„Rodokmen jednou nechám udělat u přítele na lepším papíru. Nyní je to pořád pracovní verze, kterou ještě doplňuji,“ říká náš hostitel Stanko a ihned vykládá o svých předcích. „První se sem přistěhovali Ignác Šustek a Johana Hlaváčková, kteří přišli z Polešovic na Moravě...“ říká a uvádí, že vyhledal také jejich předky, kteří se psali Šoustek, a také že sepsal dějiny jednotlivých větví rodinného stromu.
Stankův prapraděda Ignác přijel do Chorvatska nejdřív sám, podívat se, jaké jsou tu podmínky. Domluvil při tom zakoupení pozemku ve vesnici Koritna u Dubravy, na který se v roce 1885 přistěhoval s manželkou a čtyřmi dětmi. Další dvě děti, dvojčata, se narodila zde. „Byla to bohatá rodina, kupovala půdu a v sezoně zaměstnávala deset až patnáct nádeníků. Měli veškeré zemědělské stroje včetně mlátičky, a dokonce tři páry koní,“ popisuje pan Šustek a doplňuje, jak dopadli jejich potomci, především větev, ke které patří sám. „Ljudevit Šustek si vzal Marii Kozumplíkovou, říkali jí Mařka, oddali se v roce 1903, mám jejich svatební portrét,“ vysvětluje S. Šustek a z vedlejší místnosti přináší obrovskou zarámovanou fotografii.
Práci na rodokmenu se věnuje už kolem pěti let, ale o své kořeny se pan Stanko začal zajímat, hned jak byla v roce 2009 v Dubravě založena Česká beseda Záhřebského županství. On sám stál u kolébky krajanského spolku, byl jedním z jeho zakladatelů. „Začátkem roku 2009 jsem dostal od představitele české menšiny v županství Fráni Vondráčka pozvání do Vrbovce na jednání o shromažďování občanů českého původu,“ vzpomíná náš spolubesedník. „Bylo plánováno, že sídlo spolku bude ve Vrbovci, ale já jsem navrhoval, že by to měla být Dubrava, protože tam žije největší počet krajanů a dokonce čtyřicet procent obyvatel má české kořeny. Chodil jsem po vesnici, dům do domu a všichni byly nadšení nápadem založit Besedu, včetně ředitelky základní školy, v jejíž sportovní hale se 8. června konalo zakládající shromáždění.“
Odezva byla překvapující – sešlo se přes dvě stě zájemců, a dokonce 180 se jich hned do Besedy začlenilo. Dnes má o sto členů víc. „Později se šířilo území, z kterého členové přicházeli – nejdříve na Vrbovec a Ivanić Grad, potom na Graberje, Dugo Selo a další místa, třeba na Zelinu, odkud je Francek (Vondráček), ale pořád je osmdesát procent členů z Dubravy.“ Důležitou roli sehrál také Mirko Knížek, tehdy předseda České besedy Lipovlany, který vedl pracovní předsednictvo zakládajícího zasedání. „Hodně mi pomohl v přípravě materiálů a vzhledem k tomu, že část roku tráví v Ivanić Gradu, od prvního dne je členem naší Besedy.“
„Rozhodli jsme se založit Besedu, jako vzpomínku na český původ rodiny Šustkovy,“ říká paní Mira, která byla za svobodna Janešićová, ale také má české kořeny. „Moje prababička byla z otcovy strany Češka, Škarecká, zatímco je tatínek původem ze Slovinska a maminka z domácí starousedlické chorvatské rodiny.“ „Mirica mi v těchto prvních dnech hodně pomohla. Starala se o firmu, zatímco jsem se já věnoval práci ve spolku. Hned po založení Besedy začala zkoušet mužská pěvecká skupina, což bylo a zůstalo naší zvláštností – ostatní české besedy mají hlavně pěvecké skupiny ženské. U nás byla nejdřív mužská, a teprve potom ženská a smíšená. Rozhodli jsme se zpívat moravské lidové písně a od začátku máme i hudební doprovod na cimbálu. Na této fotce je naše první vystoupení v Daruvaru na Voničce, kde jsme sklidili velký úspěch a dali najevo, že budeme důležitým činitelem na krajanské kulturní scéně,“ ukazuje pan Stanko na zarámovaný snímek na zdi v obývacím pokoji. „Za jednu ze svých největších zásluh považuji to, že jsem dobře zvolil vedoucího orchestru, kterým je Zlatko Farszký, vynikající všestranný hudebník a hudební pedagog. Pro zajímavost – původem je Polák.“
„Tři roky jsem pořádal výtvarné sympozium, měli jsme i kulinářskou sekci… tak to šlo do roku 2011. Tehdy jsem se rozhodl zlikvidovat firmu a odejít do penze. Měl jsem zdravotní potíže, nemohl jsem pořádně psát pravou rukou. Po několika letech se zjistilo, že jde o Parkinsonův syndrom. Proto jsem odstoupil z funkce předsedy, kterou přebral Darko Dragija.“ Nyní Šustkovi žijí ve Vrbovci, ale do Dubravy jezdí na besední akce a na valné hromady.
Když se Beseda zakládala, žili Šustkovi v Dubravě a řídili vlastní firmu, která se zabývala velkoobchodem náhradních součástek na zemědělské stroje, hodně spolupracovali i s českými firmami. „Já jsem po absolvování studia podnikání na ekonomické fakultě v Záhřebu a po stáži v obecním úřadě dvanáct let pracoval v masném průmyslu PIK Vrbovec jako interní kontrolor, ředitel marketinku a ředitel organizační jednotky Obchod a pohostinství. V roce 1988 jsem se začal připravovat na soukromé podnikání – koupil jsem gumařský lis, jednu dobu po odchodu z Vrbovce jsem ale pracoval jako obchodní agent slovinské firmy, která vyráběla kovové zboží. V roce 1992 jsem do registru zapsal vlastní firmu SŠ promet izvoz uvoz. Nejdříve jsem dělal klínové řemeny, po kterých byla velká poptávka, že jsme nestíhali vyrábět, kolik se mohlo prodat. Vbrzku přestoupila do naší firmy i manželka, která pracovala v obchodním domě v Dubravě, a potom i starší dcera Ines, která vedla papíry.“
„Firma byla až moc osobně založena, s mými iniciály v názvu, proto jsme ji nechtěli prodat, ale vymazat z registrů firem. My dva jsme odešli do důchodu, dcera provozuje vlastní účetnictví.“ Šustkovi mají ještě jednu dceru – Natálii, která studuje předškolní výuku na magisterském studiu. Obě dcery žijí ve Vrbovci, kde si založily vlastní rodiny.
V rodině Šustkově se zachovala spousta původních dokumentů, obrazů a fotografií, které svědčí o jejich českém původu, ale čeština se bohužel nezachovala. Paní Mira rozumí, ale nemluví, zatímco pan Stanislav si myslí, že by mu tříměsíční pobyt v česky mluvícím prostředí pomohl obnovit si zanedbanou mateřštinu. Zanikla ze stejného důvodu jako i v jiných rodinách ve vesnici. „Čeští přistěhovalci tady nebyli vítaní, domácí jim pohrdavě říkali Pémci a mluvit česky byla hanba. My sami jsme se česky pořádně nenaučili, škola tu nebyla, a tak se česky nenaučily ani naše děti,“ říká pan Stanko. Dodává, že to nyní napraví, postará se o to, aby se češtině naučila jeho jazykově talentovaná mladší vnučka Máša. Druhá vnučka Nikol je už studentkou na fakultě. Obě dcery a obě vnučky ale mají silné povědomí o svém českém původu a o češství, což je naprostou samozřejmostí, protože jsou obklopeny obrovským množstvím dokladů a údajů, které samy o sobě vyvolávají hrdost. Text M. Pejić, foto mp a rodinné album