklinou nevede žádna pěšina. Cesta k prameništi je ale ještě dlouhá, zkrátíme si ji přes kopec,“ zavelel náš vedoucí a já jen nerada opouštěla malebný bublající potok.
Co vám mám vykládat, vzali jsme to prudkým kopcem nahoru. „Myslím, že je to stoupání asi 60 %,“ odpověděl na otázku pan Prević a nám velice přišly vhod poutní hole, které nám ulomil ze spadlých větví. Utírali jsme si pot z čela a nestačili se dívat: „Podívejte se, to vlevo je takzvaná vlaka, po které lesní dělníci při těžbě stahují dříví, tohle jsou znaky takzvaných oddílů, támhle je krásný spadlý strom, je neuvěřitelné, jak má buk mělké kořeny,“ říkal tento nadšenec a byl vždycky tak asi padesát kroků před námi. V jednom okamžiku jsme se schválně přiblížili ke srázu. Toplici ale vidět nebylo, jen tam někde dole byla slyšet...
Po nějakém čase jsme vyrazili na jednu z vedlejších lesních cest, kousek ušli a zase se vydali do lesa, než jsme konečně znovu přišli k naší Velké Toplici. Teď už to byl spíše potůček, ke kterému na každém kroku ze strání stékal jakýsi mokrý proužek. „Vidíte, to jsou prameniště Toplice, zkusíme najít ten poslední,“ s entuziasmem hovořil náš průvodce a my šli dál a dál a mokřadla byla stále menší a tenčí a svah příkřejší. U jednoho, u kterého voda snad ani netekla, ale byl znát jen díky zelenému kapradí, které rostlo kolem, řekl: „Prohlásíme, že ten je poslední a že je to pramen Toplice.“ Vyfotografovali jsme se a pak vyšlapali šílenou příkřinou někam nahoru: „Tak, této části lesa se říká Šumarska bukva, je to odtud jen deset minut k vrchu Vrani kamen a velké desetimetrové pyramidě, zřejmě někdejší topografické kótě. Nikdy jste tam nebyli? Hm, dnes to nestačíme, sluce zapadá, musíme rychle zpět, pokud nechceme, aby nás zastihla tma.“
Stejně jsme to nestihli, krásný západ slunce jsme viděli cestou k hlavní silnici, na kterou jsme vyrazili na třetí odbočce od Daruvaru, v pološeru jsme pak klopýtali lesní zkratkou k autu, které na nás čekalo na druhé odbočce. Naštěstí by to profesor ušel i poslepu...
Do Daruvaru jsme přijeli v deset večer: „Sice jsme urazili jen asi osm kilometrů, ale ve skutečně těžkém terénu,“ liboval si pan Prević a já měla velkou radost z fotoaparátu plného krásných záběrů. Pokud vás inspirují vydat se naší cestou, kladu vám na srdce to, co náš průvodce nám: Cesta není značena, nevydávejte se tam sami. Bez GPS-ky a kompasu se zde neobejde ani tento opravdový znalec kraje.
Víte ale, co můžete udělat v každé době? Vydat se pěšky podél Toplice, od místa Dobra Kuća, jak daleko vás nohy unesou. Vezměte si sebou láhev a tam – nejvýš kam dorazíte – si do ní naberte vodu. Průzkum studentů technické školy v rámci Globe programu ukázal: voda z Velké Toplice před spojením s Malou Toplicí je zcela  čistá – přírodní pitná voda.
                                         

V. Daňková/vd