Nakupovali v nejbližším sousedství to, co si sami nevypěstovali, nevychovali a nevytvořili vlastníma rukama, a nezbytně potřebovali. V nejstarších dobách zajišťovali zájemcům řemeslnické a později průmyslové výrobky také potulní obchodníci, byly tu i městské a vesnické trhy. Majitelé panství a později správa urbariálních obcí, obecní zastupitelstva a městské magistráty velmi podporovaly rozvoj obchodu na svém území, neboť tím sílila také řemesla, zemědělství a chov dobytka a prasat, což vedlo k rozmachu výrobních sil a k blahobytu obyvatel města i vesnice.
Město Požega, v němž bylo v r. 1745 obnoveno staré županství, se velmi zasloužilo o zřizování trhů dobytka a prasat a řemeslných výrobků ve větších obcích na svém správním území. Povolení ke konání místních trhů vydával až do r. 1848 oprávněný císařský úřad, a teprve po liberalizaci správy udělovaly právo pořádat místní trhy úřady chorvatské vlády a příslušné správy županství a okresů.
Pakrac jako největší správní středisko západní části požežského županství měl právo na dva roční trhy už v r. 1706. Tyto trhy se konaly o svátku sv. Jiřího (Đurđevdan, 24. dubna) a o svátku Nanebevzetí Panny Marie 15. srpna. Protože zájem o pakracké trhy (maďarsky: vášar) stoupal, byly v Pakraci od r. 1794 zavedeny čtyři roční trhy. Na základě povolení rakouského krále Ferdinanda se od r. 1837 začal na Pakracku roční trh konat také ve vsi Gaj, potom se zde od r. 1873 konal ještě jeden velký roční trh. Díky snaze majitele panství Daruvar-Pakrac Izidora Jankoviće bylo v r. 1837 tržní povolení (povelja vašarska) vydáno také městečku Daruvaru, které se z nepatrné osady začalo rozvíjet jako hospodářské středisko až po výstavbě zámku pánské rodiny Jankovićů v letech 1771–1777. V té době bylo zahájeno hromadné stěhování mnoha občanů do Chorvatska a Slavonie hlavně z českých a maďarských krajů habsburského mocnářství, k čemuž pak pomohl i postupný rozpad a konečně i zrušení Vojenské hranice v letech 1871–1881. Tak byly kromě prvních větších a známějších místních trhů v Pakraci, v Daruvaru a v Bjelovaru postupně zavedeny trhy dobytka, řemeslnických a průmyslových výrobků ve větších obcích jako byly Kutina, Velké Zdence, Uljanik a mnohé další.
Právo na roční a další trhy postupně získala všechna větší sídla v západním Chorvatsku a ve Slavonii, což bylo v období 1745–1848 usnadněno ustavením zvláštních županství se sídlem v Požeze a ve Virovitici. Bjelovar jako původní sídlo vojenského velitelství získal Chartu tržního privilegia v r. 1772. Po rozpadu Vojenské hranice v r. 1871 bylo téhož roku ustaveno županství se sídlem v Bjelovaru, které převzalo řídící úlohu v lokální správě a v řízení hospodářství.
Na Bjelovarsku vznikly časem mnohé místní trhy, neboť zde zemědělci tradičně chovali mnoho dobytka, prasat a dalších domácích zvířat. Jedním z větších hospodářských středisek v severní části Poiloví se staly Velké Zdence, v nichž byl r. 1897 založen mlékárenský průmysl Zdenka, jehož tavené sýry s logem s usměvavou dívkou, ve skutečnosti dcerou majitele Viktora Hrešiće, od r. 1928 pronášely slávu chorvatského dobytkářství a mlékárenského průmyslu po celém světě. Velkozdenecké trhy dobytka a prasat, které velmi přispěly k chovu a obratu počtu domácích zvířat, zvláště od ustavení místní obecní správy v r. 1901, byly založeny věhlasné vesnické majdy (od něm. slova Gemeinde jako označení pro společné vlastnictví) na rozcestí ve Vel. Zdencích, kde se sjednávaly kšefty prodejců a kupců dobytka a dalších statků nezbytných v zemědělské domácnosti. Součástí toho areálu byly, jako v mnoha druhých případech, obchody, hospody, řemeslnické dílny aj., jejichž služby po desetiletí zajišťovaly úspěch velkozdeneckých trhů. Tyto trhy přinášely zisk všem a mnozí domácí se v krátké době byli zámožní občané. Mezi nimi se v r. 1895 připomínal velkozdenecký obchodník F. Berkeš. Trhy ve Vel. Zdencích přežily mnohé dobré i špatné dny, dnes se už nekonají. Místní majda slouží k jinému účelu, jako i podobná místa a dějiště tradičních trhů dobytka, prasat a koní, jichž už teď k prodeji na našem venkově ve větším počtu hlavně není. Z velkého počtu trhů na Bjelovarsku se zachoval jen bjelovarský – trh s místem pořádání v bjelovarském předměstí Gudovac. Dnes jde o mezinárodní zemědělský trh, na kterém vystavují a prodávají desítky domácích i zahraničních výrobců a firem. Tento zemědělský trh, dnes jeden z největších v Chorvatsku, se začal konat jako výstava dobytka bjelovarského a sousedních županství od r. 1993, pak se neustále rozšiřoval a od r. 1995 byl obohacen o specializované výstavy domácích zvířat, výstavy zemědělské mechanizace, přednášky odborníků aj.
Jako jediný trh s tradiční náplní rozmanité venkovské nabídky na Daruvarsku dodnes zůstal pouze trh v někdejším obecním středisku Uljanik (domácí čeští krajané tuto vesnici nazývali Leňák). Vesnice vznikla v roce 1700 přistěhováním srbského obyvatelstva, které chovalo včely, a proto osada dostala lidové jméno podle včelích úlů (srbsky: ulinjak, uljenik). Od poloviny 19. století se do Uljaniku a okolí přistěhoval velký počet také chorvatského, maďarského, českého aj. obyvatelstva a z původně srbské urbariální obce se Uljanik stal administrativní obcí se smíšeným obyvatelstvem, patřící do podžupanství Pakrac. Poněvadž se županství Požega snažilo upevnit hospodářství svých nevyspělých obcí na západě při řekách Ilově a Toplici, povolilo už v polovině 19. století pořádat dva roční trhy také v Uljaniku.Ten se jako nevyspělá poilovská osada už v r. 1851 stal administrativní obcí s radními a starostou, volenými v obecních volbách.
První seznam obyvatel v r. 1857 zaznamenal v Uljaniku a ve třech nejbližších osadách 683 vesničanů. Zanedlouho se počet místních obyvatel ztrojnásobil. Podle vzoru na nedalekou vesnici Gaj si také Uljanik zavedl nejdříve dva roční trhy, které se konaly o svátku sv. Ivana (Ivanje) a o svátku sv. Michala (Miholje). O rozvoji Uljaniku, v němž přibyl také oblíbený trh každé pondělí, hovoří zachovaná kronika uljanické obce (ljetopis), kterou v r. 1911 podepsal obecní starosta Vencl (Václav) Novák. Tato kronika však bohužel neuvádí rok oficiálního zahájení činnosti dobytčího trhu v Uljaniku, ale v tradici domácích lidí se upevnilo přesvědčení, že se místní trhy začaly konat ještě před ustavením obce a obecního zastupitelstva v r. 1851.
Trhy v Uljaniku, které v druhé polovině 19. století nesporně přinesly hospodářský rozvoj této vesnice, která se začala také oficiálně označovat za tržiště, byly mezi venkovským lidem oblíbené. Rádi je navštěvovali lidé z široka daleka. Z osobní zkušenosti jsem poznal, s jakým zájmem jednotlivci chodili na uljanický trh.
Znám případ, kdy krajan Vodánek z Dežanovce třikrát prodával a kupoval stejného koně od krajana Štampfa z Daruvarského Brestova. Oběma krajanům se ten statný a výkonný hnědák zřejmě natolik zamlouval, že se od něj nemohli odloučit, a každý z nich si šel na uljanický trh stejného koně znovu koupit, jakmile se dověděl, že je kůň znovu k prodeji.
Trh dobytka, prasat, koní a dalších produktů našeho venkova v Uljaniku se dočkal přes 170 let. Obrat dobytka, prasat a jiných domácích zvířat je dnes malý, na trh přijíždějí ve větším počtu nakupovat nákladními automobily zájemci hlavně ze Zadru a okolních míst na jadranském pobřeží. Uljanický trh dodnes nebyl formálně zrušen a na něm se obchoduje i dále, ovšem v menším rozsahu než kdysi, když byl u nás chov domácích zvířat vyspělejší.
Slavnou tradici ročních, měsíčních a týdenních trhů v Uljaniku připomíná zajímavý pomník – socha koníka a jeho majitele v přirozené velikosti u vchodu do prostoru trhu v centru osady. Sochu k nedávné oslavě výročí trhu odlil a instaloval daruvarský krajanský výtvarník Vládo Svatoš.
Na závěr je třeba konstatovat, že po reorganizaci a obnově trhu v Uljaniku, kdy se z něj stal veřejný podnik Sajam d.o.o. s novou správou, v jejímž čele je neúnavný uljanický aktivista Vjekoslav Filipec, předseda zdejší místní pospolitosti, se trh Uljanik i nadále těší na každého návštěvníka. Text Karel Bláha, foto archiv