„Jako dítě jsem moc ráda chodila za tatínkem do Jednoty. Jeho kancelář byla tehdy ve velkém pokoji s výhledem na balkón (dnes jsou tam místnosti Svazu – poznámka redakce) a mě fascinovala jeho psací mašina. Když jsem ho za jeho pracovním stolem nezastihla, s velkou radostí jsem do stroje vložila list papíru a vyťukávala písmena.
Také jsem velice ráda chodila do tiskárny a prohlížela si tam na regále rozložená klišátka (kovové destičky s přetisknutou fotografií, malbou…, aby se mohly vložit na novinovou stránku) a velký stroj, na kterém se Jednota tiskla.“  
Další hezké vzpomínky má Blanka na tehdejší syndikální výlety a různé oslavy, které v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století patřily k běžným aktivitám každého podniku: „Pamatuju si, jak jsme spolu s rodinami jiných zaměstnanců Jednoty jezdili na výlety k moři do Tkonu, vzpomínám na slavnostní nadílky dědy Mráze. I dnes mi ty časy připomínají staré fotografie v rodinném albu.“
Mirko Grabar pracoval v Jednotě do roku 1979, kdy odešel do důchodu a odstěhoval se z Daruvaru do Černé Hory, kde později zemřel.  Milovníci divadla i dnes vzpomínají na jeho herecké výkony: „Tatínek byl výborný komik, hrál ve velkém počtu divadel daruvarské Besedy. Byly to vesměs velké a dlouhé role a zajímavé je, že si vůbec nepamatuju, že by se je někdy doma učil. Nikdy nezapomenu na poslední daruvarskou operetu U svatého Antoníčka. Tatínek hrál novináře a na jevišti ho honili válečkem na nudle. Stála jsem s jinými dětmi opřena o zábradlí, za kterým byla díra pod jevištěm a s údivem se dívala na orchestr, který dole hrál.“
Pro Blanku byly tehdy velice zajímavé i velice veselé taneční zábavy po divadle. A také okamžiky, když se její tatínek chopil harmoniky: „Tatínek moc hezky zpíval a mě naučila hodně českých písní babička Albína rozená Zittová z Horního Daruvaru. Chodila jsem i do české mateřské školy, do české základní školy mě ale nezapsali, po pravdě řečeno, ani nevím proč. Možná to souvisí s tím, že maminka Hedviga, které je teď ctihodných devadesát, neumí česky. Ale stejně jsem přesvědčená, že by jí to nevadilo.“
Poté, co zavzpomínala na lidi, kteří v době jejího dětství v Jednotě a  Svazu pracovali: „Byli to pro mě strýcové – Doležal, Bláha, Matušek, Daněk, Staňa a tety Staňová, Sohrová, Huňková, Marteková, Kmoníčková – snad jsem na někoho nezapomněla,“ se náš rozhovor zaměřil na současnost. V ní Blanka od roku 1993 pracuje ve Středisku pro výchovu a vzdělávání Rudolf Steiner v Daruvaru:
„Po gymnáziu jsem vlastně chtěla studovat farmacii, ale nakonec jsem vystudovala obor sociální péče a dostala zaměstnání v továrně Dalit. Po jejím zániku jsem si našla místo ve škole pro děti s postižením. Je to náročná práce, velmi často pracujeme v nemožných podmínkách: úřady po nás něco žádají a ještě není uspořádaná legislativa. Budoucnost celého oboru je v tomto okamžiku velice nejistá...“
Velkým Blančiným koníčkem je cestování. Začalo tím, že před skoro dvaceti lety jako předsedkyně syndikální organizace uspořádala první zájezd zaměstnanců školy do ciziny. Ten se tak vydařil, že příští rok zorganizovala další a pak další a další: „Procestovali jsme toho hodně. Připomenu namátkou Řecko, Itálii, Francii, Benelux, Maroko, Egypt, Bulharsko, Rumunsko. Nejsme však uzavřená skupina, vždy jsou volná místa, a tak s námi cestuje celá řada dalších Daruvařanů. Jádro tvoří velice zkušená a disciplinovaná skupina cestovatelů s pravou kulturou, která je k tomu nutná, pokud opravdu chcete poznat jiné kraje, lidi a věci.
Každá z našich cest byla hezká, a to díky novým věcem, se kterými jsme se seznámili. Tunisko mi zůstalo v hezké vzpomínce, protože to bylo poprvé, že jsem se octla mimo Evropu, Kuba, protože se život tam zdá být neuvěřitelně ležérní, s hudbou a tancováním na ulicích. Způsob života silně připomíná, jak jsme kdysi žili my – bez honby za materiálním. Čína je zase něco úplně jiného. Je to stát, kde je na každém kroku vidět snaha po pokroku, mít se líp. V Indii každého Evropana musí ohromit smetí, všude jsou ho velké haldy. Byl to také zájezd, na který nezapomenu, protože jsme vstávali v pět ráno, abychom se vyhnuli horku, a samozřejmě kvůli řece Ganges a neuvěřitelné zvláštní duchovní atmosféře, která tam vládne.“
V. Daňková/archiv

Mirko Grabar (1926–1987)
Narodil se v Horním Daruvaru, kde vychodil obecnou školu, nižší gymnázium v Daruvaru. Po válce žil v Československu, v roce 1953 se vrátil do Daruvaru a pracoval jako řidič. Od roku 1965 do roku 1979 byl novinářem v Jednotě, kde měl na starosti stránky zahraniční politiky. Pro Český lidový kalendář vždy připravoval přehled krajanských událostí během roku. Byl výborným ochotnickým hercem a zpěvákem. V krajanském divadle vystoupil více než stokrát. Čestným členem daruvarské Besedy se stal v roce 1977.