Při výborné domácí bezové šťávě jsme si povídali o dětech, o rodině a o práci v České mateřské škole Ferdy Mravence.
Libuška je starší dcerou Vjekoslavy-Slávinky Albertové, rozené Škarkové a Slávka Alberta z Kaštela u Dežanovce. Její mladší sestrou je Anna, provdaná Jurkovićová. Základní školu vychodila v Dežanovci, kde ji česky učily učitelky Fialová a Vodová. Byla vždy výbornou žačkou, hrála i ve školním tamburášském orchestru. A prý tak, jako dnešní děvčata sní o povolání modelky, letušky či baletky, tehdy byly žádaným povoláním švadlena nebo učitelka: „My děvčata jsme se vždy chtěla stát učitelkami, jako naše třídní učitelka paní Magda nebo paní Dušanka Fofoňková...“
Libuška se rozhodla pro vychovatelskou školu v Záhřebu, kde bydlela na dívčí koleji. „Chodila do ní do vyšších ročníků ještě dvě děvčata z Dežanovce. Škola se mi líbila, po ní šlo hned dostat práci,“ vzpomíná. „Domů jsme jezdily jednou měsíčně, ale na koleji nám bylo hezky,“ říká. Později dálkově vystudovala vyšší školu a při studiu zjistila, že toho vlastně spoustu zná ze střední školy. „Kromě učitelství bych byla ráda studovala matematiku, fyziku či jiné přírodní vědy. Jednu dobu jsem říkala, že bych byla ráda automechanikem, ale tatínek se smál, že by moje polévka voněla motorovým olejem,“ směje se.
Po střední škole se Líba Tothová dostala do Daruvaru. Nejdřív zastupovala čtyři měsíce vychovatelku ve školce V. Nazora. V lednu 1970 nastoupila na místo v české mateřské škole, kde strávila celý pracovní věk. Libuška zavzpomínala na první léta ve školce, kdy pracovala s Irenou Jenkačovou. Stará škola na místě dnešní České galerie se upravovala, postupně se zvyšoval počet dětí a do služby se přidávaly Vlasta Kárníková a další kolegyně. Až jednou, když v nově vymalované velké skupině s novým nábytkem starými okny profukovalo, bylo rozhodnuto, že se další investice do staré budovy nevyplácejí. Česká beseda nabídla pozemek na školním dvoře a od září 1980 za rok na něm už stála budova nová. „Zjistili jsme, že jestli chceme počet dětí ve škole zachovat, musíme pracovat už s dětmi malými. Po válce jsme tedy otevřeli jesle, ale škola musela být ještě rozšířena. Od roku 1997 se stavěla nová skupina jeslí, kuchyň, prádelna a dílna. Na vedoucí pozici jsme se střídali, a já jsem shodou okolností byla v čele školy při všech stavebních pracích,“ usmívá se Libuška.
„Všechno se mi líbilo,“ odpovídá Libuška na otázku, co v práci bylo nejhezčí. Vzpomněla si ale na první den návratu z mateřské dovolené s nejmladší dcerou Martinou. „Až ke vchodu do školy jsem byla maminka, ale jak jsme vstoupili, už mi říkala teto Líbo,“ praví. „ Nejvíc mi bylo ve válce líto, když jsem poslouchala, kde kdo z vojáků zahynul. Všichni byli naše děti, všichni vychodili naši školku,“ říká.
Děti ve školce vždy měly tetu Líbu rády, ale respektovaly ji: „Měla jsem vždy silný hlas. I když jsem si myslela, že mluvím potichu, říkali mi, že mluvím dost nahlas,“ říká paní Líba a pokračuje s vyprávěním o zkušenostech z práce s dětmi. „Povolání bych neměnila, možná bych se jen někdy zachovala jinak. Nás tehdy učili, že se s dětmi nemáme mazlit, ale mezi mazlením a rozmazlováním je rozdíl. Vždy jsem žádala, abychom dodržovali stanovená pravidla,“ uvádí Libuška. Na rozdíl od doby, kdy se děti učilo jen jedné pravdě a kontrolovalo se, jestli umí, co jsme je učili, tvrdí, že daleko lepší výsledky ve výchově dosáhla tehdy, když se dětem nabídlo víc možností: „V naší škole se teď s dětmi pracuje moc pěkně, mají možnost volby, mohou se vyjádřit mnoha způsoby. Já jsem si děti snad nejvíc užila za poslední roky služby. Několik generací dětí jsem například naučila, aby si samy nabíraly tolik jídla, kolik snědí. Někteří se divili, jak se děti naučily být samostatné v koupelně,“ vypráví o svých bohatých zkušenostech. „Navštěvovala jsem svou skupinu dětí několikrát, i když už jsem byla v důchodu. Byla jsem také na závěrečné besídce, a děti mi řekly: – Teto Líbo, ty jsi naše! Je hezké, když si tě děti pamatují, zvlášť v dobrém,“ konstatuje Libuška.
Teta Líba ve svém vyprávění vzpomíná třeba i na děti, které se ráno potřebovaly nejdřív pomazlit, na jiné, které se ve školce naučily jíst, na jemné anebo dovádivé čili princezny a rošťáky, nebo na kolegyně: „Nejvíc let jsem pracovala s Irenou, po ní se Zrinkou Vrbickou, také s dcerou Željkou. Zajímavé je, že jsem nikdy nevedla skupinu s Vlastou.“ Dotýkáme se různých témat a dostáváme se k létům, kdy děti s mateřskou školou jezdily do Tkonu: „K moři jsme jezdili až do domovinské války. Školu jsme zavřeli a jelo se, někdy nás byla až stovka. Jely i naše kuchařky, naši manželé, brali jsme s sebou ošetřovatelku. I my i děti na ty časy rádi vzpomínáme.“
JSME VELKÁ RODINA
Teď, když děti už opustily rodinné hnízdo a mají své rodiny, a Libuška si zvykla na skutečnost, že je v důchodu, ráda tráví čas čtením, pomáhá dětem, navštěvuje tatínka a synovu rodinu v rodném Kaštele, kde s manželem obdělává zahrádku. Má samozřejmě také čas na ruční práce, květiny a další záliby. V patře domu žije prostřední dcera Anamarija Čaušová s dcerami Mateou a Monikou a přítelem Zvonkem. Anamarija je kuchařkou v domově pro seniory, Matea je kadeřnice. Nejstarší syn Vjekoslav s manželkou Sanjou a dětmi Antoniem a Anetou bydlí v Kaštele, chovají krávy, mají rádi psy a koně. Muži dojíždějí do práce do Daruvaru, Vjeko do elektropodniku HEP, Antonio do servisu. Dcera Željka, zeť Toník a jejich děti Ema a Oto žijí se Zadrovými v Daruvaru. Željka je vychovatelka, Toník je inženýr, Ema je houslistka, jako byli Libuščin děda a praděda Albertovi. Nejmladší dcera Martina se provdala za Pericu Vidačiće a žije ve vsi Imbriovec nedaleko Varaždinu. Je švadlena, mají spolu syny Leona, Adama a dceru Luku. Libuška říká: „Jsem na své děti velmi hrdá. Jsem ráda, že nikdo z nich není sám, a že ani my dva jsme nezůstali sami. Když se všichni sejdeme, je nás dvacet. Já mám z našich setkání velkou radost. I v mém mládí nás doma bylo sedm, vždy nás bylo plno.“
Na závěr na naše požádání paní Líba radí rodičům a všem, kdo vychovávají děti: „Ať učí děti, že mají svá práva, ale i povinnosti. Aby společnost mohla fungovat, každý z nás musí dodržovat pravidla.“  Ž. Podsedník/žp a archiv