Když jste se stal tajemníkem Svazu, nešel jste do neznáma. Řadu let jste byl činný v daruvarské Besedě, jako tajemník velké instituce jste už pracoval. Co jste očekával od nové práce a jaká byla realita?
V momentě, kdy byl rozepsán konkurs, jsem pracoval jako psycholog na velkém projektu, který financovala Evropská unie. Právě se krásně rozjel, v Čakovci začaly fungovat dvě rezidenční komunity pro dospělé s intelektuálním postižením a já jsem v Križevcich prováděl řadu aktivit pro děti a dospělé s intelektuálním postižením a jejich rodiny. Dlouho jsem přemýšlel, zda se vůbec na výběrové řízení hlásit. Nakonec rozhodlo, že je to práce v rodném Daruvaru, prostředí, které znám a kde bych se věnoval kultuře a vzdělávání, oborům v kterých mám i zkušenost i zálibu. Doufal jsem, že si najdu čas i pro kapelu Holubičky, ve které jsem hrál od svých třinácti let. Počítal jsem i s tím, že jako psycholog edukace budu mít co nabídnout našim školám. To vše mi pomohlo udělat krok k další veliké změně v mém životě, hlásit se na konkurs a stát se novým tajemníkem Svazu.
Jak už to ale v životě bývá, konkrétní práce ve Svazu se dost lišila od mých zkušeností i představ, které jsem do té doby měl o menšinovém životě. Čekal jsem, že se budu zabývat organizačními záležitostmi kulturního života menšiny, ale převážně jsem se zabýval financemi a financováním. I dnes je toto téma hlavní v komunikaci mezi Svazem a Besedami, ale od té doby, co zde pracuje i finanční referentka, už se, jak se to říká, lehčeji dýchá. Překvapilo mě i množství práce ve Svazu. Z pracovní doby se přelévala i do velké části soukromého času. Kdo si v Českém lidovém kalendáři pozorně přečte roční zprávu o činnosti pochopí, o jakou kvantitu akcí jde. Naštěstí, měl jsem při práci od začátku velikou pomoc. Byly to paní bývalá předsedkyně Svazu Libuše Stráníková a bývalá tajemnice Jarmila Kulhavá. Obě velice obětavě a vlídně se mnou trávily ve Svazu mnohé hodiny a pomohly mi probrat se kupou práce.
Podařilo se Vám od doby, kdy jste nastoupil na místo tajemníka zavítat do každé z třiceti jedné Besedy, kolik jich v Chorvatsku působí? Naši předkové zakládali České besedy před stoletím. Od těch dob se toho hodně změnilo. Mají Besedy v 21. století budoucnost?
Různé akce a valné hromady mi umožnily navštívit většinu, doufám, že se brzy dostanu i do ostatních. Je zajímavé pozorovat, jak jsou Besedy různé ve větších městech či na venkově, v různých krajích Chorvatska. Na druhé straně je jejich způsob práce velice podobný. Je opravdu dobré a chvalitebné pečovat o tradiční akce a aktivity, ostatně, umožnili nám zachovat si po tak dlouhou dobu český jazyk a kulturu. Všiml jsem si však, že náš klasický trinom folklór-dechovka-divadlo neláká dostatečně mladé členy menšiny a je to otázka, přímo spojená s naší budoucnosti.
Proto jsem rád, když v programech našich besed vidím inovace, ale myslím si, že jen tu a tam nějaká ta novinka nebude stačit. Řekl bych, že menšina potřebuje dobrou strategii na budoucí období, zvlášť s ohledem na její mladé členy. Každá strategie potřebuje dobré základy, které se skládají z přesných a důležitých informací.
Nedávno jsem měl příležitost popovídat si s českým etnologem Michalem Pavláskem, který mezi ostatním zkoumá i které typy událostí jsou motorem změn a životní dynamiky v krajanských komunitách a v životech krajanů. Když člověk takovým filtrem analyzuje svůj život jako příslušníka menšiny, setká se s řadou otázek a má možnost seznámit se svou identitou a tradicí v novém světle a osvěžit si tak i svou motivaci. Věřím, že přínos oborů jako je sociologie nebo psychologie (Cicero pro domo sua) může pro nás Čechy být velice užitečný. Nemyslím tím jen na okazionální zpracování zajímavých témat na kulatých stolech ale na systematické zkoumání a důkladné rozmyšlení o tom kdo jsme, co nás váže k naší tradici na úrovní každodenního života, jak jsou na tom mladí příslušníci naší menšiny, jak vnímají sebe, co jim můžeme nabídnout.
Před několika týdny jsem byl na mezinárodním folklorním festivalu v Německu, u Lužických Srbů v Budyšíně (Bautzen). Bylo zajímavé pozorovat, jak je tam jejich kultura a přítomnost velice přirozeně a, abych se tak vyjádřil, nenásilně propojena s kulturou německou. Na festivalu účinkovaly skupiny z celého světa a menšinové z celé Evropy, byla to skutečná oslava různých kultur, které si během několika dnů, kolik přehlídka trvala, dokonale rozuměly. Vidím v tom potenciál, který má i naše menšina – být iniciátorem zkvalitnění kulturního života i faktorem, který přispívá k vytváření společnosti, jež umí ocenit bohatství rozmanitosti. Řekl bych, že cesta k vytváření situace, ve které naše menšina může prosazovat svou úlohu v chorvatské společnosti a jednak se sama reorganizovat kolem důležitého působení, vyžaduje činnost jak od nás tak od státu.
V Chorvatsku žije hodně národnostních menšin, každá však svým vlastním životem. Problémy každá řeší „na svém dvorečku“ podle svého, menšinové instituce spolupracují jen symbolicky, vzájemným vystupováním v kulturních programech. Samozřejmě to není dobré, ale jak na to?
Chorvatsko má dobrou legislativu i řadu iniciativ pro zlepšení péče o práva menšin, problém je jejich implementace. Další je otázka, zda je to doopravdy přínos pro menšinu, když se k ní přistupuje jako ke zvláštní skupině, která žije ve svém malém světě a pro kterou je zapotřebí zajistit řadu zvláštních tretmánů. Pro případ porušení těchto práv se předvídají a předpisují i pokuty. V Chorvatsku chybí proaktivní přístup, který by pečoval o vytváření zdravé atmosféry ve společnosti a aby se zdůrazňovalo, že menšiny jsou částí celku, že svou přítomností a činností obohacují své prostředí.
Každá menšina v Chorvatsku má otevřenou možnost k vytváření silnější spolupráce s jinými menšinovými spolky a institucemi. Zvlášť v projektech, ve kterých je při navrhování často třeba odpovědět na otázku: „Jakým způsobem vaše aktivita přispívá širšímu kruhu veřejnosti?” Je to otázka, která se naproti rozpočtu nebo popisu projektu může zdát jen formální, ale je při tom velice důležitá protože se ptá na etický vztah ke společnosti a k financování.
Myslím si, že pro budoucnost menšiny je důležité vystoupit z uzavřenosti vlastní besedy a našeho, relativně malého menšinového světa. Neznamená to ztratit svou kulturu, svou tradici. Znamená to říct si: „Má kultura je krásná a důležitá. Jak s ní mohu obohatit společnost, ve které žiji a od které také něco dostávám?“ Dny české kultury jsou výborný začátek, těšilo by mě kdyby byly, stejně jako i další naše akce, otevřenější. Aby na našich přehlídkách ve větším počtu hostovaly chorvatské a soubory jiných menšin, kdyby na našich kulatých stolech s krajanskými a českými odborníky debatovali i odborníci z chorvatských institucí a společně s námi rozmýšleli o možnostech spolužití, spolupráce a péče o hodnoty.
Chorvatsko je v Evropě a v Evropě slovo „menšina“ neznamená jen národnostní menšina. Naši krajané si to však, bohužel, neuvědomují...
I když je před námi ještě dlouhá cesta, věřím že se každým dnem více informujeme, vzděláváme a seznamujeme se situací a praxí v Evropě a ve světě a otvíráme se pro nové spolupráce.
Otázky kladla a fotografovala V. Daňková
