Byl to jeden z pěkných jarních dnů, kdy lidé na polích pracovali dlouho do noci. Na zkoušku proto nemohl přijít jeden pár – Vackovi. Zato nás zbytek tanečního seniorského kolektivu již čekal ve své zkouškové místnosti v Masarykově domě. Rozhovor jsme začali s muži, protože hned na začátku hlásili: většina tanečnic jsou hercegovecké snachy, kdežto „všichni chlapi jsou z Hercegovce a všichni jsou Češi“. Čtyři z nich chodili do české školy:
„Do Benešovy české školy nahoře na patře tohoto Masarykova domu, do místnosti, kde teď cvičí dechovka,“ upřesnil Josef Bukač, který si z té doby „na všechno dobře pamatuje“, i když to bylo před šedesáti lety. Ale nejvíc, jak „mě učitel Fiala tahal za vlasy, když jsem nebyl dobrej“.  Nebo na nějaký ten „plesk“ za stejný hřích. Byly to jiné doby, „my jsme se učitelů báli a poslouchali je stejně jako rodiče.“
Vlatko Láznický začal chodit do první třídy, když mu bylo šest. Proto mu učení nešlo a učitel Kozák mu na konci roku sotva dal dvojku. Pak přišla učitelka Fialová a on snad také dospěl, takže měl od druhé třídy na vysvědčení samé pětky. Z pozdějších vzpomínek mu nejvíc utkvělo v paměti, jak na jevišti českého domu v Hercegovci v sedmnácti tancoval, a jak pak jel s Besedou do Čech a vystupoval v Jiřicích.
Miroslav Dvořak si zase pamatuje, jak ve škole připravovali vystoupení pro Naše jaro a jeli tančit do Daruvaru. Učitelé se svými žáky nacvičovali i divadla, například Hopky, hopky zajíčkové. Česká škola v Hercegovci byly vlastně jen „nižší třídy“, jak se tehdy říkalo, od páté třídy žáci přestupovali do školy chorvatské. „Nám bylo v dětství líp, víc jsme si hráli, měli víc svobody,“ míní Miroslav.
Zdenko Šelíř velice dbá na to, aby v rodině zachoval vše, co se tenkrát v české škole naučil. Stálo ho to hodně úsilí, telefonování a papírování, než pro celou rodinu vydupal krásné, české ř v příjmení na dokladech, „bez kterého se syn nechtěl oženit“. Je to také věrný čtenář Jednoty, kterému hodně vadí, když v ní hercegovecké besední akce dostávají „celou čtvrtstránku“ prostoru. „Daruvar o nás nedbá,“ myslí si a těžko nese, že „nikdo ze Svazu nepřijede ani na takovou oslavu, jako je 90. výročí Besedy v Hercegovci.“
Oto Ulovec se narodil v Ladislavi, první sousední vesnici, kde česká škola nebyla. V rodině se však mluvilo česky, protože i maminka byla Češka „z rodu Křivohlávků a Vorlů“. Okolí ale udělalo své, a tak „s bratrem už mluvil jen chorvatsky“, a proto se mu dnes „plete jazyk, když mluví česky“. Později se zapojil do práce hercegovecké Besedy, kde „zpíval na festivalech“ a „jednou dokonce hrál i v divadle“.
Na otázku, zda by muži ještě něco neřekli pro noviny, Oto nevydržel:
„Tak tam napište, že my, chlapi, musíme tancovat kvůli našim babám! Všechny tancují rády, ale my musíme!“
Po těch slovech se ozval hlučný smích, ale také hlasy:  „Napište, že nemusí všichni muži tancovat, někteří tancovat chtějí...“
„To bylo tak. Naše děti a vnuci tančili v Besedě a my jsme šli pomáhat do kuchyně a jeli jsme s nimi na vystoupení. V Bjelovaru na Dnech české kultury jsem viděla tančit manželské páry z Končenic a řekla jsem si, že takhle bychom mohli i my. A tak jsme začali,“ řekla nám Draženka Šelířová, která je ve svých 54 letech nejmladší tanečnicí ve skupině. I když je z rodu Peškařů a Šléglů, česky nemluví – pokud není třeba. Na loňském zájezdu do Prahy, ale skupina na Krajanském festivalu dostala uznání za nejlepší výslovnost při zpívání českých písní!
Praha byla místo, kde ke svému velkému překvapení mnozí muži zjistili, že jejich přivdané ženy vlastně mluví dobře česky, například Ljerka Láznická. Do Hercegovce ji v roce 1970 přivedla práce v Metalu. „Mně čeština sedla už dávno,“ řekla nám s úsměvem a zavzpomínala jak u nich „panímáma mluvila jen česky“. Ljerka je velmi ráda, že v Hercegovci i senioři začali tančit, nejen proto že má tanec ráda, ale „byla to pro Hercegovec opravdu událost, něco nového“.
„Kdo by se nenaučil česky za těch 36 let,“ se smíchem nám pověděla Ivanka Dvořáková, která přispívá k multikulturnosti skupiny. Je totiž Italka z Ploštin, v Hercegovci žije od roku 1961, kdy se sem přistěhovala celá rodina. „Byla jsem dítě a bylo mi těžko. Tady bylo plno Čechů a my jsme tehdy doma mluvili italsky,“ vzpomíná. „Tento dům byl vždy tak hezký a neustále se tady něco dělo, muzika, tanec, divadlo.“ Pravě na jednom představení jí Miroslav padl do oka...
Ani Míra Bukačová neměla o češtině páru, když se sem provdala z Veliké Trnavy. Teď rozumí úplně všemu, říká skromně a ostatní dodávají, že prý i výborně mluví. Kromě v Praze, moc se ji líbilo i na Etno dni v Pémii (Ivanovo Selo). „Bylo to takové spontánní,“ říká „a pivečko teklo proudem,“ dodali druzí. Zkoušky mají jednou týdně a na nich nám „naše vedoucí řekne, co od nás chce, a všichni společně se hezky domluvíme,“ dozvídáme se.
Nakonec přišla ke slovu i vedoucí, Zdenka Ulovcová. „Chválím je vždycky! Co také po nich můžu chtít, nejstaršímu tanečníkovi je sedmdesát. Proto se také držíme pomalých valčíků a polek. Jsme moc rádi, že se scházíme a bavíme se,“ pověděla nám Zdenka, která se s manželem sešla v rodné Ladislavi – na pastvě. Dlouhá léta tančila v chorvatském folklórním spolku, a tak se ujala vedení této skupiny. Navíc dobře mluví česky a sama napsala ono vtipné úvodní slovo: „Říkám v něm: sice jsme se narodili dávno, ale máme mladá srdce, a skutečně tomu tak je.“  Do budoucna by ji moc potěšilo „kdyby nás bylo o tři čtyři páry víc“.
První taneční kroky jim ukázala předsedkyně Besedy Mája Angjalová, teď si pomáhají hlavně prostřednictvím internetu. Neradi vzpomínají na kritiky po svém prvním vystoupení – ale vydrželi a teď jim to opravdu sluší. I když řeknou, že sukně mají „až moc cigované“ (nabírané) tančí v krojích přizpůsobených jejich věku, které ušila švadlena z Kutiny. Další zajímavostí je, že nikde nevystupují bez besední dechovky. Muzikanty nemohou dost vynachválit. „Po vystoupení se přijdou zeptat, jestli to bylo dobré, vždy nás podporují a ptají se, co a jak dál.“ A vůbec, všichni se shodli, že Česká beseda Hercegovec opět dýchá z plných plic: „Tancuje nás víc než padesát... K tomu přidejte i patnáct aktivních hudebníků... Taková tu vládne svornost... Všichni pracují a spolupracují, od těch nejmenších k nejstarším...“
Z Hercegovce, kde na závěr rozhovoru došlo i na léta a kilogramy, jsme odcházeli s velice hřejivým pocitem. Pokud je chcete vidět i vy, pozvěte si hercegoveckou skupinu manželských párů na vystoupení. Dobrá zábava je zaručená, určitě se skvěle pobavíte. V. Daňková/vd,archiv