Jste v rijecké Besedě jednou z těch, kteří nemají český původ, přesto ale patříte k nejčinnějším členům. Máte přece jen kapku české krve, nebo jen lásku a úctu k manželovým kořenům?
Nemám český původ, jsem Slovinka a pamatuji si dobře na dny, které jsem trávila v rijeckém Slovinském domě. Tam jsem chodila jako středoškolačka i jako studentka, měli jsme tam spoustu aktivit, kupř. slovinský studentský klub, moje sestra a já jsme tam tančily ve folklorním souboru. Když jsme se provdaly, měly jsme jiné starosti – děti, rodinu, práci, existenci… a do Slovinského domu jsme přestaly chodit. Nyní jsme obě, moje mladší sestra Mira i já aktivní členky České besedy Rijeka.
Jak jste se přidala k rijeckým Čechům a stala členkou Besedy?
Po sňatku jsem brzy poznala mentalitu, obyčeje, zvyky mé nové, respektive manželovy rodiny, byla jsem jistá, že v českém spolku to bude ještě hezčí a lepší než v mém Slovinském domě. Tchýně, tchán, švagr a švagrová (Slávka, Václav, Vládo a Anča Mildovi z Daruvaru) při návštěvách u nás v Rijece velice často mluvili o svých hereckých zkušenostech, o české hudbě a písni, můj manžel s nimi často zavzpomínal na dobu, kdy v daruvarské Besedě hrál divadla, operety, zpíval, hrál na kytaru a na harmoniku… Proto jsem podporovala založení Besedy v Rijece, do které bych chodila s manželem, a ve které on bude moci navazovat na své zkušenosti z dřívější menšinové práce. Željko byl ze začátku skeptický, nevěřil, že spolek obstojí, jestli se vůbec založí. Já jsem více věřila v přetrvání českého spolku v Rijece.
Co všechno jste v Besedě dělala?
Ze začátku jsem si myslela, že v Besedě bude aktivní manžel a já budu spíš pozorovatelem, protože neumím česky. Přesto jsme se oba zapojili do pěvecké a folklorní skupiny, manžel hrál divadla a já jsem chodila na kursy českého jazyka, které byly v Besedě zdarma a vedla je Sněžka Hercegová. Shodou okolností, kvůli mé profesi a to, že jsem uměla používat počítač, jsem se stala i dlouholetou jednatelkou. Tajemnicí Besedy jsem byla osm nejbouřlivějších let, když se stavěl Český dům. S naší předsedkyní jsem dělala všechno, byla jsem knihvedoucí, pokladní, účetní, vyřizovala záležitosti na úřadech… Později, do loňského roku, jsem byla ještě dva roky tajemnicí Besedy, to už bylo daleko méně práce a shonu, všechno bylo uvolněnější, také já jsem byla starší, tak mi to vyhovovalo. Přesto jsem ale už nechtěla nést takovou zodpovědnost, a když jsme v Besedě zaměstnali administrátorku, přenechala jsem starost jí a ostatním placeným, odborným spolupracovníkům. Byla jsem a jsem ještě stále ve výkonném nebo dozorčím výboru Besedy. Zpívám v besední pěvecké skupině a tančím ve folklorní skupině dospělých, chodím na pracovní akce a přiložím ruce k dílu všude, kde mi to věk a zdravotní stav dovolí. Začala jsem tak dělat, když jsme do Besedy chodili s manželem a pokračovala, i když jsem zůstala sama. Odkdy manžel nežije, necítím se sama doma příjemně, něco mne stále žene ven, z prázdného domova, mezi lidi a chvíle strávené v Besedě mi pomáhají překonat samotu.
Které z aktivit v Besedě vám dělají největší radost?
Na každý zájezd, nejen do Čech, ale i do jiných besed je nějaká vzpomínka, obyčejně něco veselého. Stane se nějaký trapas, něco se na moment zkomplikuje, nebo prostě nastane směšná situace a na to se vzpomíná, podle toho se zájezdy v naší paměti zaznamenávají. Dožínky, Voničky, májové zábavy, Krajanské festivaly v Praze, pobyt s dětmi na letním táboře v Bílovicích nad Svitavou, odjezdy s dětmi na Naše jaro a ostatní akce byly příležitostí na zpevnění našeho vztahu a přátelství. I privátně jsme tak v Česku získali přátelé, dva bály v Římově, na které jsme jeli soukromě, zůstanou navždy krásnou vzpomínkou.
Mimo zájezdy mne v Besedě baví i všechno ostatní, nejvíce však práce ve skupině dospělých tanečních párů. Když jsem před třemi léty zůstala bez manžela a partnera v tanci, domnívala jsem se, že tancování pro mne je a zůstane jen minulostí. Obzvlášť, když jsme na jedné besední schůzi slyšeli, že teď, když dospělí mají jen 4 páry a skupina bez deseti členů nemůže být podle jakýchsi kritérií uznaná jako existující skupina, dospěláci nejspíš zaniknou. Dalo mi to myslet a přišla jsem k závěru, že moje zkušenost a znalost choreografií by mohla přispět, třebas kdyby některá z tanečnic z nějakého důvodu nemohla vystoupit. Tak se stalo, že jsem ve skupině dospělých zůstala, nejdříve jako výpomoc při spouštění přehrávače CD s hudbou, postupně i jako náhradní tanečnice, protože stále někdo stůně, pokulhává, má smutek atp. Po nějaké době se k nám připojil další manželský pár – Kuželkovi. Také jsem se pokoušela najít si partnera, ten to však po kratší době kvůli rodinným záležitostem vzdal. Je nás teď ve skupině 11 až 12. Naše kamarádství, naše po dvacet let budované přátelské vztahy nedovolily, abych ze skupiny odešla, proto i nadále tančím, někdy někoho zastupuji, někdy mi některé přítelkyně „půjčí“ svého manžela na jeden nebo dva tance a já jsem nesmírně ráda, že naše kamarádství je tak pevné a drží nás i nadále spolu.
Přestože jsem už tři roky sama, o všem spjatém s Českou besedou přemýšlím, jako bych byla v páru, jako by můj manžel ještě stále byl se mnou. Spolu jsme stáli nad kolébkou rijecké Besedy. Ještě před jejím založením jsme byli jedni z těch, kteří se přičinili o její zrození. Členy jsme se stali v den založení Besedy, před dvaceti třemi léty.
Sněžka Hercegová/sh, rodinné album
