„Jako dítě jsem žil devět let v Praze, kde pracoval můj otec. Tam jsem maturoval a pak, jak říkám, ze setrvačnosti jsem šel na záhřebskou Filozofickou fakultu studovat češtinu. Když zjistili, jak mi to jde, už si mě tam nechali,“ odpověděl nám v humorném tónu na první otázku Alen, lektor českého jazyka na Katedře českého jazyka a literatury. Seděli jsme v moderně zařízeném obývacím pokoji s krásným výhledem na Tuškanac v rodinném domě na pozemku, který koupil ještě děda Novosad. K dobré pohodě přispěl i tác s úhlednými českými chlebíčky, které na stůl přinesla Alenova manželka Sandra.
„Seznámili jsme se na jedné slavonské svatbě,“ prozradila nám s úsměvem bývalá slečna Martinovićová, která vyrostla v italsko-chorvatsko-české rodině v Prekopakře. „Na češtinu jsem chodila k učiteli Křenkovi, ale moje největší jazyková poradkyně byla tehdy babička, říkali jsme ji Mareška, kam jsme chodili pro mléko. Co se ta naopravovala h a ch, když jsem se učila recitovat české básničky…“ Dnes mluví Sandra česky plynule, a to díky dětem: „Od prvního dne, kdy jsme je přinesli z porodnice, na ně Alen mluvil jen česky. Další fází byly české pohádky před spaním, potom české filmy a knihy. Chlapci hodně četli a Alen je řádně zásoboval všemi světovými hity, přeloženými do češtiny dřív než do chorvatštiny.“
Překladatelkou populární české knihy Lichožrouti se Sandra stala ze vzdoru. „Často jsem s dětmi srovnávala české knížky a jejich chorvatské překlady, a byli jsme z toho smutní. Když Alen dětem četl Lichožrouty, tak se mi zalíbili, že jsem se rozhodla zkusit je přeložit. Večer jsem vždy Alenovi přečetla, co jsem během dne přeložila. Mohu vám říci, že jsme se na začátku docela hádali. Já jsem ještě neměla cit pro všechny odstíny češtiny, ale zato jsem vyrostla v rodině, kde se mluvilo jen chorvatsky, a tak jsem věděla přesně, jak by to řekl „chorvatský Šrut“. Ke konci už Alen skoro žádné připomínky neměl a všichni říkají, že se nám ten překlad opravdu povedl. Bohužel, z krásné literatury se nadá žít, povzdechla si Sandra, povoláním veterinářka, která převzala rodinnou překladatelskou firmu. To znamená, že nejčastěji překládá různou technickou a zdravotnickou dokumentaci a právní spisy.
„Vyrostl jsem sice v krajanské bilingvní rodině, ale je otázka, jak by to dopadlo, kdybych neměl možnost žít v Česku. Bylo to období, kdy jsme byli neustále na cestě, a já jako domov vnímal někdy Prahu, někdy zase Záhřeb. A právě tato moje zkušenost rozhodla, že by bylo škoda nezkusit předat dětem zadarmo jeden jazyk. První měsíc bylo těžké vědomě se přinutit, abych na dítě vždy mluvil jen česky. Dnes si to už ani neuvědomujeme,“ říká Alen z pozice domácího učitele češtiny. A co říká z pozice vysokoškolského učitele s více než dvacetiletou praxí? – „Dnešním studentům chybí k studiu pravá motivace. Většinou přijdou, protože je čeština sympatický jazyk, bohužel se však nezajímají o českou kulturu, nechodí na české filmy, nečtou české knihy, což se v mé generaci nestávalo. Na češtinu se v Záhřebu zapisuje třicítka studentů ročně, jen vzácně přichází jedinec z menšiny. Český jazyk krajanů je bohužel před vyhynutím. Stává se z něj ukázkový jazyk, ve kterém zpíváme a recitujeme, děti v něm hrají divadelní hry, ale na kafíčku, na které potom chodíme, už mluvíme chorvatsky. K tomu ale spěje každá menšina, výjimkou jsou v Chorvatsku Italové v Istrii, ti na svůj jazyk nedají dopustit. U nás to sice dělají instituce, ale široká krajanská populace ne. Asi bychom pokusy o záchranu jazyka měli nasměrovat jinak a nezapomínat, že jazyk je živý organismus a že se mění. Když porovnáme český jazyk ve filmech z padesátých let a ten dnešní, vidíme, že se zjednodušuje. Stejné tendence jsou ale i v chorvatském jazyce, jakož i strach, co přinese globalizace.“
Na konci příjemného posezení přišla řada i na nejmladší, kteří se v průběhu sobotního odpoledne vrátili domů každý ze své aktivity. Matěj je student třetího ročníku záhřebského 15. gymnázia, bývalého věhlasného MIOC-u, a uvažuje o studiu robotiky a kybernetiky na Českém vysokém učení technickém v Praze. V robotice je totiž pravý mistr a jeho kolekce medailí z různých soutěží je opravdu obdivuhodná. Byl kapitánem chorvatského týmu na světových soutěžích v robotice RoboCup v Holandsku 2013 (2. místo v kategorii Supertýmy Rescue, základní škola), v Brazílii 2014 (Robo Rescue – střední školy, 6. místo), v Číně 2015 (2. místo) a v Německu 2016 (2. místo v kategorii Rescue Maze). Vloni obsadil i 2. místo na státní soutěži INFOKUP v kategorii přírodovědných gymnázií. To vše mu nakonec zase přineslo další ocenění – Oscar znanja, nejvyšší uznání ve vzdělávání Ministerstva vědy, školství a sportu Republiky Chorvatska.
Bylo potěšením poslouchat Matěje, jak česky vysvětluje, oč vlastně v robotické soutěži jde: „Připravujeme se na ni celý rok. Nejdříve sestavíme roboty – v naší kategorii to jsou autíčka s malým počítačem, který se připojí na velký počítač. Robot má svůj motor a senzory a my ho v kategorii, ve které teď soutěžíme, programujeme tak, aby ve složitém labyrintu co nejdříve našel a zachránil lidi. Simuluje například situaci po zemětřesení. Důležité je, že robot musí vše udělat sám. My ho, když ho spustíme, dále nevedeme, sám autonomně reaguje a řeší všechny překážky a problémy.“ Aby se tým dostal na světovou soutěž, musí vyhrát nejdříve státní kvalifikace a po nich i nadnárodní. Chlapcům se to podařilo už čtyřikrát, teď jsou jejich oči upřené do Japonska, kde bude soutěž v roce 2017.
Dříve chodil Matěj i na plavání a na tenis, teď se robotice věnuje každý víkend, dokonce i celé prázdniny. Volný čas, který mu zbývá, rád věnuje počítačovým hrám. V League of Legends je mezi nejlepšími v Chorvatsku. Přesto ale bez problému dokáže přežít pobyt v rodinné chatě u moře, která nemá ani televizi, ani internet.
Emil je studentem druhého ročníku Přírodovědné školy Vladimira Preloga, směr ekologický technik. Namířeno měl sice do sportovní třídy, ale klub nevyřídil včas všechny papíry, a pak už to měnit nechtěl. Přírodu a adrenalin má totiž Emil rád. Jeho sportovní kariéra začala s horskou cyklistikou a nyní velice úspěšně pokračuje v triatlonu. V roce 2016 získal na mistrovství Chorvatska 1. místo v kategorii Sprint kros Duatlon, 2. místo v supersprintu a také 2. místo v supersprint triatlonu. Na evropském mistrovství v duatlonu v Rumunsku v kategorii juniorů obsadil 8. místo. V roce 2016 byl ve své kategorii druhý v rámci všech závodu Chorvatského XCO poháru v horské cyklistice.
„Líbí se mi, když se na kole řítím po svazích Sljemenu a dávám pozor, abych nespadl, nebo když plavu v Jarunu či běhám po jeho březích,“ říká Emil. Dodává i to, že se musí řídit podle přesného rozvrhu. Jinak by to ani nešlo, aby během týdne stihl školu, 6 hodin plavání, 2 hodiny běhání, 2 cyklistiky a 2 v tělocvičně. „Docela mi to dává zabrat,“ povzdechl si nakonec s okouzlujícím úsměvem mladého muže.   V. Daňková/vd