„Byla jsem u toho, když se v roce 2008, na iniciativu Vény Ontla, v Garešnici Česká beseda zakládala. Od té doby jsem i členkou správního výboru. Na zakládající valné hromadě byly tehdy i Jarmila a Sofie Finkovy a Marta Klobučarová,“ zavzpomínala na zrození Besedy v Garešnici paní Věruška. Nyní v důchodu tráví život v okrajové části města, kam se, jak nám později vysvětlila, dostala díky manželovi, který odsud pocházel. „V domku žiju sama. Manžel zemřel, když mi bylo 52 let. Od té doby jsem v penzi. Teď už mám pětasedmdesát.“ Podle jejího vyprávění jsme ale usoudili, že se rozhodně nenudí.
„Přestože jsem měla důchod, několik let jsem si přivydělávala hlídáním dětí v Německu. Mnichov a Stuttgart znám jako své boty. Německy jsem se ale nenaučila, protože jsem pracovala v chorvatských rodinách, ale za to jsem toho hodně viděla,“ pochlubila se naše hostitelka. „Kromě toho jsem pracovala v několika kuchyních na Jadranu. Teď, po operaci kyčelního kloubu, se už na takové dobrodružství neodvážím,“ prohlásila tato vitální žena.
Věruška byla jedinou dcerou Emílie a Slávka Hermanových z Velkých Zdenců. Maminka, roz. Nováková, pocházela z Malých Zdenců a tatínek z Velkých Zdenců, kam chodila Věruška do školy. „Ve Velkých Zdencích se tehdy ani jinak než česky nemluvilo, učil nás Josef Zámostný, který nás připravoval i na Naše jaro a na jiné krajanské akce.“
Potom, co se Věruška v šedesátých letech provdala za Zvonka Muhviće, obchodníka se smíšeným zbožím, stala se Garešnice jejím druhým domovem. Žije tu už pětapadesát let. A protože je její velkou vášní vaření a pečení, hned po provdání se rozhodla pro kuchařskou školu v Bjelovaru. Po jejím ukončení pracovala osm let v kuchyni pro radní a zbytek pracovní stáže v hotelu Garešnica. Láska k vaření a pečení jí zůstala dodnes a to je pravé štěstí pro Besedu, vždyť jaká by to byla akce bez Věruščiných dobrot, které jsou široko daleko známé. Olizují se po nich všichni, bez ohledu na národnost. „Koláče a pečivo dělám bez receptu, jen tak podle oka. Naučila mě to maminka. Ráda peču z kynutého těsta – zvlášť rohlíky a buchty, ale ani ostatní druhy těst pro mě nejsou problém.“ Beseda se prezentuje hlavně tradičními českými recepty, které by mohly upadnout v zapomnění. Kromě rohlíků a buchet jsou oblíbené bramboráky a boží milosti, (smaženice – v češtině se tento výraz používá spíš pro směs smažených hub) a posypánky. „V Garešnici jsme se už podruhé zúčastnili akce Gastro. O české speciality je vždycky zájem.“
Do besedních akcí nejen tanečních, ale i divadelních se Věruška zapojovala už jako žačka základní školy. Hrála v desítce divadelních představení, dokonce i v loutkových, které byly v té době ve Zdencích populární. Názvy už se jí sice vytratily z hlavy, ale vzpomínky zůstaly. Divadlem se Věruška zabývala i po založení garešnické Besedy. Hrát zde začala před pěti lety, nyní napovídá. Z žánrů má nejraději komedie. „Náš soubor nemá dost mladých herců, takže je těžké vybrat vhodnou hru,“ komentovala Věruška. Před tím hrála divadla i v garešnické Antifašistické frontě žen, kde také tančila. Tanec je totiž další její velkou láskou stejně jako zpěv. Zná spoustu starých českých lidových písní. Její velkou vášní je i cestování a velkým přáním je podívat se do země svých předků – České republiky. Jak pevně doufá, jednou se tam s Besedou snad dostane.
V rodině Muhvićově se česky mluví, bez ohledu na velký vliv prostředí, ve kterém žije. Paní Věruška a obě její dcery Brankica i Jasna česky umí, horší situace je ale s vnoučaty, která vyrůstají v chorvatském prostředí bez možnosti naučit se správně česky. „Moje dcery se naučily česky nejen ode mě, ale i od mých rodičů. Do Zdenců jsme totiž jezdili pravidelně pomáhat na pole a hospodářství,“ dodala V. Muhvićová. Jinak je se svým životem plně spokojena. „Nic bych neměnila. Dcery jsou zdravé. Jedna pracuje, druhá už je v důchodu. Mám radost z pěti vnoučat a zatím jednoho pravnoučete. Víte, děti jsou mojí velkou láskou, takže se už těším na prosinec, kdy očekávám další pravnouče,“ loučila se s námi s úsměvem.
A. Raisová/ar
