S manželem Zijadem má dvě děti, Denisu a Alena, které jsme kdysi vídali v záhřebské folklorní skupině Záhřebské sluníčko, a domek se zahradou nedaleko Sesvet, který si nyní spolu zvelebují. Kromě toho, že nesmírně miluje své rodné Končenice, přestože od studentských let žije v Záhřebu, už toho o ní moc nevím. Ano, ještě také to, že píše básně, ve kterých vyzpívává svou lásku k životu, své citlivé vnímání světa, přírody, lidského bytí a plynutí času. Není to tak dávno, jak nás znovu spojil facebook, ten „velký bratr“, kterému ochotně (někdy až přeochotně) svěřujeme své zážitky, pocity, a dokonce i svá malá tajemství. O Miladě mi prozradil něco netušeného: její nakažlivý úsměv a její ve zralém věku odhalenou vášeň – běhání. Běhá pro své zdraví, pro své potěšení, ale dělá to i pro jiné, pro ty, co běhat nemohou. (Jednou, nebo možná i víckrát, běžela i za mne.)
Jak je to vlastně s tím tvým běháním, Milado? Kterých soutěží se účastníš? A jak jsi se k tomu vůbec dostala?
Běhám od roku 2016, kdy jsem na svém prvním běhu dosáhla výtečný výsledek. Deset kilometrů jsem uběhla za 54 minut 11 vteřin. Byl to výsledek nadmíru skvělý, třetí místo v kategorii 50 až 54 let. Bylo nás v tom věkovém rozpětí 28 žen. Vůbec jsem do té doby žádný sport neprovozovala, netrénovala jsem. Byl to pro mne obrat o 180° a už nikdy běhat nepřestanu. Nejvíc na mne zapůsobila slova mého syna, který na mne čekal v cíli, i když po celou dobu té soutěže lilo jako z konve: „Mami, tak šťastnou jsem tě ještě nikdy neviděl.“ Byl to Zagrebački noćni cener. Od té doby běhám na 5, 10 a 21 km čili půlmaratón. Jsou to soutěže, kterých se účastní vážní běžci i my, kteří běháme rekreačně. Zúčastnila jsem se řady běhů humanitárního rázu. Jeden z nich byl Mliječna staza roku 2017, kdy jsme startovaly spolu Táňa Novotná Golubićová a já. Potom Marijini obroci, Grawe noćni maraton, Wings for live v Zadru a mnoho dalších...
Všimla jsem si, že všechny své soutěže dopodrobna popisuješ, líčíš trasu, své pocity, včetně spolusoutěžících. Jsou to drobné reportáže, které mají u tvých kolegů ohlas. Jak to vše stačíš vnímat? Co přitom cítíš? Těch přátel máš díky běhání asi hodně.
Je to má rodina číslo dvě. Jakmile se postavím na startovací čáru, jako bych se znovu narodila. Známé tváře, jež potkávám, úsměv, který mám pro běžce a běžkyně, tak i dav podél trasy (když jde o půlmaratón, tak třeba i dvě hodiny), i děti, které jásají. Cítím ohromnou radost, když můžu dělit svůj úsměv a tryskem se dostat do cíle. Tu vždy zvítězím nad sebou. Je to mé největší a nejcennější bohatství. Těch přátel mám spoustu. Lichotí mi věta, kterou často slýchám: „Tak vy jste ta Milada!“ Před koronou jsme se většinou neobešli bez obejmutí. Ta energie prostě okouzluje. I když jsme soupeři.
Trénuješ pravidelně? Běhat jsi začala až ve zralém věku. Bylo těžké začít? A bylo těžké vytrvat?
Trénuji občas, jak mi to vyjde. Začala jsem po jarním záhřebském půlmaratónu, který jsem též doběhla bez tréninku a v zadaném čase. Bylo to v březnu roku 2017. Nebylo těžké začít ani vytrvat. Tu radost, když doběhnu, by nenahradila žádná hromada peněz. Je to taková zvláštní, pozitivní závislost. A potom: je to má snaha dát podporu k uzdravení ženám ze sdružení Sve za nju (spolek na podporu žen, bojujících s rakovinou). Běhám nejčastěji v tričku Fajterice sve znaju. Jsou to léčené, uzdravené či nemocné ženy s nádorem prsu, prostě bojovnice. Prý jim to pomáhá. Nejvíce obdivuji běh 512 stepenica Zagrepčanke (512 schodů). Loni jsem doběhla za šest a půl minuty.
A teď k tvým dalším láskám. Narodila jsi se v Končenicích jako Vystydová. Ráda vzpomínáš na úsek svého života, který jsi strávila v rodné vsi? Máš tam ještě přátele?
Končenice bych nedala za nic na světě. Tam jsem strávila nejkrásnější část svého života. Chodit do školy, sedět pod Velkým mostem, brouzdat se sněhem až po pás v „járku“... Mým vzorem byla prof. Vlasta Podholová, mým nejmilejším učitelem kromě ní byl pan Josef Herout, učitel matematiky. Učitelka Albínka Součková s námi prožila zemětřesení v Banja Luce, učitelka Zora Sigalová byla tepnou folklorního a divadelního dění. Vzpomínám ráda na divadlo Jak se stal Ivánek princem. Mirko Kasal a já jsme na jevišti dělali knedlíky, házeli je do kotle a vařili na „ohni“. Představení jsme opakovali s velkým úspěchem. A víte, kdo mne naučil, jak se stát krasavicí pomocí úsměvu? Učitelka Mirjana Varatová.
Divadlu a tanečkům jsem se věnovala i na střední škole. Oba rodiče hrávali divadla, operety. Tatínek hrál na trubku, maminka tančila. Měla jsem moc hodné rodiče. Hodně jsme pracovali. S tatínkem jsem jezdila v neděli dopoledne pro krmení, společně jsme prožívali žně, mašinování, pohrabování, mlácení obilí, senoseč, česání ovoce, perušání, draní peří, zabíjačky, štědrovečerní večeře... Chodili jsme na zábavy, byla jsem pokladní ve spolku mládeže. Měli jsme klubovnu v bývalé kuželně. Pořádali jsme koncerty. Hostem byli Duško Lokin, Duško Jaramaz, nejzdařilejší byl koncert s Kićou Slabincem a Slavonskými bećary. Sál nebyl, a věřím, že ani nebude, tak nabitý jako tenkrát. Do rána napadla spousta sněhu. Pořád si píši s kamarádkou Blankou Paclíkovou, Zdenkou Kutilovou (Růžičkovou) a samozřejmě je tu má Nena Zvonarková. Nejenže je z rodiny, ale i dlouholetá kámoška z Radia Daruvar.
Jako gymnazistka jsi spolupracovala i s Jednotou. Co rozhodlo o tom, abys šla studovat češtinu?
Své básničky jsem posílala i do Našeho koutku. V sedmé třídě má práce ke Dni žen zvítězila v jakési soutěži. Četla jsem ji v daruvarském rozhlase a darem jsem dostala knížku Kapelski kresovi. A potom jsem psala do Jednoty. Stránku Mladé hlasy dělala prof. Jiřina Staňová. Byla zvláštní redaktorkou, pravou osobností… Jí můžu poděkovat za to, že byla Jednota občas mým domovem, alespoň na hodinku. Na češtinu na střední škole vzpomínám jako na hru mých spolužáků. Ještě dnes „jedou“ mezi námi věty jako třeba: „Dnes ráno jsme jedli ovocný salát.“ V té době jsem spolupracovala i s Radiem Prahou, Vysíláním pro Čechy a Slováky v zahraničí. V jedné jejich soutěži jsem byla výherkyní a na svůj týdenní pobyt do Prahy jsem letěla letadlem společnosti JAT. Jedna z tehdejších redaktorek mi návštěvu oplatila. Nena ji přivedla k nám do Končenic, maminka vařila knedlíky se zelím a pekla „štruce s ořechama“. Čeština byla vytouženým oborem díky panu učiteli Zámostnému a mé třídní prof. Vlastě Podholové. Učitel Zámostný chodil za naším tatínkem, kamarádili jakýmsi způsobem, a s prof. Podholovou jsem jela na Lipovlanská setkání, kde jsem recitovala Jugoslávskou Češku.
Záhřebská Beseda a škola se ti staly druhým domovem. Učila jsi ve škole, účastnila se programů, přivedla jsi tam i svou rodinu, kterou sis v té době založila. Jak na ta léta vzpomínáš? Pak tě asi život odvedl jiným směrem, protože při besedních akcích už tě není vidět. Nebo se mýlím?
Do záhřebské Besedy jsem začala chodit, když ještě sídlila na Dolci. Tam jsem poznala prof. Košutićovou, pana Stahuljaka, paní Krolovou, pana Procházku a další. S hrstkou lidí jsme dávali dohromady Českou doplňovací školu. Barvili okna, malovali stěny, sháněli lavice... A potom i žáky a učitelku. Zastala jsem několikrát paní Marcelu Ćovićovou. Pozdější učitelka Ivana Marinkovićová Tichá mi tenkrát jako žačka sdělila, že by ráda studovala češtinu. Byla jsem krátkou dobu tajemnicí České besedy Záhřeb, to bylo v době, kdy se bojovalo o Český národní dům v Šubićově ulici.
Do České besedy Záhřeb jsem chodila i po založení rodiny. Tenkrát už sídlila v Šubićově ulici. Dceru jsem přivedla do České doplňovací školy, když jí bylo pět let. To jsme ještě neměli školku. A když se měl narodit syn, byla jsem rok a půl profesorkou češtiny ve Škole cizích jazyků Oksimoron. Ve školce Cvrček, kterou jsem já pojmenovala, jsem dělala vychovatelku. Zakladatelkou byla paní Světluška Kubcová, vychovatelka v záhřebské školce v Dubravě.
Vzpomínám ráda na partu pánů Oto Koláček, Mirko Horyna, Darko Augusta, Zlatko Šoufek, paní Jarmila Kozáková, Ivana a Martina Marinkovićovy… Dělali jsme kulisy pro divadla, účastnili se Lidrana, připravovali kroje, oblékali své i ostatní „naše“ děti, žehlili mašličky… Vystupovalo se při besedních, a i městských akcích. Přidaly se k nám rodiny Majstorovićova, Špremova, Bratkova, Sertićova a několik dalších. Přes Erasmus jsme se dostali do Lovranu. Jelo se i do Slovinska, na poznávací zájezdy po České republice. Parta z těch dob kamarádí dodnes, jak rodiče, tak děti. Do České besedy Záhřeb už nechodím. Před čtyřmi léty jsme se přestěhovali do svého domečku mimo město, přestože administrativně do města Záhřeb patříme. Prostě to nestihám.
Jak vnímáš dnešní krajanský život? Je něco, co bys ze své nynější perspektivy chtěla krajanům vzkázat?
Vzkázala bych krajanům, aby i dále pečovali o svou mateřštinu a zvyky a nedovolili, aby zanikly. I když nás asimilace stále doprovází, láska k matičce Praze a pravlasti by měla být jakousi žárovkou svědomí.
V tvé rodině se setkávají tři kultury: česká, chorvatská a bosňácká. Je náročné je všechny propojit?
Tyto tři kultury se navzájem hodně liší a není to vždy jednoduché zvládnout. Někdy je to jako zemětřesení v srdcích. Ale zvládáme to.
Jednou jsi napsala, že „jen sebedůvěra a bláznovství budou tvými spolupracovníky.“ Ještě pořád si to myslíš? Co tě inspiruje a co ti dělá radost? A co by sis přála?
Ta slova o sebedůvěře a bláznovství podepisuji. Inspiruje mne láska k Bohu, k našemu Orionu (to je naše společné tajemství; když je můj stesk nepřekonatelný, vyhledám ho na obloze a uleví se mi) a k přírodě, která mne okouzluje. Radost mi dělá má rodina a běhání. A pak je tu poezie – ta pro mne znamená vypnutí duše do krásy vesmíru a šťastný úsměv na tváři. Přála bych si svět bez nenávisti, pomsty, válek a nemocí. A aby každý člověk poznal štěstí. Je v každém okamžiku.
A ještě mé heslo: Miluji život! Miluji běhání!
Otázky kladla Libuše Stráníková, foto rodinný archiv