Co spojuje Brestov a Holubňák?

  • Posted on:  čtvrtek, 01 duben 2021 00:00

ZRNKA Z NAŠÍ MINULOSTI - O DĚJINÁCH RODINY HEROUTOVY
Tato otázka by ani pro dnešní obyvatele těchto dvou osad nebyla snadná. Pro někoho by odpověď mohla znít, že je spojují názvy osad, které jsou mužského rodu, ale o to nejde. Otázka se spíš vztahuje na jejich minulost, která je do jisté míry podobná, ale se také liší.

O novověkém Brestově je známo, že vznikl na začátku 18. století, když bylo toto území po jednom a půl století osvobozeno od turecké nadvlády. Pravda, ještě před příchodem Turků v 16. století se v archivech uvádí název Brestov, který se vztahoval na jedno menší šlechtické panství, ale dnes nelze přesně určit, kde se nacházelo. Není divu, dodnes je na širším území Brestova možné najít drobné hmotné pozůstatky, asi bývalých církevních staveb. Selské stavby byly tehdy dřevěné, a jejich pozůstatky se nemohly dochovat.
Holubňák je od Brestova vzdálený v jednom případě osm, ale v jiném 16, nebo i více než 20 kilometrů. Zdá se to neuvěřitelné, ale je tomu tak. Závisí totiž na tom, jakým směrem se z jedné do druhé osady vydáme. Nejdelší cesta je z Brestova přes Končenice a Daruvar, potom přes Šibovec do Holubňáku. Tu mnozí používali, nebo používají v době automobilů, kdy to dlouhou dobu byla jediná asfaltová a částečně kamenem nasypaná silnice. V době, kdy tomu tak nebylo, cesta autem v době dešťů nebyla průjezdná. Dochoval se zápis, že před druhou světovou válkou jeden daruvarský kulturní pracovník přijel na kole do Holubňáku na kulturní program. Bohužel, během jeho pobytu zapršelo, a tak byl návrat blátivou cestou velice obtížný, skoro nemožný. Později v novinách uvedl, že mu na některých úsecích cesty nezbývalo nic jiného, než aby si dal kolo na záda, a tak se vrátil do Daruvaru, vzdáleného kolem 8 km. O něco kratší cesta byla, když se šlo z Brestova přes Lipovec, třebas i zde dlouhou dobu byla na jedné části polní cesta, a tak byly problémy i zde. Ta nejkratší byla, když se šlo hlavně pěšky směrem k Brestovským Brdům a Ivanově Poli (Steklany), a potom polní pěšinkou k Holubňáku. Těch kolem 8 km nebylo hodně, asi tolik bylo z Brestova přes Lipovec také do Daruvaru, kam Brestovští dlouhou dobu chodili do kostela nebo na nákup. Mnohé ženy provdané z Holubňáku do Brestova, nebo naopak, často chtěly v neděli navštívit svou rodinu. Podle vyprávění, když vykonaly ranní práce, někdy zašly pěšky na oběd k svým rodičům, po něm si ještě povyprávěly nebo postěžovaly a potom se zpáteční cestou ubíraly k svému novému domovu, aby stačily vykonat i předvečerní domácí práce. Dnes, v době automobilů, takových návštěv ubývá.
Holubňák má rovněž minulost, kterou lze sledovat také od začátku 18. století dodnes. Dlouhou dobu patřil mezi osady, které byly ještě v tureckém období osídleny hlavně obyvatelstvem pravoslavným. Střežilo území Vojenské hranice k řece Ilově, která byla dlouhou dobu hranicí mezi Slavonii pod tureckou správou a Vojenskou hranicí, kterou spravovaly rakouské vojenské úřady (od roku 1527 území severozápadního Chorvatska, které nebylo pod Turky, uznávalo za své vladaře Habsburky). Po osvobození Slavonie koncem 17. století se část obyvatelstva z území kolem Holubňáku stáhla do Bosny a postupně ji nahrazovali noví obyvatelé z Bosny nebo z jižních krajů, které byly pod tureckou mocí. Tak i novověký Holubňák vznikl asi ve stejné době jako Brestov, ale zda se název Holubňák používal i před tureckým obdobím, doposud není známo. Jistě tam byla nějaká ves, asi s jiným názvem, ale předpokladům bychom se měli vyhnout.
K velkým změnám došlo, když území od Ilovy až k Pakraci polovinou 18. století koupila šlechtická rodina Jankovićů. Protože bývalí majitelé těchto území z období před příchodem Turků vymřeli, bylo jednu dobu pod státní správou, a potom ho stát prodal nejlepšímu kupci, a to byla právě uvedená šlechtická rodina. Ta se potom snažila, aby zanedbané území kultivovala, protože se bývalé obyvatelstvo zabývalo hlavně dobytkářstvím, a tak mnohá dříve úrodná pole během turecké nadvlády znovu zarostla lesem a křovím. To si vyžadovalo mýcení lesů, ale starousedlíci ho odmítali, dovolávali se nějakých dřívějších práv, což v nových změněných poměrech už nebylo možné. Domnívali se, že území patří jim, a ne šlechtické rodině. Dokonce se dožadovali, aby se šlechtická rodina postarala o jejich obživu. Když se pak k tomu v letech 1813 a 1814 přidala neúroda, starousedlíci se nemohli smířit s tím, že jsou poddaní šlechtické rodiny. Následovaly tělesné tresty, a potom v roce 1815 vypukla i vzpoura, která zasáhla pakracké a daruvarské území. Jedním z vedoucích byl jakýsi Nikola Bosanac z Končenic (tato osada vznikla také začátkem 18. století, v ní tehdy převážně žili obyvatelé pravoslavného vyznání, byly tu jenom tři katolické rodiny). O tom, jak nevolníci hájili své požadavky, svědčí výpověď jednoho z nich, který prohlásil, že raději zemře hladem, než aby pracoval na šlechtické půdě. Pro nevolníky byla velkým zatížením také robota; v té době se mnoho stavělo, jako například silnice k Bjelovaru a jiné. Vzpouru potlačilo vojsko, mnozí povstalci byli fyzicky potrestáni a někteří byli trestáni soudně. Jakousi důtku dostal i šlechtic Izidor Janković; jako důvod bylo uvedeno, že použité tělesné tresty byly trochu krutější, než bylo nutné.
Uvedená vzpoura neuspokojila ani jednu stranu. Velká část nevolníků i nadále odmítala vykonávat své povinnosti, zejména nechtěli plnit závazky ohledně roboty. Právě proto Izidor Janković přišel na nápad vyzvat nevolníky z jiných částí habsburské monarchie, aby se, pokud dostanou povolení od svých panovníků, přistěhovali na jeho panství. Přisliboval jim hory, doly, zdarma půdu, když ji získají mýcením lesů, ale tím se ještě nestala jejich majetkem. Mohli ji jen obdělávat a za to platit vše, co se tehdy vyžadovalo. Takové výzvy uslyšeli mnozí rolníci v českých zemích, a kvůli nedostatku orné půdy ve své vlasti se vydali do neznáma, hlavně do Slavonie, a tím také na panství šlechtické rodiny Jankovićů. A tak se už po roce 1826 do Končenic přistěhovaly první české selské rodiny, potom také do Brestova a postupně i do ostatních osad daruvarského kraje. Ale i zde se potýkali s velkými potížemi, zvlášť proto, že starousedlíci viděli v přistěhovalcích konkurenci, a tak se zaměřili proti nim: kradli jim veškerou úrodu, vypalovali domácnosti a často na ně útočili i fyzicky. Neměl je kdo chránit, proto mnozí začali odcházet jinam nebo se vraceli domů. Aby je zde udržel, Izidor Janković přestěhoval srbské rodiny z Končenic do Brestova a Imsovce, kde měla sídlo farnost příslušníků pravoslavného náboženství (parochie). Tím se české rodiny v Končenicích udržely, potom přicházely další, a tak se tato osada časem stala čistě českou. Velice podobně tomu bylo i v Brestově a Holubňáku, obě osady také patřily stejnému šlechtici. České selské rodiny po přistěhování nedostaly žádná privilegia, měli stejné závazky jako i starousedlíci, ale se lišily tím, že pracovat chtěly. I Češi museli chodit na robotu, někteří se také dožili fyzického trestu, ale často ne protože by pracovat nechtěli, než protože někdy na vše nestačili. Z velké části zde trvale zakotvili, což si i přáli. Chtěli mít dostatek půdy, což se jim uskutečnilo, ale přece to nebylo snadné. Když bylo v roce 1848 zrušeno nevolnictví, situace na vesnici se zlepšila, ale ještě to nebyla žádná svoboda.
A právě v roce 1858 se do Brestova z okolí Hradce Králové přistěhovala rodina Matěje Herouta a jeho manželky Kateřiny, rozené Formanové. S nimi přijeli i jejich synové a jedna provdaná dcera s dítětem. O tom, o jaký slibný nový domov šlo, dosvědčuje údaj, že během pouhých šesti let zemřeli rodiče, dva jejich synové i provdaná dcera. Zůstala jen dvojice sotva zletilých Matějových synů – František a Václav. Jeden z nich, František, se oženil s Kateřinou Vaníčkovou z Končenic a zůstal žít v Brestově, a mladší Václav se přiženil do Holubňáku do rodiny Cveinovy. V té době začal v obou osadách růst počet obyvatel, a tak jich podle úřední statistiky bylo v roce 1857 v Holubňáku 157, v Brestově dokonce 810, což bylo více než tehdy mělo město Daruvar. Podle seznamu z roku 1869 žilo v Holubňáku 302 a v Brestově 1214 obyvatel, což ukazuje na silnou vlnu nových přistěhovalců, hlavně z českých zemí. K tomu počtu také přispěla rodina mého pradědečka Františka v Brestově, který měl 6 dětí, jeho bratr Václav v Holubňáku měl 7 dětí, mnoho dětí oběma bratrům zemřelo. Tak začaly dějiny brestovských a holubňáckých rodin, které se rozrostly natolik, že jsou jejich potomci roztroušeni na celém území Chorvatska. Někteří po druhé světové válce reemigrovali do vlasti svých předků, někteří žijí v Kanadě, Austrálii a Francii. Bohužel, v Holubňáku dnes nežije ani jedna rodina Heroutova, ale kromě jiných se zachoval i náhrobní pomník Václava a jeho manželky Barbory, ale po mém pradědečkovi Františkovi a jeho manželce v Brestově nezůstalo ani stopy.
A tyto brestovské a holubňácké rodiny měl dále spojovat také rukopis mé knihy Minulost rodin Heroutů v Chorvatsku od přistěhování do roku 2020, na které jsem pracoval více než 25 let. Prvních pět let jsem pátral po kořenech svých předků a dalších 20 let jsem sepisoval krátký přehled dějin více než 200 rodin Heroutů z území dnešního Chorvatska, ale také těch, které z Chorvatska odešly. Byla to práce náročná, může ji pochopit jen ten, kdo se alespoň trochu zabývá genealogickým bádáním. I já jsem v té práci bloudil, a tak rodokmen rodu Heroutů zabíral plochu kolem šesti čtverečných metrů, ale potom jsem zpozoroval, že se v něm sám nevyznám. Rovněž ho v takové formě nebylo možno uveřejnit. Přistoupil jsem tedy k popisování, neměl jsem v tom žádný vzor, ale snažil jsem se, aby ho čtenáři pochopili. K rukopisu jsem shromáždil kolem 200 fotografií. Moje práce se chýlí ke konci, a tak by vbrzku mohly začít přípravné práce k vydání knihy. Zdali kniha vyjde ještě během letošního roku, nevím. Za svou práci nebudu požadovat žádnou úhradu, ale rukopis by do tisku šel jen v případě, pokud by o plánovanou knihu byl dostatečný zájem, aby se výtěžkem z prodeje knih mohla uhradit cena jejího tisku. O návrhu, aby se našli možní sponzoři, hlavně mezi členy potomků Heroutů, je také možné uvažovat, ale tím jsem se ještě vážně nezabýval. Pokud by to nevyšlo, nebude mě to mrzet; svůj slib, který jsem dal sám sobě, jsem splnil. Sepsaný rukopis ponechám rodině s nadějí, že ho dají vytisknout naši potomkové, kteří možná projeví větší zájem o minulost svého rodu.
Existuje přísloví, že co není zapsáno, jako by se nestalo. Já jsem svou část vykonal, ale bych ho doplnil i poznámkou, že i napsaný, ale neuveřejněný rukopis je, jako by nebyl ani napsán.  Text a foto Václav Herout

FOTO na facebooku

Read 85 times

Nové číslo Jednoty

 Jednota 37 2021

V Jednotě číslo 37, která vychází 18. září 2021, čtěte:
- Poprvé Dny české kultury v Daruvarském Brestově
- Valná hromada v Šibovci
- Valná hromada a křest ročenky v Daruvaru
- Přátelské posezení v Kaptolu
- Letní škola v Česku žáků šestých tříd českých škol
- Sto let Svazu Čechů: Nové úspěchy a náznaky zlepšení vztahů
- Z dějin Ivanova Sela
- Vzpomínka na básníka a výtvarného kritika Željka Sabola
- Županská přehlídka menšinové tvořivosti v Daruvaru
- Shrnutí jednotlivých článků v chorvatštině
- Lokální zprávy, pravidelné rubriky, povídky, vtipy, zajímavosti

Arhiva

Kliknite ovdje kako biste pogledali sve članke u arhivi