Zajímalo nás, jak se tato vitální žena dostala k malování a co pro ni znamenají štětec a barvy.
„Malováním jsem se začala zabývat, když jsem byla ještě malá. Ve škole jsem počmárala snad všechny svoje sešity. Intenzivněji jsem tvořila na gymnáziu ve Virovitici. Za rozvoj svého talentu vděčím učiteli Branku Romajovi a akademickým malířům Teodoru Trickovi a Vladimíru Pavokovićovi. Za svůj život jsem toho namalovala hodně,“ říká. Ukázala nám svá díla rozvěšená po celém bytě, dokonce i na chodbě. Také v její „malé galerii“ je mnoho nezarámovaných obrazů, ale i soch, děl její dcery. „Nejraději maluji krajiny v technice akvarel s květinovými motivy, zátiším, zvířaty, architekturou a abstrakcí, ale i pastely a olejomalby. Ráda také maluju na hedvábí. Malba na něm jakoby utíkala, není stálá, a to mě fascinuje. Slévání barev a nové nuance mě vždy mile překvapí.“
Obrazy paní Jaroslavy lze vidět na výstavách, které uspořádaly klub Nikola Trick, Česká beseda Verovice a záhřebské kluby, měla ale už 28 samostatných výstav. „Poprvé jsem samostatně vystavovala ve virovitické městské galerii na zámku,“ uvedla amatérská malířka, která na svých plátnech zachycuje městské veduty, jakoby je chtěla ochránit před zapomněním. „Byla jsem i na mnoha výtvarných sympoziích v Chorvatsku, ale i v Česku, Maďarsku, Slovinsku a Makedonii. Jen vloni jsem se zúčastnila třinácti sympozií.“
Důkazem toho, že má velké srdce, je i její humanitární činnost. Dvě stovky svých obrazů prodala na dobročinných aukcích a výtěžek z nich byl věnován lidem v nouzi. „Jedna taková akce byla ve Vyškově, kde naše Beseda hostovala. Já, moje dcera Tatjana, Jasna Bergerová a Ankica Fialová jsme každá do aukce darovaly sedm obrazů. Výtěžek byl věnován českému fotografovi Jaroslavovi Krejčímu z Prahy, kterému záplavy zničily ateliér. Když jsme mu ve Vyškově předávaly peníze, dojetím se rozplakal, tak velkou měl radost,“ vyprávěla hostitelka. Zmínila se i o odhalení svého talentu, i o tom, kdo v rodině je nadějný malíř. „Hudbou a malováním se zabýval můj strýc, matka a bratr, který od té doby, co mu zemřela manželka, maluje intenzivněji. Bratr má také obrazy všude. Během své malířské kariéry zhotovil mnoho obrazů, které vystavil na dvou samostatných výstavách.“
Před rokem se Jaroslava znovu aktivně zapojila do činnosti Besedy, zpívá v besedním sboru. „Nebylo to ani tak těžké. Odjakživa ráda zpívám a v našem smíšeném multikulturním sdružení je mi dobře. Také s dirigentem Chalupou jsme moc spokojeni. Nemůžeme se doč-
kat pondělí a pěvecké zkoušky. Zpívat české písně pro mě není problém. Správně vyslovovat nás učí naše předsedkyně Jasna Bergerová. Také dirigent umí dobře česky. Musíme dbát na výslovnost, aby píseň byla autentická. Zpíváme lidové a zábavné písně z Česka i Chorvatska, a to čtyřhlasně. S tím se může pochlubit jen málokterý sbor. Já osobně mám nejraději opery.“
Dozvěděli jsme se střípky ze života paní Jaroslavy, která po absolvování virovitického gymnázia studovala na pedagogické akademii v Pakraci. „Třicet devět let jsem byla učitelkou na prvním stupni virovitických základních škol Rezovac, Krčevina a Milanovac. Dva roky potom, co jsem odešla do důchodu, mě znovu volali do školy na výpomoc. To byla nejlepší léta v mém životě,“ zavzpomínala.
Největší láskou naší hostitelky jsou zvířata, zvlášť psi. Její čivava Kiki si toho je pravděpodobně vědoma, snad proto svou paní následuje všude. Jaroslava též miluje květiny a cestování. „Ráda bych se podívala do světa, jen kdybych na to měla dostatek peněz. Zatím jsem navštívila jen Rakousko, Maďarsko a Itálii,“ poznamenává hostitelka a pokračuje: „Kdysi jsem ráda kuchtila, teď mi to ale dělá potíže. Nejraději vařím něco narychlo,“ říká Jaroslava. V životě chtěla být přesně tím, čím je teď: „Se svým životem jsem spokojená.“ A. Raisová/ar a rodinný archiv
Kořeny rodiny sahají na jižní Moravu
Jaroslava Lulićová se narodila ve Voćinu, od svých dvou let žije ve Virovitici. „Má matka Cecílie pocházela z Gorského kotaru. Táta Jaroslav byl pravý Čech. Narodil se ve vsi Rataje u Vyškova na jižní Moravě. S maminkou se seznámil, když se jako lesní inženýr staral o revír od Kamenska po Voćin. Nejdříve pracoval v Jajci v Bosně. Do Chorvatska se dostal během první světové války, Rakousko-Uhersko sem v té době vysílalo své zaměstnance. Během druhé světové války byl otec vězněn v koncentračním táboře a domů se už nevrátil. Já a můj mladší bratr i jeho dcery jsme členy České besedy Verovice.“
„Když matka ovdověla, každoročně jsem jezdila do Vídně k tetě Františce Páčové, roz. Dřímalové, která mě naučila česky. V činžáku, kde bydlela, byli samí Češi.“
Manžel Vjenceslav byl rodák z Pakrace. Před devíti lety zemřel. Také on byl členem České besedy, výtvarného klubu N. Trick a učitelem na základních školách.
Jaroslava má tři děti. Informatický programátor Boris už dva roky žije v Irsku. Jako odborník pracoval v Osijeku, Nairobi, a v Johannesburgu v Africe se předloni oženil s černoškou ze Zambie. Ještě před dvěma roky byl aktivním členem České besedy Verovice, kde hrál na saxofon a klarinet, stejně jako v Městské hudbě Virovitica. Hraním vypomáhal i končenické Besedě. Syn Goran žije s matkou ve stejném domě ve Virovitici. Vyučil se automechanikem a kuchařem, ale pracuje jako kontrolor na parkovištích. Má syna Davora a dceru Ines. Dcera Tatjana Lulićová Prpićová vystudovala sochařství, na základní škole ve Slatině učí výtvarnou výchovu. „Je výborná malířka a sochařka. Už měla dvě samostatné výstavy,“ chválí ji matka a dodává, že kvůli dojíždění není aktivní ve virovitické Besedě, kde se učila česky. Tatjanina dcera Lara, žačka 5. třídy, je další malířskou nadějí. „Dobře maluje a bude pokračovat v maminčiných stopách,“ prozradila babička, která má ze svých vnoučat velkou radost.
Z historie rodiny
Návštěvu Vyškova s Besedou využila Jaroslava k pátrání po svých kořenech. „V kroměřížském archivu jsem našla stopy po předcích na jižní Moravě ve vsi Rataje u Kroměříže, odkud pocházel můj otec. Dřímalovi žijí i ve vsi Bezměrov u Kroměříže. Doufám, že jednoho dne se tam ještě podívám a zjistím víc. Možná se s nimi i setkám,“ plánuje paní Jaroslava.
