S krajanským divadelníkem Ivanem Ivou Leksou

  • Posted on:  středa, 01 září 2021 00:00

PRACOVNÍ VĚK STRÁVIL V PIVOVARU, PĚSTUJE ALE I MILUJE – VÍNO
Jedním ze zakladatelů a řádných členů divadelní skupiny Sebranka daruvarské České besedy je Ivo Leksa, významný amatérský herec a režisér daruvarských ochotníků. Jeho besední činnost začala o několik let dříve ve folklorní sekci, a dnes, skoro o padesát let později, se tento pilný a úspěšný krajanský pracovník opět octl ve středu pozornosti – v rámci letošních oslav Dne města Daruvaru obdržel za svou dlouholetou činnost Plaketu města.

„Za výkon v kulturním a společenském životě města aktivní činností v České besedě Daruvar a práci ve vinohradnickém družstvu a turistickém spolku Petrův vrch,“ píše v odůvodnění udělení ceny, kterou mu předal starosta Damir Lneniček. To bylo důvodem, abychom pana Leksu navštívili v příjemném ovzduší jeho chaty v daruvarských vinohradech a probrali jeho život a dílo.  
„Naše rodina Leksova se přistěhovala z Brumovic v okresu Břeclav a mikroregionu Hustopeče na jižní Moravě. Byl to můj praděda a jeho dva bratři, kteří nový domov našli v obci Velika Bršljanica u Garešnice,“ začíná můj spolubesedník vypravování o rodinné minulosti. „Praděda byl řezníkem, jeden bratr byl truhlářem, druhý krejčím. Rodiny tří bratrů se však rozptýlily a dnes nemám žádné údaje o potomcích pradědových bratrů. On zůstal v Bršljanici, a jeden z jeho dvou synů, a to pravě můj děda, se začal zabývat vinohradem. To je zároveň začátek dlouhé rodinné tradice pěstování vinné révy a vína a pálení kořalky.“
Do Daruvaru se rodina přestěhovala v roce 1959, pět let žila v části města Zeleni Brijeg, pak odešla za prací do Sisku. V roce 1973 se vrátila do Daruvaru a kromě stavení na Slaviku koupila i chatu s vinohradem. „Když táta odešel do důchodu, koupil vinici, aby měl co dělat. Já jsem v mezičase narukoval na vojnu, kam jsem šel ze Sisku, a vrátil se do Daruvaru, do vinohradu, a začal pěstovat révu.“
Teprve o dva roky později dostal práci, a to na jatkách. Vypadalo to, že bude pokračovat v řemesle svého pradědy řezníka. Vydal se však jinou cestou – absolvoval strojnický kurz a dva roky pracoval v kotelně. Potom dostal práci v Daruvarském pivovaru, kde zůstal do důchodu v roce 2009. V pivovaru nevařil pivo, ale pracoval ve strojním zařízení, jako topič u parního kotle. Je to tak trochu paradoxní, že člověk, který celý pracovní věk strávil v pivovaru má zálibu ve vinohradu od mládí až do dnes. Další zvláštností je to, že někoho s tak silným a pevným českým původem nelákalo pivo, ale víno. To asi proto, že rodina Leksova, nebo Lexova, jak se tehdy psala, pochází z vinorodé jižní Moravy.
Ve svém vinném koníčku si Ivo vedl opravdu dobře, a se svými víny měl pěkné úspěchy. Jako pouhý amatér dokonce často trumfl i pěstitele, kteří se révou živí. Na Vinodaru získal kolem patnácti medailí, z nich je jedna zlatá za tramín. Hlavní odrůdou v jeho vinohradu je ryzlink (graševina), jako ostatně ve většině daruvarských vinic, a dokud nezačali kácet révu a zmenšovat vinice stočili až osm tisíc litrů ročně. Všechno, včetně kořalky, prodali doma, a nejlepšími zákazníky byli hosté Daruvarských lázní, které během osmdesátých let měly velice populární program „medicínsky řízených aktivních odpočinků“.
„Velké skupiny hostů z celé Jugoslávie přicházely sem, užívali v nádherném pohledu na město a dali si sklenici, dvě, a většinou kupovali láhve s sebou.“
Když se Ivo jako jednadvacetiletý mladík vrátil z vojny, jeho kamarádi Slávek Veltruský a Pepa Valenta už tančili v Besedě, a „zatáhli“ ho tam. Tak začala jeho spolková činnost. „Do Daruvaru jsem přišel v březnu 1973, a už na Dožínkách téhož roku jsem v Dežanovci tancoval.“
Po nějaké době přišla do taneční skupiny nová generace v čele s Pepou Součkem, a stará ekipa, kterou vedla Jiřina Staňová se zaměřila na prkna, která znamenají svět, a zahájila dlouhou a velice úspěšnou éru divadelní skupiny Sebranka. „Byli jsme skupinou lidí, která se bavila spolu jak na scéně, tak ve volném čase a v soukromém životě. Naše rodiny se navzájem navštěvovaly, pomáhaly jedna druhé stavět rodinné domy.“ V začátku v této divadelní činností byla pouze láska, protože žádnou zkušenost členové skupiny neměli, ale časem se vybrousili tak, že získávali i ceny na státním festivalu divadelních ochotníků, kde představovali českou menšinu.
„Když nás Jiřina opustila, zůstali jsme bez hlavy a uvažovali jsme i o tom, abychom se přestali divadlem zabývat. Potom čeští režiséři Majka Kotisová a Vladimír Zajíc navrhli, abych se režírovaní ujal já a tak to začalo, nebo vlastně pokračovalo.“ První jeho společná režie byla hra Doba Kamenná v roce 2010, a potom několik divadel režíroval sám, střídal se s několika dalšími členy skupiny. Naposledy držel režisérské žezlo v představení Habaďůra aneb Nájemníci pana Swana, kterou skupina premiérově sehrála při oslavě svých čtyřicetin, bezprostředně před vypuknutím pandemie koronaviru. „Byla to velkolepá oslava s pěknou výstavou kostýmů, fotografií, plakátů a rekvizit z našich divadel... S představením jsme měli velké plány, včetně hostování v České republice, ale pandemie všechno přerušila, a stále ještě čekáme normalizaci, která by nám umožnila v činnosti pokračovat.“  
Krizová opatření se uvolňují, kulturní spolky už mohou cvičit, vystoupení a cestování se zase stávají skutečností. Je však docela reálná i otázka, kolik ještě vůbec dokážou, a po čtyřech desetiletích divadelní aktivity uvažují o uzavření této kapitoly svých životů.  
A co soukromá aktivita, co vinice? Plány už nedělá, a přání má jediné – aby zdraví a kondice posloužily, a aby co nejdéle dokázal obdělávat vinohrad, tak jako to dělá teď. Čas totiž dělá své, a Ivo vykácel jednu část vinice, na stříkání révy už pravidelně volá synovce Silvia Sviderka, a sem tam zavzpomíná, jak to bylo hezké, když na práce ve vinohradě byli tři – tatínek, maminka a on. Tatínek už dávno nežije, mamince je přes devadesát a do vinohradu ani nechodí, on si ale stejně nezoufá, ba i zavtipkuje: „Jsme na to zase tři – já, Ivo a Leksa!“  
Text M. Pejić, foto mp a rodinné album

MINULOST A SOUČASNOST RODINY
Rodina Leksova, jako málokterá z krajanských větví, má dochované doklady o své téměř dvěstěleté minulosti. Je to zásluhou Lidije Bubnjevićové, rozené Leksové, Ivovy sestřenice, která vypátrala dějiny svých předků a sepsala rodokmen. Nejstarší dokument našla v matričních knihách evangelické církve obce Klobouky u Brna (okres Břeclav), v nichž píše: „V obci Brumovice se manželům Josefu a Francisce Lexovým v roce 1834 narodil syn Jakub.“
„Jakub Lexa,“ píše dále rodinná kronikářka, „měl sedm dětí. Tři nejmladší syny (Josef 1870, Jakub a Karel 1873) jako mladíci, odešli do Chorvatska a usadili se ve Velké Bršljanici, kde žili Němci, Maďaři a Češi.“
Lidija Bubnjevićová je dnes předsedkyní novosadského krajanského spolku, který byl založen v roce 2019 a díky svým daruvarským příbuzným navázala kontakty s Českou besedou Daruvar, jejíž pěvecký sbor vystoupil v Novém Sadě. V roce 2019 k 90. narozeninám svého otce Vladimíra Leksy uspořádala setkání všech potomků manželů Josefa a Veroniky Leksových. Na setkání, které se uskutečnilo
31. srpna v jejích rodinném domě v Sremské Kamenici, byl i Ivo Leksa se svou maminkou Emílií.

Read 17 times

Nové číslo Jednoty

 Jednota 37 2021

V Jednotě číslo 37, která vychází 18. září 2021, čtěte:
- Poprvé Dny české kultury v Daruvarském Brestově
- Valná hromada v Šibovci
- Valná hromada a křest ročenky v Daruvaru
- Přátelské posezení v Kaptolu
- Letní škola v Česku žáků šestých tříd českých škol
- Sto let Svazu Čechů: Nové úspěchy a náznaky zlepšení vztahů
- Z dějin Ivanova Sela
- Vzpomínka na básníka a výtvarného kritika Željka Sabola
- Županská přehlídka menšinové tvořivosti v Daruvaru
- Shrnutí jednotlivých článků v chorvatštině
- Lokální zprávy, pravidelné rubriky, povídky, vtipy, zajímavosti

Arhiva

Kliknite ovdje kako biste pogledali sve članke u arhivi