Čtyřtýdenní kurs českého jazyka je součástí programu podpory českého kulturního dědictví v zahraničí, který Ministerstvo zahraničních věcí České republiky pořádá od roku 1995. Kurs probíhá ve východočeském městě Dobruška v zařízení Ústavu pro jazykovou a odbornou přípravu Univerzity Karlovy z Prahy. Ročně ministerstvo poskytuje šedesát stipendijních míst pro účastníky z celého světa.           

žp

Nezapomenutelné léto
Na měsíc do Dobrušky... Nevěděla jsem, co mě čeká kromě učení české gramatiky, nových slov a poznávání české kultury. Do Dobrušky jsme dorazili večer, utrmácení z cesty, ale hned jsme začali poznávat sedmdesát fantastických lidí z třiceti zemí.
Protože jsem do české školy nechodila a češtinu znám jen z rodiny, velmi mne potěšilo, když mne po úvodním testu zařadili do té nejpokročilejší třídy, kde spolu se mnou byli krajané z Ruska, Řecka, Tuniska, Austrálie, Rumunska a Dánska. Režim byl poměrně namáhavý. Přednášky byly od osmi ráno do oběda, občas také po obědě. Odpoledne jsme často jeli na výlety do dalších měst, na prohlídku zámků, zajímavostí a přírody. Nejlepší byly večery, kdy jsme mohli zhlédnout český film nebo se bavit. Občas jsme jeli na celodenní výlety. Navštívili jsme Kuks, Opočno, Dvůr Králové, Častolovice, Chrudim, Hradec Králové a řadu dalších míst.
Nehledě na tempo a únavu nikdo nic nevzdával, každý den byl vyplněn zajímavým programem. Ve chvílích volna se mohlo jít na koupaliště ve městě nebo si v ubytovně vypůjčit jízdní kolo. Naši lektoři byli velmi vstřícní. Kromě množství vědomostí, které nám denně předávali, byli výbornými společníky. Máme na ně krásné vzpomínky.
Měli jsme čtyři večery národů. Studenti museli stručně představit krajinu, z které pocházejí. Tak jsme kromě české kultury poznávali kultury zemí Jižní Ameriky, Austrálie, vlastně trošku z každého světadílu. Hráli jsme hry, spojené s českým jazykem a kulturou, učili se tance a české písně.
Čas strávený v Dobrušce uběhl velmi rychle. Poslední tři dny v Praze jsme využili k prohlídkám a společnému bavení u českého piva. Rozloučili jsme se se slzami i smíchem, s plány návštěv všech krajin, v kterých žijí kolegové, které jsem poznala. Do Chorvatska jsem se vrátila unavená, ale s množstvím krásných vzpomínek a řadou nových přátel. Toto léto bylo nezapomenutelné a jsem za něj vděčná jak Svazu Čechů, tak také naší České besedě Osijek.                     

Irena Šabićová

Nádherná místa a přátelství na celý život
Jsem studentka pátého ročníku knihovnictví a muzeologie na Filozofické fakultě v Záhřebu. Původně jsem byla náhradnicí, ale z Velvyslanectví mi hlásili, že se uvolnilo místo a kursu se mohu zúčastnit.
Naše zelená třída byla malá, ale pestrá. Bylo nás devět ze sedmi krajin – z Bosny a Hercegoviny, Ukrajiny, Argentiny, Gruzie, Kuby, Izraele a Chorvatska. Pod bdělým okem profesorky Aleny Obstové jsme se učili mluvnici a slovní zásobu českého jazyka. Vyučování nám usnadňovaly i pohádky z Orlických hor. Profesorka předávala své vědomosti vyprávěním o zajímavých lidech i vařením. Pozvala nás domů a ukázala, jak se dělají pravé české švestkové a meruňkové knedlíky. To, co jsme se naučili, jsme předvedli na závěrečném programu ve scénce o řepě.
Kurs byl zorganizován dokonale. Naše vedoucí Vladimíra Kořenová, profesoři a asistenti nám pomáhali ve všech situacích, například když mi při besedě s obyvateli Běstviny praskl sandál. Výlety, mezi jinými do Ratibořic, Nového Města nad Metují či pivovaru Primátor v Náchodě, byly zajímavým doplňkem k přednáškám. Nafotografovala jsem přes tři tisíce snímků.
Kromě jazyka jsme se učili tanci, písním, dějinám Dobrušky a Česka, získali jsme základní informace o Česku a o jeho politické soustavě. Zajímavé bylo představování států, z kterých byli účastníci, a to v češtině. Chorvatsko jsme všichni tři společně představili v prvním večeru národů počítačovou prezentací a dvěma videi, perníkovými srdci, brožurami a časopisy Jednota a Dětský koutek a tradičními jídly a nápoji.
Doporučuji lidem přihlásit se na kurs, aby se učili jazyku a poznávali nádherná místa, krajany z celého světa, a navázali přátelství na celý život. Pár dní po kursu mě navštívila kamarádka Valeria z Argentiny při její cestě po Evropě a pozvala mě, abych ji také navštívila.
Závěrem děkuji českému ministerstvu zahraničí a velvyslanectví za tuto příležitost, paní Jarmile Kulhavé ve Svazu Čechů za informace a České obci Bjelovar a předsedkyni Mirušce Lončarové za doporučení.    

Marija Ježková

Naučili jsme se hodně
Před několika lety mi řekli, že by mi prospěl kurs češtiny v Dobrušce. Letos jsem si termín ohlídal a včas vyplnil formulář na webové stránce. Když mě pak v poštovní schránce dočkala obálka s razítkem velvyslanectví s oznámením o přijetí, byl jsem nadšený. Naštěstí se termín konání ve větší části překrýval s kolektivní dovolenou a nebyl problém domluvit čtvrtý týden dovolené. V továrně zemědělských strojů Gramip, kde pracuji v oddělení prodeje, v té době není sezóna velkého odbytu.
V Praze jsme měli být v 15 hodin. Ze Záhřebu jsme s Marií a Irenou přijeli o sedmé ráno, měli jsme pár hodin k prohlídce centra Prahy. U autobusů do Dobrušky nás dočkala vedoucí, paní Kořenová. S ostatními účastníky jsme se bavili málo, hlavně v angličtině. Já jsem jen poslouchal, protože anglicky rozumím, ale nemluvím. Na pokoji jsem bydlel s Gustavem z Uruguaje, který zase nemluví česky. Během čtyř týdnů jsme se spřátelili a dorozumívali se rukama nohama.
První večer jsme se měli česky představit, další ráno byly testy. Na základě toho nás rozdělili po třídách. Dostal jsem se do bílé třídy pro pokročilé, spolu s žáky z Austrálie, Švýcarska, Srbska, Maďarska, Mexika, Ukrajiny, Brazílie, Argentiny a Dánska, bylo nás deset. Každý den byly tři až sedm hodin mluvnice! Po dvou týdnech jsem chápal pády, čísla, slovesné a jiné tvary. Hodně jsme procvičovali.
Kromě jazyka jsme se učili české písně s učitelem Pepou, hned jsme se skamarádili. Pod jeho vedením jsme měli i výtvarnou. Aby to nebylo jednotvárné učení, organizátoři připravili zajímavé výlety, například do pivovaru, na shromáždění a výstavu sklářů, do muzea betlémů, do adrenalinového parku a do zámků s nádhernými interiéry a zahradami.
Byla tu zajímavá setkání, například se slepou obyvatelkou Dobrušky, s cizinci, kteří přijeli do Česka za prací – s Číňankou, Angličany, Marokáncem, Syřanem, Maďarkou, Peruáncem a Brazilkou... Veselá byla beseda s místními hasiči s písněmi a tancem, dobrým jídlem a pitím (pivem). To všechno bylo v zájmu lepšího vzájemného poznávání, poznávání krajiny našich předků a českého jazyka.
Ze dne na den jsme se lépe poznávali, povídali si o svém původu a důvodech, proč jsme se kursu zúčastnili. Přátelství mezi námi sílilo a kruh přátel se šířil. Pomohla k tomu i sportovní utkání. Zvlášť zajímavé bylo učení českých tanců, sálem se rozléhal smích. Po počátečním ostychu jsme se zájmem sledovali představování zemí, z kterých pocházíme. Poslouchali jsme, jak kdo mluví česky – dobře či špatně – a bavili se.
Mezi účastníky bylo nejméně lidí v produktivním věku, nejvíc studentů, důchodců bylo také dost. Nebyli tu všichni poprvé, Margaret z USA tu byla popatnácté, Vlado z USA popáté a Edna z Mexika pošesté! Oni svou účast financovali sami. Přišli se hlásit také účastníci dřívějších ročníků kursu. Lektoři nebyli jen učitelé, byli zároveň přátelé a rodiče, podle potřeby i nadřízení.
Poslední dva dny jsme strávili v Praze, to bylo nádherné. Měli jsme organizované prohlídky. Při rozloučení slzy tekly v potocích, všichni jsme si vyměnili e-maily a telefony a slíbili si, že zůstaneme ve styku.
Čtyři týdny v Dobrušce nejsou ani moc, ani málo. Naučili jsme se hodně, zbývá nám vědomosti uplatňovat. Čas rychle uplynul, rád bych si všechno zopakoval a své znalosti češtiny ještě víc zdokonalil. Kurs bych doporučil každému. Zůstalo mi hodně krásných vzpomínek na chvíle strávené s novými přáteli a hrdost na svůj původ, na vlast mých předků.          

Darko Dragija