Střípky vzpomínek Václava Herouta na Brestov

  • Posted on:  středa, 26 leden 2022 00:00

MOJI KAMARÁDI
Moje vzpomínky na Brestov začínají asi s rokem 1946, když jsem začal poznávat kamarády ze svého okolí. Pravda, patřil jsem mezi nejmladší, někteří z nich už chodili do školy a tehdy se dostat do některé dětské party nebylo tak snadné. Vedoucí naší tlupy byl Francek Kalců (Kadlec), podle všeho proto, že byl nejstarší, byl asi o šest let starší než já. Byl tam i jeho mladší bratr Edo, byl tu jeden, kterého si na výchovu vzala Kvickova rodina, a proto jsme mu říkali Vlado Kvicků (Kvicek/Kvicka). Potom tu byla jedna větší skupina okolních chlapců (Vlado Znamenáček, bratři Truplovi, Standa Víšek, můj bratr, Zdenko Klígl, hoši Březinovi) a snad nejmladší jsem byl já a Vlado Šustů (Šusta). Vše v partě bylo zařízeno po vojensku, vědělo se, že o všem rozhoduje Francek a že nám nejmladším při každé hře byla svěřena jen strážní služba. Byl to náš svět.

Průměrně jednou týdně osadou projelo auto po silnici plné velkých jam. Během dešťů se naplnily vodou, ve kterých jsme si v letních měsících namáčeli nohy. Když bylo sucho, tak auta za sebou zanechávala mraky prachu a my jsme měli radost, že jsme běželi za nimi a mohli je daleko sledovat. Po každém takovém běhu jsme se podobali mlynářům. Rodiče se tehdy o děti hodně nestarali, domů přišly samy, když měly hlad. Také rodiče byli praktičtí, menši děti v letním období běhaly jen v košilkách nebo měly gatě, které měly rozparek i na zadní straně. Toho prádla za jeden týden hodně nevystřídaly, pralo se hlavně v pátek, a děti se koupaly v neckách v sobotu. Některé děti měly i menší závazky ve svých rodinách, byly to drobné práce. Jedna z takových, kterou děti neměly rády, bylo sbírání slív. Mnozí raději, když se sklidila otava, napásali krávy na lukách u řeky Teplice. Bylo to snad více než dva kilometry od osady a tam se krávy napásaly až do pozdních odpoledních hodin. Já jsem ten závazek neměl, byl jsem ještě malý, ale později jsem tam někdy doprovázel bratra, kterému byl tento úkol svěřen. Na lukách bylo mnoho krav a vím, že jsme měli starost, jak v tom velkém stádu vyhledat ty naše. Ale to bylo zbytečné, krávy se nám nikdy neztratily. Museli jsme jen pozorovat, aby některá z nich nezašla na něčí pole, kde by udělala škodu.
Doba napásaní krav nebyla nudná. Sešla se tu spousta vesnických dětí. Tehdy jsme míče neměli, a proto se zde hrály různé pastýřské hry. Vím, že jedna z nich byla hra „svinjaranje“. Samozřejmě, já jsem se jen díval. Sebou jsme z domu přinesli trochu jídla, zdali ho byl dostatek, to už si nepamatuji. Pamatuji si, že jsme si s bratrem někdy zašli na most u Huškova mlýna. Zde nás někdy spatřila babička Hušková, která nás znala, a někdy nám přinesla chléb namazaný medem. Trochu jsme se ostýchali pod záminkou, že nejsme hladoví, ale potom brzy po krajíci nezůstala ani stopa. Dnes se na to dívám jako na přátelské gesto, vždyť jejich dcera Ludmila (později manželka učitele Miroslava Bílka) byla moje křestní kmotřička. O tom krajíci s medem jsem v té době mohl jen snít. Rovněž cukroví, bonbony, byly něco, co jsme si také nemohli dopřát. Vím, že nám je matka někdy koupila, když občas šla pěšky do Daruvaru na sobotní trh prodávat máslo. Věděli jsme, že pokud utrží, na nás nezapomene, a proto jsme často až dvě hodiny předem seděli na zahradě a vyčkávali, abychom ji spatřili na polní pěšince a potom jí utíkali vstříc. To cukroví bylo pro nás velký dárek. Matka dala z kornoutku z novin bratrovi a mně každému po jednom, aby nám ostatní vydržely alespoň týden. Je pravda, že jsme jí v tom chtěli pomoci a často jsme ten bonbon cucali do polovičky a zbytek si pak zabalili do kousku papíru a nechali na později.
Kromě hry na schovávanou a na vojáky měly děti i jiné hry, jako je „házení na čáru“ kovových mincí a také „žumpání“. Při hře házení na čáru se používaly tehdejší kovové mince, ale platily i ty z dřívější doby. Ve hře účinkovalo více hráčů, kteří házeli kovový penízek z asi třímetrové vzdálenosti k označené čáře na zemi. Ten, kdo hodil nejblíž, dostal možnost všechny házené mince protřepat v hrsti a hodit na zem. Tu, která byla otočená lícem, číslicí nahoru, si vzal a potom ostatní zbylé třepal hráč, čí kovový penízek byl druhý nejbližší. Tak to pokračovalo dále, až se vše rozdělilo. Při té hře v Brestově děti jednu stranu mince nazývaly vorel (orel) a druhou pán, a ve Zdencích ve stejné hře pismo–glava. Samozřejmě, i zde bylo těch, kteří byli schopnější a na konci měli výdělek, ale i těch, kteří „bankrotovali“. Jistě, že taková hra navedla mnohé, aby se i v dospělých letech věnovali hazardním hrám. Žumpání se v zásadě podobalo hře házení na čáru. Hráči tentokrát z určené vzdálenosti házeli knoflíky do malé vykopané žumpy (jamky) v zemi. Hráč, jehož knoflík byl nejblíže k žumpě, měl přednost první „čvrkat“ knoflík do žumpy. Tentokrát se čvrkaly – cvrnkaly nejdříve knoflíky, poblíž žumpy. Ten, který se octl v žumpě, dostal ten hráč, kterému se to podařilo. Pokud se to nepodařilo, vystřídal ho druhý hráč, až i poslední knoflík získal nového majitele. I zde bylo těch, kteří vyhrávali často, ale i těch, kteří vždy jen prohrávali. A takoví byli nejčastěji ti nejmladší, kteří se šli žumpat se staršími a dovednějšími chlapci. Zdá se, že ta ztráta knoflíků ve hře nebyla velká, ale není to pravda. Těch knoflíků kdysi na rozhazování nebylo a pamatuji si, že si jednou můj děda v zimě vytáhl z almary zimní kabát a s překvapením pozoroval, že byly na něm všechny knoflíky uřezané. Kdo ten kousek provedl, ten se nehlásil, ale protože jsem byl nejmladší, vina padla na mne, třebaže jsem se nikdy takové hry nezúčastnil. Možná jsem i proto ani v dospělých letech nikdy nehrál karty ani žádné hry o peníze.
Děti v osadě během roku řádně sledovaly příležitostné události, například maškary, ve kterých účinkovala hlavně mládež, ale i dospělí. Pamatuji si na masky laufra a strakapouda, na masku krávy, kterou nazývali Perga. Před Velikonoci se děti rády zapojovaly do průvodu, který šel osadou. Někteří řehtali na řehtačky a zpívaly nebo hlasitě recitovaly: „Židi nevěrní, jako psi černí, kopali jámu Ježíši Panu, aby ho udali, potom ukřižovali...“ Byl to předvelikonoční zvyk, ale jsem mu tehdy nerozuměl. Jen jednou jsem se do takového průvodu zapojil. Bylo už šero, když se náš průvod zastavil u brestovské kapličky. Znenadání se ze zahrady, z dolní strany kapličky, objevila tlupa starších chlapců ozbrojená holemi a mířila přímo na nás. Nevím, jestli někdo chytil nějakou ránu, ale myslím si, že takových nebylo, protože jsme se včas rozprchli jako hejno vyplašených ptáků. Něco podobného se nám stalo jednou o dušičkách, když si naši chlapci na vyčištěných dýních (siráče, turky) vyřízli otvor pro oči a ústa a potom uvnitř zapálili svíčku. Když už byla tma, tak to opravdu připomínalo smrt, tak jako na některých výkresech. I tentokrát tu parádu přerušila skupina starších chlapců, kteří vyrazili ze tmy a ty siráče – dušičky nám porozbíjeli, i tentokrát byl jediným východiskem útěk.
Bylo toho ještě, čeho si pamatuji, především koledování, pomlázky, pálení čarodějnic koncem dubna a v prosinci Barbory a Mikuláše. Během roku se také slavily církevní a státní svátky a tradiční vesnické Petrovo a václavské posvícení.
Nelze tvrdit, že mezi těmi nejmladšími byli samí andílkové. I když svou sílu z části vyčerpali na hry s válečným obsahem, nejednou to byly loupežné akce. Jednou, když mě bratr měl na starosti, zavedl mě do Franckovy společnosti, která se právě chystala na krádež třešní až do tři kilometry vzdálených Brestovských Brd. To, že děti mají rádi třešně, se nedá utajit, ale v Brestově těch třešní hodně nebylo. Vím, že mnohé brestovské rodiny měly příbuzné v Holubňáku, a tak se třešněmi zásobovali u nich. Tato osada je ale daleko od Brestova, a bylo snadněji se o to pokusit v Brestovských Brdech, kde o třešně také nebyla bída. Když si tam tlupa vyhlédla na strání jednu třešeň, hostina mohla začít. Bohužel jeden člen tlupy zpozoroval v dáli muže, který šel jen svou cestou, ale to pro tlupu stačilo, aby Francek vyhlásil poplach a tlupa se dala na útěk. Samozřejmě, v čele byl Francek, třebas byl Vlado Kvicků rychlejší, ale musel to místo ustoupit Franckovi. Já jsem tehdy měl asi čtyři roky, chtěl jsem sledovat tlupu, ale na to moje krátké nohy nestačily. Stal jsem se bratrovi zátěží, táhl mě za ruku, ale ani to nestačilo abychom nebyli poslední. Tlupa se v běhu zastavila až v lesíku asi dvě stě metrů před Huškovým mlýnem, i když ten útěk byl zbytečný, nikdo nás nepronásledoval a ten muž se tam octl pouhou náhodou. To, že jsme třešně ani neochutnali, to je pravda, ale byli jsme hrdí a vděční Franckovi, že nás zachránil. Jestli byl někdo nespokojený, to byl jistě můj bratr, který měl se mnou trampotu, a já jsem měl být šťastný, že můj bratr nebyl silnější, protože by se domů asi vrátil jen s mou vytaženou rukou.
Dá se říci, že dětská léta ve mne zanechala nějaké stopy i na můj pozdější život. Pomohla tomu i mnohá vyprávění o válce, o řádění skupin zlodějů. Možná i proto se strach dá vypozorovat na všech fotografiích z té doby. Na mnohých jsem zamračený, každá fotka byla pořízená až po pláči, když mě částečně ujistili, že se z toho aparátu na nás nebude střílet, než že „vyletí ptáček“. Třebaže byl fotografem Fenrich z Velkých Zdenců, který se oženil se sestrou našeho „švaříčka“, to pro mne nebyla dostatečná záruka, abych mu věřil. Je zajímavé, že později byla fotografova dcera Stázička Fenrichová Jaseková po dva roky mojí učitelkou, ale na základní škole v Malých Zdencích, a bývalý fotograf byl tehdy zdeneckým listonošem. Svět je opravdu malý!   Text Václav Herout, foto archiv autora

Read 69 times

Nové číslo Jednoty

 Jednota 26 2022

V Jednotě číslo 26, která vychází 2. července 2022, čtěte:
- Svaz Čechů udělil odměny a uznání úspěšným žákům a učitelům
- Kaptolští oslavili Den české kultury a Den otevřených dveří
- I žáci českých škol na udělení Oskara vědomostí v Záhřebu
- Daruvarská Holubička na folklorním festivalu v Přerově
- Hasiči z Dolan na setkání ve Všeradicích v České republice
- O tajemníku Československého svazu Stanislavu Veselém
- Shrnutí jednotlivých článků v chorvatštině
- Lokální zprávy, pravidelné rubriky, povídky, vtipy, zajímavosti

Arhiva

Kliknite ovdje kako biste pogledali sve članke u arhivi