In memoriam Mirko Knížek (1950–2021)

  • Posted on:  čtvrtek, 19 srpen 2021 00:00

S NEUVĚŘITELNOU LEHKOSTÍ PŘEDÁVAL SVÉ CITY LIDEM KOLEM SEBE
Poslední rozloučení s významným menšinovým pracovníkem a krajanským básníkem Mirkem Knížkem, který nás znenadání opustil 31. července, připravily Česká beseda obce Lipovlany a Klub literátů Svazu Čechu ve středu 4. srpna v lipovlanském společenském domě a potom na hřbitově v jeho rodném Krivaji.

Na pietní akt přišel velký počet spolupracovníků a spoluobčanů Mirka Knížka, představitelů Svazu Čechů a řady krajanských spolků, kteří vyjádřili soustrast manželce Ankici, dceři Daniele a synovi Denisovi.  
„O životě a díle Mirka Knížka by se mohlo hodně povídat, protože celý život žil hrdě a důstojně, a po odchodu do důchodů se zvlášť věnoval práci v českém spolku,“ řekl tajemník lipovlanské Besedy Ivan Doležal, vítal početné přátele zesnulého Mirka Knížka a ctitele jeho činnosti. Dodal, že M. Knížek patřil mezí krajany, kteří se nejvíce zasloužili o znovuzaložení Besedy, a celých dvanáct let plnil funkci předsedy spolku.
„Byl pečlivý otec a manžel a vždycky se snažil, aby jeho rodině nic nechybělo. Jeho charakter byl zřejmý také v jeho společenské práci – byl vždy dobře informovaný a pracovitý a svou odevzdaností a obětavostí vytvořil obrovské dílo,“ řekla ve svém projevu Željka Uchytilová.
„Málokdo dokáže žít svou poezii, tak jak to dělal Mirko Knížek, který svými verši s neuvěřitelnou lehkostí předával své city lidem kolem sebe,“ řekla předsedkyně Klubu literátů Táňa Novotná Golubićová. „Milý Mirko, ty jsi své verše žil, ony byly tvou cestou, tvou sílou, a útěchou v chladných dnech. Tvé básně byly symbolem tvého bytí na tomto světě, a proto není náhoda, že tě tvé básně vyprovázely do nebe.“
„Máme mnoho společných vzpomínek, ale myslím si, že je nejlepší rozloučit se tvými verši v češtině a chorvatštině, v jazycích, které jsou nejmilejší i tobě i nám,“ řekl předseda České besedy Záhřeb Jiří Bahník a přečetl báseň Susret/Setkání, v níž M. Knížek napsal mimo jiné: „Osud mi šeptal, příteli, že se znovu budeme setkávat, dnes, nebo zítra/Věřil jsem v to, co moje srdce chtělo, to je i poděkování za mé dílo.“
„Poslední, co mi pan Knížek řekl, bylo to, že ho velice mrzí, že kvůli chemoterapiím nemůže přijet do Daruvaru na schůzi dozorčího výboru,“ řekla předsedkyně Svazu Čechu Anna-Marie Štrumlová Tučková. „Popřála jsem mu zdraví a řekla, že se uvidíme na některé společné akci, na které velice rád chodil.“
Poslanec za českou a slovenskou menšinu Vladimír Bílek se s panem Knížkem loučil velice dojemně, zavzpomínal na četné společné chvíle, na úpravu místního domu a spoustu jiných projektů a zvlášť na společný koníček – včelaření. „Byl plný elánu a chtěl shromáždit kolem sebe všechny, kterým záleželo na péči o český jazyk a tradice.“  
S projevy přátel se střídal zpěv lipovlanského smíšeného sboru, pro účastníky pietního aktu bylo připravené i malé občerstvení, než se odebrali do sousedního Krivaje, rodné vesnice Mirka Knížka, kde byl na místním hřbitově pohřben. Před márnicí se s ním ještě jednou rozloučila Željka Uchytilová. Obřad vedl farář lipovlanské farnosti Tomislav Pavlović, který potom sloužil zádušní mši.           Text a foto M. Pejić

ZE ŽIVOTOPISU
Mirko Knížek se narodil 7. října 1950 v Krivaji v rodině Fráni a Emílie Knížkových. Za manželku si vzal Ankicu, mají dvě dospělé děti, dceru Danijelu a syna Denise. Základní školu vychodil v Krivaji a Banově Jaruze, střední školu absolvoval v Kutině a pátý stupeň vzdělávání v strojírenství dokončil v Záhřebu. Jeho první pracoviště bylo v Daruvaru, další v Kutině, a většinu pracovního věku působil v podniku INA Naftaplin Záhřeb při výzkumech ložisek ropy a plynu. Pracoval na vrtech od Puly k Dubrovníku, přes Čakovec, Koprivnici a Osijek. Část svého pracovního věku strávil také v Iráku, Tunisku, Libyi, na Maltě a v Itálii. Během pracovního poměru byl členem skupiny inovátorů firmy INA-Naftaplin, s kolegy vytvořil několik inovací, za které obdržel odměny. V roce 1985 dostal v INA-Naftaplinu Stříbrnou plaketu jako uznání za pracovní úspěchy a mimořádnou obětavost. Ve svém mládí se amatérsky zabýval fotbalem a stolním tenisem. Byl dobrovolným dárcem krve, kterou daroval 64krát. Vždy se hlásil na výzvy a zapojoval se do pracovních a humanitárních akcí, často je i sám pořádal.
Zabýval se výzkumem a uchováváním kulturního dědictví svého mnohonárodnostního kraje. Doposud vyšly jeho dvě samostatné sbírky básní – Sve moje ljubavi (Všechny mé lásky) a Na pravom putu (Na správné cestě), částečně i dvojjazyčně, v chorvatštině a češtině, dále monografie Češka beseda Općine Lipovljani – 10 godina rada (Česká beseda obce Lipovlany – 10 let působení), je jedním ze spoluautorů knihy Česi i Slovaci u naseljima Lipovljani i Krivaj (Češi a Slováci v osadách Lipovlany a Krivaj). Po obnovení České besedy v Lipovlanech byl dvanáct let nepřetržitě předsedou České besedy obce Lipovlany, v současnosti byl členem jejího správního výboru. Byl dlouholetým členem předsednictva Svazu Čechů v Republice Chorvatsku, v současnosti členem dozorčího výboru. Za svou činnost ve spolku dostal Uznání Svazu Čechů v RCH za záslužnou a obětavou práci, za kulturně-historickou činnost v rámci české menšiny, od své, lipovlanské Besedy uznání za desetiletou nepřetržitou obětavou práci v čele spolku a v Budapešti od českého spolku Bohemia uznání jako čestný člen za podporu a šíření vzájemnosti ve prospěch spolupráce, blahobytu a dobrého jména tří národů.
Byl členem Literárně-výtvarného spolku Rešetari, Sdružení balkánských umělců v Subotici a Klubu literátů Svazu Čechů. Byl činný také při různých literárních setkáních jak doma, tak v zahraničí. Každoročně uveřejňoval své básně ve sbornících KLD Rešetari a KULTura sNOVA Záhřeb. Jeho práce nadále vyšly v knihách Krivaj – kronologija stanovnika i naselja (Krivaj – chronologie obyvatel a obce) a Moje české kořeny. Jeho básně, cestopisy a povídky dále vycházely v Kalendáři Sisacko-moslavinského županství, Paběrcích Otoka Ivaniće a v Českém lidovém kalendáři. Je spolupracovníkem českého týdeníku Jednota a dvouměsíčníku Otok Ivanić. Od odchodu do důchodu žil na dvou adresách: v létě v Krivaji u svých včel a v zimě v Ivanić Gradu.
Vlohy k psaní projevoval už během školní docházky, seriózněji začal tvořit až po odchodu do důchodu. Svůj volný čas věnoval psaní a svým včelám, a sám často říkal: „Teď se trochu lehčeji dýše, v létě se včelaří a v zimě se trochu píše.“   

SLOVA ROZLOUČENÍ JMÉNEM KLUBU LITERÁTŮ
Na pietním aktu se s krajanským básníkem a menšinovým pracovníkem jménem Klubu literátů Svazu Čechů rozloučila jeho předsedkyně Táňa Novotná Golubićová, která především rodině zesnulého vyjádřila upřímnou soustrast:
„Dnes jsme se zde sešli ve smutku, abychom oslavili život velkého člověka. Mluvím zde jménem všech básníků a spisovatelů, kterým byl Mirko dobrým kamarádem, oddaným kolegou a také vzorem pro mnohé z nás; protože málokdo uměl   jako on žít svou poezií. Své city, ve formě veršů, s lehkostí a hrdostí rozdával lidem kolem sebe.
Zřídka máme příležitost setkat se s takovou formou otevřenosti a upřímnosti.
Přestože jsme věděli o všech problémech, se kterými se Mirko potýkal, naivně jsme doufali, že tato chvíle nikdy nepřijde; že se skrz zářivou, klidnou auru, kterou zářil, nemůže prorazit žádné zlo, které mu může vážně ublížit.
Žil jsi svou poezii, Mirko, poezie byla tvá cesta, tvoje síla, útěcha v studených dnech (protože jsi říkal „v létě se včelaří a v zimě se píše...“), tvůj životní společník. Jsem přesvědčená, že v tomto vesmíru neexistují žádné náhody a že není žádná náhoda, že tě právě tvé básně vyprovodily do nebe, protože ony byly symbolem tvé existence na tomto světě.
Byl jsi básníkem a umělcem života.
Je mi nesmírně líto, že nebudeš mít příležitost listovat ve své nové sbírce básní s názvem S láskou do světa, protože jsi odešel dříve, než přišla na svět ve své fyzické podobě. Na druhé straně jsem moc ráda, že jsme ji začali připravovat, protože tímto způsobem jsi nám zanechal své verše, kterými převážné oslavuješ lásku ke všemu a každému, a svůj život; se všemi jeho stíny, bolestmi, radostmi a teplem.
Nenecháme tě odejít; zůstáváš tu s námi v našich vzpomínkách, ve svých krásných verších, v nesmazatelných stopách, které jsi zanechal v našich srdcích. Smrt není konec, ale nový začátek...
Bylo nám ctí být společníky na tvé čestné cestě. Budiž ti čest a věčná chvála a sláva. Mirko, dokud budeme na tomto světě, budeme na tebe vzpomínat!“
Jménem Klubu literátu Svazu Čechů Tána Novotná Golubićová

BRAMBOROVÉ SRDCE
Vždycky, když přišel do Jednoty, stěžoval si na své srdce. Vykládal, kolikrát ho od poslední návštěvy odpravilo do nemocnice a že neví, kolik mu ještě vydrží. Popravdě, moc jsem tomu nevěřila, myslela jsem, že je to jen básnický obraz člověka v letech, který cítí, že už všechno není jako dříve.
A zvlášť po té události s bramborovým srdcem, které přinesl jednoho podzimu k nám do Daruvaru. Byla to opravdu nádherná brambora, krásná, plná, kulaťoučká a zase s přesně vyznačenou špičkou na jedné a dvěma oblouky na straně druhé. Opravdové srdce brambora, napsala jsem o tom foto-zprávu do Jednoty a srdce si odnesla domů. Stálo na polici v kuchyni do předvánočního úklidu. Proč jsem ho tenkrát zavřela do papírové krabice s papíry, které je třeba přebrat, než se vyhodí, nevím. Vím, že jsem ho tam objevila dva roky později, scvrklé, hodně vrásčité bramborové srdce s několika docela dlouhých, ale uschlých klíčků. Škoda, mohla jsem ho zasázet, řekla jsem si, a protože mi bylo líto, že jsem na tak krásnou bramboru zapomněla, zahrabala jsem ji do hlíny do květinového záhonu na dvoře. Ať je přírodním hnojivem k červeným begóniím, které tam vždy na jaře sázím.
A ta na pohled docela suchá brambora opět vzklíčila! Její silné zelené natě přerostly begónie a na podzim vydala brambor na jeden a půl náš oběd. Spočítala jsem je tenkrát, abych mohla přesně referovat, jak lipovlanská brambora v Daruvaru urodila. Jak jsme ale zjistili příštího jara, tu povídky není konec, nějaké malé brambory zřejmě zůstaly v zemi, a na podzim jsem zase vybírala brambory. Bylo jich jen několik a posloužily mi, abych do nich napíchala řízky růži, prý zaručený návod, jak lépe zakoření. Z šesti růží nezakořenila ani jedna, ale zato jsme měli krásně kvetoucí brambory kolem keře hortenzie, kterou jsem si přinesla z Jednoty. A tak to už zůstalo. Popravdě, ať jsem dělala cokoliv, hortenzie jen skomírala, kdežto brambory samy na jaře vyrašily, vyrostly a opravdu krásně kvetly. Tehdy jsem pochopila, proč se brambora, než se v Evropě ustálila jako užitková rostlina, pěstovala na zámcích jako okrasná květina.
Letos na jaře jsme upravovali okolí našeho domu, a tak malý okrasný záhonek padl na účet betonového chodníku. Své nové místo, tentokrát v popředí našeho rodinného domu našly i hortenzie, ale i už docela velké brambory, kterým kupodivu přesázení vůbec neuškodilo. Těšila jsem se, až zase jednou Mirka Knížka uvidím, jak mu o tom všem povykládám a jak jeho hnědý knír bude nad celou story poskakovat smíchy. Jak budu poslouchat jeho krajanskou češtinu, ve které má každý výkyv od čistoty spisovné češtiny ospravedlnění a hluboký smysl. (Čemu odborníci z Prahy mohou, ale nemusí rozumět.) Upřímnost a nostalgii za něčím, co chceme zachovat, a to je to nejvzácnější v jeho verších.
Své srdce cítil Mirko Knížek dobře, stačil napsat a v češtině vydat co chtěl. Jeho české, krajanské, bramborové srdce tu zanechal a kdo chce, může si vzít semínko, na jaře opět vzklíčí.
Velice symbolické, básník a lipovlanský rodák zemřel poté, když dorecitoval svou báseň na krajanském programu. Tak umírají skuteční básníci.     Vlatka Daňková

ROZLOUČENÍ S MIRKEM KNÍŽKEM
Nedávno nás, bohužel, opustil krajan, básník, včelař, dlouholetý předseda České besedy Lipovlany Mirko Knížek, výjimečný muž plný energie a lásky. Miloval život, poezii, ženy, všechno české, přírodu a cestování. Snad proto organizoval pro své beseďáky z Lipovlan výlety do České republiky, ale i ke krajanům do Rumunska, Maďarska, Bosny a Hercegoviny – Prijedoru, kde jeho plodný život i skončil. Vždycky vtipkoval a svým úsměvem nakazil ostatní. Zůstala mi po něm hezká vzpomínka.
Pan Mirko byl známý svou láskou k psaní veršů. Bylo mi ctí přeložit jich několik do češtiny. Vyšly v jeho sbírce Všechny mé lásky. M. Knížek nesmírně miloval život, a i ve svých básních se zmiňoval o touze žít a poznávat svět. Bohužel, neočekávaně nás opustil a v našich srdcích zanechal prázdnotu. V posledních letech bojoval s rakovinou, ale měl i problémy se srdcem, které nakonec nevydrželo tempo života. Odešel velký muž, který se z Ivanić Gradu, kde žil, často vracel do svého rodného Krivaje, jež nesmírně miloval.
Pane Mirko, bylo mi ctí seznámit se s Vámi a spolupracovat. Nechte se v nebi hýčkat anděly a pokračujte v cestování nebeským světem. Ještě jednou vyjadřuji upřímnou soustrast rodině, příbuzným, přátelům a České besedě Lipovlany.   Alena Raisová

Read 42 times

Nové číslo Jednoty

 Jednota 47 2021

V Jednotě číslo 47, která vychází 27. listopadu 2021, čtěte:
- Virovitická akce Akord podzimu se konala online
- V Garešnici s českou písničkou a divadlem
- Před 60 lety začala působit Pedagogická akademie v Pakraci
- Paprika – zelenina se širokým využitím
- Daruvarský fotograf a malíř Viktor Kluge
- Sto let Svazu Čechů: První žena v čele Svazu
- Shrnutí jednotlivých článků v chorvatštině
- Lokální zprávy, pravidelné rubriky, povídky, vtipy, zajímavosti

Arhiva

Kliknite ovdje kako biste pogledali sve članke u arhivi