Rozdíly mezi Čechy a Slováky v Království SHS

  • Posted on:  středa, 12 květen 2021 00:00

STO LET SVAZU ČECHŮ (1921–2021) POTŘETÍ
Po vypuknutí první světové války v roce 1914 všechny české spolky dočasně pozastavily svou činnost. Obnovily ji v roce 1918 v úplně nových politických podmínkách, kdy na troskách Rakouska-Uherska mezi jinými státy vznikly také Československá republika, do které patřily Česko, Slovensko a Podkarpatská Rus, a Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (od r. 1929. Království Jugoslávie). Po téměř čtyřech staletích byly Chorvatsko a Česko mimo společného státního rámce, a Češi v Chorvatsku se stali národnostní menšinou, oddělenou od svého mateřského státu nejen zeměpisnou vzdáleností, ale také státními hranicemi, i když dva nově vzniklé státy vyvíjely blízké politické, hospodářské a kulturní styky.

Otázka sdružování Čechů a jejich spolků do jedné společné organizace, která bude představovat a hájit jejich zájmy a spojovat je s Československem, se stala nevyhnutelnou, její řešení však naráželo na četné problémy kvůli složité státně-politické situaci jak v Československu, tak v Království SHS, ale také v samé menšině. Protože Češi utvořili společný stát se Slováky, od krajanů na jihu se také očekávalo, aby vytvořili společnou organizaci, ale to nebylo vůbec snadné kvůli četným rozdílům mezi příslušníky obou národů a jejich postavení v jugoslávském státě. Podle prvního sčítání lidu v Království SHS žilo v novém státě 46 777 Čechů, z nich 32 424 žilo na území bývalého Království Chorvatska a Slavonie. Tato nejpočetnější část Čechů se koncem roku 1918 octla ve společném státě s Čechy v zemích, které do té doby také patřily k Rakousku–Uhersku, ve Slovinsku, Bosně a Hercegovině a ve Vojvodině (bývalých jižních Uhrech), ale také s Čechy v Srbsku. Češi ani jejich spolky se nestýkali ani nespolupracovali. Ještě slabší spojení bylo se Slováky, kteří byli v Království SHS početnější než Češi. Sčítání lidu v roce 1921 uvádí 68 732 Slováků, z toho 45 825 ve Vojvodině (přesněji v krajích Bačka, Banat a Baranja, bez Srijemu, který byl součástí Chorvatska). Na rozdíl od Čechů v Chorvatsku, Slováci ve Vojvodině žili kompaktně v obci Bački Petrovac a okolních obcích u Nového Sadu, byli dobře organizovaní, s vyspělým společenským, kulturním a osvětovým životem. Před asimilací je chránila jejich evangelická církev s bohoslužbami ve slovenštině, v jejímž rámci působily i slovenské základní školy. Ty v roce 1920 získaly státní status, a v roce 1919 bylo v Báčském Petrovci založeno i Slovenské státní reálné gymnázium. Protože se do bývalého jižního Uherska Slováci přistěhovali ze své vlasti, která byla na severu tehdejšího Uherska, Slováci neměli problém s občanstvím a po roce 1918 se stali občany Království SHS, zatímco se Češi s rakouským občanstvím stali občany Československa. Slováci měli vlastní politickou organizaci, Slovenskou národní stranu, která měla představitele v Dočasném národním představenstvu Království SHS, zatímco velký počet Čechů neměl ani hlasovací právo kvůli nevyřešené otázce státního občanství a domovského práva. Na rozdíl od Čechů se u Slováků neoddělovaly vrstvy měšťanů a sedláků, a slovenští intelektuálové, pocházející z místního vesnického prostředí, byli velmi angažovaní při všech podnicích v zájmu Slováků a zachování jejich identity a práv. Češi neměli intelektuály pocházející z vlastních řad, na čelní pozice se dostávali přistěhovalci, přičemž mnozí z nich neznali dobře poměry v nové vlasti, ani neměli dostatek sluchu pro přání, potřeby a postoje svých krajanů na venkově. A protože mnozí z Čechů měli československé občanství, nebylo jasné, zda se může Čechy vůbec brát jako národnostní menšinu, nebo naopak jde o cizince s dočasným pobytem a pracovním povolením v jihoslovanském státě, čímž mnozí z nich skutečně byli, a po čase se dokonce do vlasti vrátili.
Největší zájem o sdružování menšiny pod hlavičku zastřešující organizace měly české spolky v Záhřebu a Bělehradu, kde žil největší počet vzdělaných Čechů. Mezitím vzniklo dilema, zda by se činnost budoucí organizace měla řídit z jednoho centra, tj. z Bělehradu jako hlavního města, a zda by představovala české i slovenské spolky, nebo by se mělo brát v úvahu rozdělení na jednotlivé země v novém státě i rozdíly v postavení české a slovenské menšiny. Měl se ujasnit také postoj k čechoslovakismu, úřední doktríně v Československu, která považovala Čechy a Slováky za příslušníky jednoho národa kvůli podobnosti jazyků. Podobné vnitřní uspořádání bylo také v Království SHS, v němž vládnoucí struktury v Bělehradu v zájmu zajištění srbské hegemonie prosazovaly tezi o jediné národnosti se třemi názvy, respektive o plemenech Srbů, Chorvatů a Slovinců jako o částech jediného národa. Idea čechoslovakismu byla přijata i částí českých intelektuálů v Království SHS, což lze vysvětlit i tím, že šlo o československé občany loajální politice vlastního státu. Předčil v tom Vojta Režný, který se skupinou českých intelektuálů v červenci 1919 v Záhřebu začal vydávat noviny Československé listy, a od prosince se stal i jejich redaktorem. Stal se jedním z buditelů kulturního života Čechů na venkově. Navštěvoval jejich obce a zasloužil se o založení mnoha z českých spolků; mnohé z nich, později téměř všechny, si díky Režnému daly do názvu spolku termín československý. Slováky, občany Království SHS, vztahy v Československu neovlivňovaly, proto zaujali vůči čechoslovakismu odpor či jen zdrženlivost a bránili své právo na svébytnost. Slováci chápali Čechoslováky jako občany Československa, jakož i sebe samy ve smyslu občanství chápali jako Jihoslovany. Jakkoli tomu bylo, museli uznat čechoslovakismus jako realitu. Slovenské Národní shromáždění 2. února 1920 v Báčském Petrovci souhlasilo, aby se působení Slovenské národní strany rozšířilo i na českou menšinu, jakož i aby se slovenské kulturní a hospodářské společnosti zapojily do Svazu spolků v Bělehradu.
Vedle otázky, má-li se vytvářet společná česko-slovenská organizace, byla totiž otevřena také otázka, má-li jít o asociaci českých a slovenských kulturních spolků, nebo o politickou stranu, byť šlo o rozšíření působnosti Slovenské národní strany nebo o založení samostatné české politické strany. Záhřebské a bělehradské české spolky zprvu hájily stanovisko, že je lepší založit asociaci českých a slovenských spolků než stranu, zejména proto, že se po roce 1918 začaly zakládat četné nové spolky. Krok kupředu k zakládání zastřešující menšinové organizace podnikly 2. srpna 1919 bělehradské spolky Lumír a Havlíček, které se na podnět bankovního úředníka Stanislava Kukly spojily do Československé obce pro Srbsko, a Kukla se stal jejím místopředsedou. Podobně jako v Bělehradu byla v Kotoru 20. srpna 1919 založena Československá obec pro Boku kotorskou a Černou Horu, a 5. září 1919 v Osijeku Československá obec pro Slavonii, která si za úkol vytyčila koordinovat působení všech českých spolků ve Slavonii jako jistý předchůdce budoucí asociace. Bělehradské spolky navrhly vytvoření asociace na úrovni celého státu a oslovily všechny spolky, o kterých věděly. Kladně odpověděly Česká beseda a Československá obec v Záhřebu, Československá obec pro Slavonii v Osijeku, Česká obec v Lublani, Česká beseda v Sarajevu a Česká beseda v Dubrovníku, jakož i jednotlivci z dalších obcí. Se Slováky ve Vojvodině přímý kontakt nenavázaly, protože bělehradské spolky v té době nebyly zasvěceny do jejich společenské organizace.
Podle návrhu programu Svazu československých spolků, je účelem Svazu „sdružiti všechny příslušníky československého národa žijící v oblasti království SHS a jejich korporace ku společné práci v oboru kulturním, národohospodářském i národně politickém, jakož i ku vzájemné morální podpoře a národní representaci i ku podporování činnosti našich oficielních zástupců ve snaze, aby se vzájemné styky mezi československou republikou a královstvím SHS vyvinuly co nejvřeleji.“ Při uskutečňování těchto cílů měl Svaz budit a zachovávat národnostní uvědomění všech Čechoslováků v Království SHS, sdružovat stávající a vytvářet nové korporace (tj. společnosti), vydávat časopis a jiné publikace s cílem informování „jednotlivých skupin československé emigrace“, zakládat české nebo slovenské školy a pořádat jazykové kurzy v obcích s československou menšinou, pořádat přednášky, koncerty, výstavy a všeobecně pečovat o kulturní potřeby „československých menšin“, přispívat k lepšímu poznávání obou národů (to se vztahuje na „Čechoslováky“ a „Jihoslovany“) prostřednictvím turistických a studijních cest, udržovat stálé styky s institucemi v obou státech v zájmu ochrany kulturních a hospodářských zájmů československé menšiny a pečovat o zachování „dobrého jména Československa v Jihoslávii“. Jak lze usoudit z návrhu programu, při zakládání Svazu se vycházelo z toho, že Češi a Slováci tvoří jeden československý národ, třebaže se název menšin užívá v jednotném i množném čísle. Takováto nedůslednost se bude objevovat i později, kdy se bude stejně neurčitě užívat termín „naše menšina“, jakož i termín „krajan“, který se mohl vztahovat výhradně na Čechy, ale také na „Čechoslováky“, tedy také na Slováky. Text Marijan Lipovac, přel. žp, foto z archivu Svazu Čechů a internet

Read 60 times

Nové číslo Jednoty

 Jednota 37 2021

V Jednotě číslo 37, která vychází 18. září 2021, čtěte:
- Poprvé Dny české kultury v Daruvarském Brestově
- Valná hromada v Šibovci
- Valná hromada a křest ročenky v Daruvaru
- Přátelské posezení v Kaptolu
- Letní škola v Česku žáků šestých tříd českých škol
- Sto let Svazu Čechů: Nové úspěchy a náznaky zlepšení vztahů
- Z dějin Ivanova Sela
- Vzpomínka na básníka a výtvarného kritika Željka Sabola
- Županská přehlídka menšinové tvořivosti v Daruvaru
- Shrnutí jednotlivých článků v chorvatštině
- Lokální zprávy, pravidelné rubriky, povídky, vtipy, zajímavosti

Arhiva

Kliknite ovdje kako biste pogledali sve članke u arhivi