Sto let Svazu Čechů XVII – Organizovaný návrat do staré vlasti

  • Posted on:  středa, 01 září 2021 00:00

SVAZ ČECHŮ V JUGOSLÁVII A REEMIGRACE
Kromě otázek z oblasti osvěty a kultury Svaz Čechů se v prvních poválečných letech značnou dobu zabýval otázkou reemigrace. Tento pojem zahrnoval návrat československých občanů, kteří po okupaci českých zemí v roce 1939 uprchli do Jugoslávie, ale také návrat všech těch, kteří vlast opustili mnohem dříve nebo jejich potomků narozených v Jugoslávii.

Podnětem k reemigraci byl odsun tří milionů Němců z českých zemí na základě rozhodnutí Velké trojky v Postupimi (Potsdam) v červenci 1945, kterým bylo rozhodnuto, aby se Němce ze střední a východní Evropy vyhnalo do Německa. Kvůli tomu bylo mnoho vylidněných vsí a statků, kam československá správa chtěla nastěhovat Čechy ze zahraničí, aby se stali „obránci západních hranic Slovanstva“, ale především proto, aby svým příchodem nahradili velký demografický propad, který záporně ovlivnil hospodářský život. Při řešení otázek reemigrace Čechů z Jugoslávie a při její realizaci byl významným partnerem československých státních orgánů Svaz Čechů. Vedle styků s předními politickými postavami včetně prezidenta Edvarda Beneše, Svaz usiloval o dosažení mezistátních smluv, které by reemigraci právně regulovaly.
Svaz těsně po konci války začal s Velvyslanectvím Československa v Bělehradě a jeho vojenskou misí jednat o cestě bojovníků tehdy už rozpuštěné I. československé brigády do Československa, aby tam byli vyznamenáni, a aby se při té příležitosti do vlasti vrátila část bojovníků z řad československých občanů. Avšak zájem o vystěhování projevili také domácí Češi, kteří také měli československé občanství. K odjezdu bylo připraveno 250 důstojníků, poddůstojníků a vojáků, jakož i delegace Svazu, kterou tvořili předseda Josef Vojáček Taras, tajemník Jan Pavlík, major Josef Lípa, Josef Křivka a Alois Munzar. Transport vycestoval vlakem 23. srpna 1945. Československá vláda bojovníky Československé brigády vyznamenala a nabídla jim trvalý pobyt na Moravě. Část z nich nabídku přijala a nastěhovala se, takže tento transport lze považovat za první vlnu reemigrace, o který býval stále větší zájem. To Svaz Čechů stavělo před nové výzvy, protože se neustále vyhledávaly informace o životě v Československu. Předseda Taras vzkázal, že Svaz reemigraci brzdit nebude, ale že situace ještě neuzrála, protože nebyla podepsaná smlouva mezi státy o podmínkách převodu majetku, a Svaz neměl informaci o průběhu jednání o této otázce. Svaz prostřednictvím Jednoty upozorňoval na nepřesné informace, za které před podepsáním smlouvy nemůže nést odpovědnost.
Svaz Čechů založil také Ústřední výbor pro reemigraci v čele
s Aleksandrem Vondráčkem, reemigračním svěřencem Janem Pavlíkem a členem Václavem Částkem. Cílem výboru bylo zakládání oblastních reemigračních úřadů, spolupráce s reemigrační komisí československého velvyslanectví, Československým ústavem zahraničním a reemigračními sdruženími na Moravě. Oblastní úřady měly hodnotit způsobilost zájemců pro získávání cestovních dokladů, pomáhat při řešení majetkových otázek a koordinovat organizovaný návrat do Československa. Jugoslávská strana způsobovala dost potíží, například s movitým majetkem (dobytek, nářadí a stroje), a odmítala poskytovat odškodné za opuštěné statky, s čímž Československo nemohlo souhlasit. Chtělo, aby jim Jugoslávie jako kompenzaci poskytla pozemky na dalmatském pobřeží pro stavbu letovisek a ozdravoven. Československu byli nejvíce vhod reemigranti bez majetku, a nejméně vhod majetní občané s jugoslávským občanstvím. Těm se radilo, aby počkali na podepsání dohody mezi státy. Po volbách v Československu v roce 1946, po kterých se k moci dostali komunisté, bylo cílem nové vlády získat do průmyslu dělníky, se kterými se mohlo také snadněji manipulovat.
Svaz Čechů měl v průběhu léta 1946 četné technické potíže, protože každému zájemci o emigraci musel vystavit osvědčení, hlavně o jeho chování, názorech a bezúhonnosti v době války. To bylo třeba přiložit k žádosti o cestovní pas a vízum na Generálním konzulátu v Záhřebu, který měl vyžádat souhlas na Ministerstvu zahraničních věcí v Praze. Od 22. června 1946 se postup zjednodušil: K získání víz a cestovních pasů stačilo doporučení od jednoho ze spolků: Svazu Čechů, Spojených spolků ze Záhřebu a Československého národního odboru ze Sarajeva.
Běžné otázky související s reemigrací se projednávaly na zasedání v rámci dožínkových slavností 31. srpna 1946 v Daruvaru. Setkání představitelů menšinových spolků a československého velvyslanectví na toto téma vedl předseda Ústředního reemigračního výboru Aleksandr Vondráček, který navrhl, aby se v Daruvaru založilo reemigrační středisko. Burian z československého velvyslanectví s tím však nesouhlasil, podle něj musela reemigrace probíhat v organizaci státních úředníků za spolupráce s menšinovými organizacemi. Závěrem bylo, aby se povolila činnost Ústředního reemigračního výboru jako poradního orgánu československých misí, čímž by se reemigrační činnost Svazu oddělila od ostatních činností. Svaz na velvyslanectví zaslal také dopis, v němž projevuje nespokojenost s tím, že se o reemigraci rozhoduje výhradně ve vzdáleném Bělehradu. Míní, že se o některých věcech má rozhodovat v Daruvaru a navrhuje, aby tam byla založena československá mise. Ministerstvo zahraničních věcí Československa zaslalo Svazu v září 1946 dopis a vzkázalo, že kvůli rozdílům v postojích obou zemí není žádná naděje, že dohoda o reemigraci bude vbrzku podepsaná. Mezitím se i tajemník Svazu Čechů Jan Pavlík rozhodl reemigrovat, a ve funkci svěřence pro reemigraci ho nikdo nenahradil (ve funkci tajemníka ho nahradil Josef Zámostný). Ani Ústřední reemigrační výbor už neměl pádný vliv na reemigraci, protože se jejím střediskem stalo velvyslanectví v Bělehradu a jeho reemigrační mise, což vedlo k nepřístupnosti informací. Reemigrace však pokračovala dál.
Z archivu Svazu Čechů z roku 1947 se dochovalo jen málo, proto je těžko říci, jakou roli v reemigraci v tom roce měl Svaz. Soudě podle článků v Jednotě, zdá se, že měl slabý vliv, protože většina informací přicházela z velvyslanectví v Bělehradu nebo z Generálního konzulátu v Záhřebu. Svaz jedině vytvářel nátlak na československé orgány, aby urychlily reemigraci, ale proces brzdila československá strana, která nejvíc stála o námezdní dělníky, kterých bylo mezi chorvatskými Čechy málo.
Na celomenšinovém kongresu v Daruvaru 5. a 6. července 1947 k 40. výročí založení České besedy byl přítomen i československý velvyslanec Josef Korbel (mimochodem, jde o otce pozdější šéfky americké diplomacie Madeleine Albright). Stanislav Tomášek ze Záhřebu v diskusi požadoval, aby Svaz zaujal stanovisko a Čechům jasně řekl, mají-li se stěhovat, či ne. Vondráček řekl, že je to na každém jednotlivci, že se k reemigraci nikoho nebude nutit, ale Tomášek se ptal, zda je reemigrace otázkou jednotlivce, nebo otázkou celomenšinovou. Korbel odpověděl, že se z národního a politického hlediska každý Čech má vrátit domů, ale z hospodářského hlediska jde o otázku, o které má každý Čech rozhodnout sám.
Vbrzku se pro reemigraci rozhodl i Josef Vojáček Taras s vysvětlením, že se ukázala potřeba, aby byl přítomen v Praze, kde bude zastupovat zájmy přistěhovalých Čechů a partyzánů, aby se mohli plně zapojit do veřejného života. Svaz Čechů ho zvolil čestným předsedou. Na plenárním zasedání Svazu 23. listopadu 1947 byl zvolen nový předseda, 35letý Václav Částek, povoláním mlékař, který byl od útlého mládí zapojený do hudebního života menšiny. Svaz v roce 1948 už neměl žádný vliv na reemigraci, neměl dokonce ani aktuální informace, které poskytovala reemigrační mise.
Brzy bylo jasné, že reemigrací bude podchycena jen část zdejších Čechů (podle odhadů kolem 5000 lidí) a že jich většina zůstane v Chorvatsku a jiných částech Jugoslávie, a že je proto třeba síly zaměřit na obnovu dřívější kulturně-osvětové činnosti, na nových základech a v nových podmínkách.
Osud reemigrace zanedlouho zpečetí dramatické změny ve vztazích Jugoslávie s Československem po Rezoluci Informbyra uveřejněné 28. června 1948, která měla za následek vyloučení Jugoslávie z bloku socialistických států střední a východní Evropy a postupným přerušením takřka veškerých vztahů s nimi. Tím budou přerušeny i styky české menšiny s Československem, což zanechá hluboké a dalekosáhlé následky v jejím dalším životě. Styky nebyly přerušeny ze dne na den než postupně, a tak Jugoslávie a Československo 13. listopadu 1948 konečně podepsaly dlouho očekávanou dohodu o reemigraci, která pokračovala až do 24. listopadu 1949, kdy byl z Bělehradu vypraven poslední reemigrační transport, s čím reemigrační komise v Bělehradu ukončila svou činnost. Podle její evidence bylo 5197 reemigrantů, ale to nejsou úplná čísla, protože do nich není zahrnuta první skupina z roku 1945 ani početné rodiny a jednotlivci, kteří odešli na vlastní pěst. Brzy nato byly přerušeny veškeré kulturní vztahy mezi oběma státy.
Text Marijan Lipovac, přel. žp, foto archiv Jednoty a Svazu Čechů

Read 43 times

Nové číslo Jednoty

 Jednota 47 2021

V Jednotě číslo 47, která vychází 27. listopadu 2021, čtěte:
- Virovitická akce Akord podzimu se konala online
- V Garešnici s českou písničkou a divadlem
- Před 60 lety začala působit Pedagogická akademie v Pakraci
- Paprika – zelenina se širokým využitím
- Daruvarský fotograf a malíř Viktor Kluge
- Sto let Svazu Čechů: První žena v čele Svazu
- Shrnutí jednotlivých článků v chorvatštině
- Lokální zprávy, pravidelné rubriky, povídky, vtipy, zajímavosti

Arhiva

Kliknite ovdje kako biste pogledali sve članke u arhivi