Severozápad monarchie byl daleko vyspělejší než jihovýchod, který zaostával kvůli staletým bojům s Turky. Moc ve Vídni se snaží různě podnítit stěhování obyvatel do těchto končin, aby se umožnil rovnoměrný rozvoj monarchie. Císařovna Marie Terezie vydává 25. února 1763 Kolonizační patent, kterým se umožňuje volný pohyb, sice jen příslušníkům německého národa, a v roce 1781 císař Josef II. vydává patent o zrušení nevolnictví, kterým se všem obyvatelům umožňuje volný pohyb. Vedle uvedených podnětů od vlády byl jedním z významných důvodů vystěhování přelidněnost Čech a Moravy, hustota osídlení byla dvakrát větší než v Chorvatsku a Slavonii (54 na km² oproti 27 na km²). Dále uvedeme zákon v rakouských zemích, podle kterého statek dědí nejstarší syn, ostatní potomci jsou nádeníci u statkářů nebo v manufakturách. Práce v manufakturách byla těžší než život tehdejších nevolníků v Chorvatsku. V Česku bylo zvykem že „nejmilejší“ syn dědí půdu a všechny nemovitosti, a za to musí pečovat o rodiče na výměnku až do jejich smrti. Se sestrami a bratry se vypořádá určitým dílem. Pán na statku měl tu výhodu, že nemusel na vojnu. Rozhodnutí o přesídlení ovlivnila cena nemovitostí, která byla v tehdejším Chorvatsku mnohem nižší. Za cenu jednoho jitra v Česku se v Chorvatsku mohla koupit jitra tři nebo i více. Neuvěřitelně zní vyprávění jistého přistěhovalce do okolí Velkých Zdenců, že jitro půdy v Česku stálo 800–1000 jednotek a u nás 10–20, později až 100 jednotek.
Přistěhovalce lákaly i mnohé výhody: zproštění daní v prvních třech letech, slevy na železnici a 7,5 m³ topného dřeva na rodinu. Češi se nejdříve stěhovali do Záhřebu a větších měst. V roce 1874 byla založena Česká beseda Záhřeb, kde se scházejí intelektuálové a živnostníci. První sporadické příchody do obce, respektive farnosti Dubrava jsou zaznamenány v roce 1850 – Kurkovi a rodina Mlynářova v roce 1857.
Hlavní vlna přistěhovalců přichází organizovaně kolem roku 1880 a trvá do konce století, a to ze střední Moravy. O přistěhování se velice zasloužil tehdejší dubravský notář Kempf (1870–1885). Stěhování probíhalo na pozvání notáře a v jednom okamžiku (kolem roku 1884) se přistěhovalo kolem sta rodin.
Podle vyprávění starších se nejčastěji stěhovaly celé rodiny. Nejdříve do nového prostředí přišla hlava rodiny a domluvila koupi stavení (nejčastěji od pravoslavných majitelů – bývalých hraničářů). Potom se vrátil pro zbytek rodiny a s koňským povozem na velkém voze plném nezbytných věcí přijeli k nám přes Rakousko a Slovinsko. S sebou vezli většinou nářadí a náčiní k obdělávání půdy, část nejlepšího nábytku, oblečení, obuv a ložní prádlo. Na sobě měli oblečení, jaké se tenkrát nosilo ve střední Evropě, na rozdíl od starousedlíků, kteří byli oděni skromně a děti chodily naboso v domácích košilích. Přistěhovalci později přijížděli železnicí.
Rozhodnutí o vystěhování z Česka ovlivňují i příběhy prvních přistěhovalců, kteří do nového prostředí dobře zapadli a zvali tam další sousedy a příbuzné. Přistěhovalci v pozdějších letech kupují půdu a statky od státní správy, která je zabavila kvůli nezaplacené dani, nebo od krajanů, kteří se stěhují do měst nebo do zámořských zemí. Půda a statky se kupují také od rozkládajících se starousedlických rodových družstev.
PŘISTĚHOVALCI V NOVÉM PROSTŘEDÍ
Území farnosti Dubrava byla v druhé polovině 19. století rozdělena na část pod civilní chorvatskou správou bána a část patřící pod Vojenskou hranici pod vojenskou správou císaře a generálů ve Vídni. Tehdejší vojenská hranice na území vsí farnosti Dubrava podléhala vojenskému velitelství ve Varaždinu. Do vsí na Dubravsku ve Vojenské hranici se ještě v 16. století nastěhovalo pravoslavné obyvatelstvo z Bosny a z turecké části Chorvatska a Slavonie. Značná část pravoslavných bydlela ve vsích Mostari, Marinkovac, Dragičevac, Habijanovac, Srpska Kapela, Prnjarovac, Lipovčani, Vukšinac, Zvekovac, Zabrđe, Fuka, Koritna, Markovac, Paruževac, Haganj a Kabal. Práva těchto obyvatel byla regulována císařskými vlašskými zákony Statuta Valachorum z roku 1630. Jedinou povinností těchto obyvatel bylo, aby muži vykonávali vojenskou službu a byli neustále ve zbrani. Zato mají určité výhody, jejich politická a kulturní práva jsou chráněna a neplatí daně.
Když už nehrozilo přímé vojenské ohrožení, byla Vojenská hranice v roce 1881 zrušena a vesnice se vrátily pod civilní správu. A právě do většiny vsí, které byly ve Vojenské hranici, přichází české obyvatelstvo.
Do vsi Koritna se nastěhovaly rodiny s příjmeními Lakosil, Obdržálek, Hlaváček, Šoustek–Šustek, z Polešovic ve střední Moravě. Rodina Kozumplíkova (dnes nejzastoupenější příjmení v Koritně) pochází z Veselí na Moravě a Tasova. Rodina Škareckých pochází z Vracova a rodiny Tesaříkova a Malenovských ze Želetic u Kyjova. Rodina Brablecova pochází z Tasova, Rodina Dekarova z Dubňan, Perničkova z Boršic. Rodiny s příjmením List, May, Munta, Chyta, Zadrgal a Boček pocházejí z menších obcí na Moravě. Některé rodiny jsou početné, a tak dochází ke změně struktury obyvatelstva. Většinou však dobře vycházejí se starousedlíky, kteří jsou teď v některých vsích v menšině.
Do vesnice Ladina se stěhuje početná rodina Mičíkova z Koryčan u Kyjova a rodina Lungova.
Do vsi Zvekovac přicházejí rodiny s příjmením Šejda z Radějova, Gardaš, Švarc (přichází z Ivanova Sela, kam se předtím přistěhovala z východních Čech). Dále jsou tu rodiny Mikulčíkova, Hladkých z Veselí na Moravě a Domanína, Perničkova, Hrubých, Duronova, která se odstěhovala, Polouckých a Važanských byly z Vřesovic a rodina Moravanských z Moravan.
Do vsi Brezje přišly rodiny s příjmením Valenta, Crha (velká, jedna z nejvýznamnějších rodin, přichází i do Dubravy a Bjelovaru) z Žerovci u Kyjova a z Rychnova, příjmení Malenovský, Potáček z Mistřína u Kyjova a rodina Holých.
Ve vsi Gornji Marinkovac byla rodinná příjmení Kosík, původem z Mistřína, Souček, Vašulka ze Svatobořic, Vaculík, početná rodina Křivanova (pochází z Vojákovic a příjmení má po ženské linii), Ryškova (zaniklo), Ježkova, Krajanova z Polešovic, Šinoglova ze Šardic, Gronichova, Kocmanova, Mazalova a Lužova (zaniklo), Levíčkova z Habrovan, Horňákova a Chytova.
Do vsi Paruževac se přistěhovala rodina Sudických ze Stavěšic, do obce Dragičevac rodina Nesvadbova z Kroměříže, rodina Juríkova z Domanína a rodina Kolaříkova.
Ostatní vesnice byly pod správou bána.
Příjmení v Dubravě: Crha (potomci žijí v Záhřebu, zasloužili by si zvláštní výzkum), Březina z Osvětiman, Vavřík (zaniklo), Přichystal z Líšně u Brna, Sever z Kovalovic, Králík ze Svatobořic, Richter z Blučiny u Rajhradu, Kozumplík, Kutný, Hludík z Dubňan, Vašulka ze Svatobořic, Polek z Domanína, Krejčí z Veselí na Moravě, Holeček a Halísek ze Strážnice, Klíma z Lovčic, Šťastný z Blučiny, Vitásek ze Slavkovic, Cihla ze Slavětína, Kříž z Břeclavi, Drápač ze Šlapanic, Kozelík z Tiskovic, Chládek a Minařík z Rajhradu, Těšanský a Slováček ze Želetic, Hrobař z Mistřína, Pavliňák z Radějova, Bobek z Veselí na Moravě a Piškula z Dubňan.
Rodiny s příjmením Kostiha, Svoboda a Slavík se stěhují do Dubravy a vsi Zgališće z Lovčic a Kovalovic. Rodiny Šmerdova a Chytilova, které udělaly hodně pro českou komunitu na území Dubravy, pocházejí ze Želetic. Říha, Kadlec, Drápal a Piškula jsou z Radějova, Hrobař z Polešovic a Kozelík z Tiskovic.
Do vsi Zetkan přichází řada rodin s příjmením Bubínek, Gabriel, Rohatec (jedno z nejčastějších příjmení), Škaroupka z Habrovan, Malenovský ze Želetic, Kolařík z Vyškova, Šinogl (nejdřív přichází do Dubravy), Maca. Rodina Burešova pochází z Rohatce, Bohatkova se odstěhovala, je tu početná rodina Vacenovských (dnes v několika obcích na Dubravsku), Antošova z Rohatce, Milerova z Dubňan a rodina Ježkova.
Ve vsi Zgališće se setkáváme s následujícími příjmeními: Procházka (časté české i dubravské příjmení) z Dražůvek, Zouhar ze Křtin u Brna, Nováček z Koškova (příjmení zaniklo), Svoboda z Velešovic, Muláček z Vacenovic, Vítek z Kněždubu, Širučka ze Stavěšic, Bezrok, Žák, Zlámal (vystěhoval se), Strýček, Kolek a Urbánek z Nesedlovic.
Ves Bađinac: Rodina s příjmením Hanák pochází z Žerovic, Lichter z Domanína u Uherského Hradiště.
Svinjarec: Severin, Svoboda z Velešovic.
Do vsi Kostanj přišla rodina Kozumplíkova.
V Novakih I., II., a III. jsou rodiny s příjmeními Neduhal z Dubňan, Miklík z Milotic, Slavík z Radějova, Miler z Dubňan, Ištvánek a Škaroupka z Habrovan, Dekar z Dubňan, Drapač ze Šlapanic (zaniklo), Harašta, Zemánek (zaniklo), Čevela ze Zlíchova a rodiny Šulcova a Petrášova z Radějova, Poturíčkovi (vystěhovali se), Pavela, Zelinka z Březovice u Radějova, Kučerauer (Kučera), Miksa přichází jako jedna z mála z Čech, rodina Vacenovských z Dubňan, Hladíkova, Babčecova, Čajkova.
Ve vsi Vukšinac je rodina Poštolkova.
Ve vsi Dubrava II., někdejší Horní Vsi, dnes jsou to ulice Zagrebačka a Kalnička: rodiny Zálešákova a Šinoglova ze Šardic, Švabíkova (zanikla) ze Želetic, Březinova (zanikla) z Osvětiman, Petrášova, Mikulčíkova, Vacenovských, Chytilova, Škareckých (odstěhovali se do Záhřebu), Vacenovských, Milerova, Mošničkova, Bočkova z Koritné, Kundratova (reemigrují do Česka), Kučerova.
Rodiny Crhova, Besedníkova, Kolaříkova, Příkazských pocházejí z Dubňan, rodina větve Ivana Šustka se odstěhovala do Vrbovce, Sýkorova, Křemeček.
Do vsi Žukovec přišla rodina Křivánkova, Petrášova a Šimůnkova, Levákova a Besedníkova.
Ve vsi Nova Kapela (dříve Srbská Kapela) a Stara Kapela se setkáme s českými příjmeními Ralinovský, Uhl, Kostiha, Rýdl, Čížek, Martišan a Sever.
RODINY, KTERÉ ŽILY NA ÚZEMÍ OBCE – FARNOSTI DUBRAVA
Abychom získali představu o počtu rodin, které v období let 1850–1950 alespoň krátce žily v této oblasti a svým působením zanechaly stopy, aby potom zanikly nebo se vystěhovaly, uvádíme údaje z farních matrik z fondu chorvatského státního archivu v Záhřebu:
Adler, Andrišek (Andrýsek), Babičak (Babičák), Baborski (Baborský), Bađura (Baďura), Baer (Bajer), Balka (Bálka), Balausek (Baloušek), Bartel, Beranek (Beránek), Biliček (Bilíček), Bilek (Bílek), Bjelušek (Běloušek), Bjelovski (Bělovský) Bruža (Brůža), Blaha (Bláha), Brečka (Břečka) Bubaniček (Bubeníček), Buhtik (Buchtík), Busina (Bušina), Čajka (Čejka), Čermak (Čermák), Černy (Černý), Dobrovolni (Dobrovolný), Dokupil (Dokoupil), Duhoslav (Duchoslav), Dalanski (Dolanský), Dvorak (Dvořák), Ebert, Fojtik (Fojtík), Frank, Franta, Frkalj (Frkal), Gloz (Gloza), Gogera (Doudera), Golija (Goliáš), Fritz, Halupa (Chalupa), Hartl, Helisek (Helísek), Hladek (Chládek), Holaček (Holeček), Holi (Holý), Homola, Horaček (Horáček), Hrabal, Hrastil (Chrastil), Hrdlička, Hadšin, Haisner, Janik (Janík), Janhuba, Jetelina, Jerka, Junek, Karasek (Karásek), Kadlec, Kempf, Kelner, Keneša, Klemprik (Klempiřík), Kneslik (Kneslík), Kopečny (Kopečný), Kolaček (Koláček), Kopriva (Kopřiva), Kratofil (Kratochvíl), Krmeček (Krmenčík), Križ (Kříž), Krivak (Křivák), Krumal (Křůmal), Kuban (Kubáň), Kubovic, Kuder, Kukla, Lahoda, Langer, Lapski (Labský), Laštufa (Laštůvka), Lípa, Martínek, Mazal, Minažik (Minařík), Mihal (Míhal), Mahovský, Malíšek, Markus, Mikša, Mikšánek, Mraka, Mlinek (Mlýnek), Mojzeš, Mlčoh (Mlčoch), Nemec (Němec), Navala, Neužil, Nesnídal, Oberlík, Obertlík, Otevžel (Otevřel), Otava, Pátek, Pečnik, Piječnik (Pecník), Pepřica, Petruha (Petrucha), Pihal (Píchal), Pintera, Pištek (Pištěk), Polášek, Pjajček (Pjajčík), Plavec, Podani (Poddaný), Polák, Prevratil (Převrátil), Prhli (Prchlý), Prikril (Přikryl), Putni (Putna), Ridl (Rýdl), Rijak (Ryják), Rokita (Rokyta), Rimal (Římal), Růžička, Sedláček, Sedlák, Salčák, Sehr, Skamelka, Sklenák, Skrhak (Škrhák), Sikora (Sýkora), Smeikal (Šmejkal), Sláma, Slobodník, Smaženka, Soldan, Sotolaš (Sotolář), Spaček (Špaček), Straka, Souček, Steiger, Slobodník, Studeni (Studený), Sturm, Sura, Štafa, Šmerda, Šafarik (Šafařík), Šebesta, Šeman (Séman), Ševčík, Šindelka, Šmagelj (Šmahel), Špačil (Spáčil), Šimáček, Teplý, Trnka, Tešanski (Tešánský), Tulák, Ticek, Trahtulac (Trachtulec), Trefna (Trefný), Tribort, Trnka, Turánek, Urbánek, Vašulka, Vimislicki (Vymyslický) – v Žabnu, Viskočil (Vyskočil), Vitásek, Vaníček, Vodička, Vorberger, Zadrgal (Zdráhal), Zahrádka, Zlámal a Žemlja (Žemla).
Čeští přistěhovalci v první generaci se většinou uzavírali manželství vzájemně, což je pochopitelné. Potřebovali čas, aby se přizpůsobili novému prostředí, naučili se jazyk a integrovali se do nového prostředí, které si vybrali za svou novou vlast. Později se mísili s místním obyvatelstvem tak, že si domácí mladíci brali za ženy Češky, které platily za dobré kuchařky a hospodyňky. Je to potvrzení rčení, že láska prochází žaludkem. Podle odhadu dnes v Dubravě a okolí žije kolem třiceti procent obyvatel českého či moravského původu ve čtvrté a páté generaci. Bohužel je stále méně mladých, kteří by měli zachovat jazyk, písně a tradice ze staré vlasti a pokračovat v práci České besedy, která tu byla založena.
ZAPOJOVÁNÍ DO HOSPODÁŘSKÉHO A KULTURNÍHO ŽIVOTA V NOVÉM PROSTŘEDÍ
Příchodem kolem tří set rodin českého a moravského původu se Dubrava a okolí začíná rozvíjet a zvyšovat standard svého obyvatelstva. Přistěhovalci zvelebují zemědělství, které je nejdůležitějším hospodářským odvětvím. Oproti usedlému obyvatelstvu, které ještě obdělává půdu dřevěnými pluhy a zabývá se převážně dobytkářstvím (dobytek se pase na tzv. gmajdách, gemajdách a prasata se pouštějí do lesa na žaludy), používají Češi železné pluhy, kterými s koňským potahem ořou lépe a hlouběji, více hnojí, používají kvalitnější semeno a sklízejí mnohem větší úrodu. Aby získali kvalitní zemědělské plochy, mýtí lesy, které obklopují všechny vesnice a tím získávají kvalitní půdu bohatou na humus. S sebou přinesli nové kultury, jako například brambory, které jsou základem stravování přistěhovalců. Rozšiřují pěstování zemědělských kultur, jako jsou pohanka, proso, tabák, len a konopí.
Starousedlíci pohlíželi na přistěhovalce asi následovně:
„Přistěhovalci k nám nepřišli prázdných rukou. Někdo více a někdo méně, přinesli s sebou peníze, za které na začátku levně nakoupili půdu od statkářů a později ji dráž odprodali svým krajanům. Oni zvýšili cenu půdy v Chorvatsku a Slavonii. Při práci jsou vypočítaví. Jsou nadevše pracovití a hospodaří rozumně. Domy mají středně velké, z hlíny či vepřovic, otočené k silnici. Jsou kryté taškami a mají komíny. U domu je zahrada. Nosí měšťanské oblečení, koupené v obchodě.
Část přistěhovalců jsou řemeslníci: kováři, mlynáři, ševci, zedníci, truhláři, bednáři, majitelé cihelen, pil a mlýnů, a značně přispívají k rozvoji celého kraje. Mnozí z českých obyvatel jsou mnohem vzdělanější než starousedlíci, kromě mateřské řeči ovládají také němčinu. Podle slov Stjepana Radiće patřilo koncem 19. století území dnešního Česka vývojem školství k nejvyspělejším státům na světě.“
Staví nové domy, prostornější a hlavně zděné, nejdřív ze syrových cihel, tzv. kotovic či vepřovic, později z pálených cihel. V takových nových okolnostech v roce 1921 vzrůstá počet obyvatel v Dubravě a okolí na kolem osmi tisíc duší. Naši předkové se v novém prostředí zapojují do společenského a kulturního života. Jsou známí podle zakládání sborů dobrovolných hasičů (DVD), do kterých přenášejí zkušenosti ze staré vlasti. Tak je už v roce 1893 založen SDH Dubrava, za významného přispění českých přistěhovalců. Z monografie vydané ke 100 letům SDH Dubrava se dozvídáme o složení a vedení sboru. Podnět k založení dal a o organizaci se postaral okresní přednosta Josef Chocholáč, zástupcem vedoucího na stříkačce byl Karel Kadlec a v týmu byli ještě Fráňa Poláček, Josef Levíček, Fráňa Slavík, Fráňa Souček, Martin Levíček, hospodský ze Zgališće Ernest Procházka, krejčí ze Zgališće Josef Drápal a bednář z Dubravy Fráňa Vavřík. Oddíl žebříků vedl Vincenc Škaroupka z Novaků, zástupcem byl truhlář z Dubravy Teofil Drápal.
V mužstvu s žebříky byli takřka všichni členové Češi: sedláci ze Zgališće Václav Muláček a Štefan Zouhar, kovář z Novaků Petr Miler, švec z Dubravy Ivan Ištvánek. V hlídačském týmu byli také sedláci Vinko Sever a Antonín Přichystal, trubačem byl Josef Richter, všichni z Dubravy. Členové SDH byli také Václav Holý z Brezje, kovář z Dubravy Fabián Malenovský, Josef Malenovský z Koritny, sedlák z Koritny Ignác Šoustek, švec ze Zetkanu Šimon Gabriel a kaplan Ignatz Huberle. Všichni uvedení členové při zakládání sboru přispěli finančně.
Se začátkem první světové války činnost dočasně ustává a sbor po skončení války obnovuje svou činnost. Zakládá dechovou hudbu, které v čele stojí kapelník Josef Procházka. Mezi členy jsou z řad Čechů Stanko a Fráňa Valentovi a Fráňa Petráš. V hasičském sboru je zvlášť činný Bohumil Březina, který se stává prvním strojníkem nově pořízené stříkačky. Jeho syn Božidar pokračoval v tradici. Dechová hudba se rozrůstá a v ní hrají kovář Josef Křemeček, Josef Švabík, Karel Malenovský a Fráňa Šmerda.
Od roku 1932 je v čele SDH Dubrava příslušník známé české rodiny Fráňa Chytil. Jeho bratr Věnceslav v roce 1928 založil v Dubravě zdravotní středisko a byl známým lékařem. V té době, v roce 1934, působí také Česká beseda s doktorem Chytilem v čele. Nevykazovala zvláštní činnost, kromě roku 1937, kdy v besedě působil učitel Ladislav Ondráček.
V roce 1914 byl založen spolek Hrvatski Sokol podle českého vzoru, o to se zasloužil notář Pavao Dolar. Z toho jádra později vyroste fotbalový klub Mladost Dubrava.
Dalo by se usoudit, že do druhé světové války byli nositeli veškeré kulturní činnosti, hlavně prostřednictvím SDH, v značné míře příslušníci české, respektive moravské populace.
DUBRAVŠTÍ ČEŠI ZA DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY A V POVÁLEČNÉM OBDOBÍ
Rok 1940 dočkali chorvatští Češi s úzkostí a starostí, jak válka, která je za dveřmi, ovlivní jejich životy a působení. Stará vlast se stala německým protektorátem a Jugoslávie se rozpadla, na území Chorvatska byl vyhlášen stát NDH v čele s Pavelićem, pod německým patronátem. Pro všechny menšiny, i českou, se život stává nelehkým a nebezpečným, není snadno zvolit správnou cestu a zachovat vlastní život. Veškeré činnosti českých besed jsou ustašoveckou vyhláškou zakázané.
Část Čechů odchází bránit starou vlast. Budu citovat funkcionáře NDH Mile Budaka, který měl v roce 1942 v Lipiku prohlásit následující: „Nejdříve půjdou Jovan a Jovanka, potom Pepík a Maženka, pak půjdou Mariška a Pišta a naše země bude čistá.“ Takové jednání mělo za výsledek, že se mnoho krajanů přidalo k protifašistickému odboji, menší část se zapojila i do komunistické strany.
Na Dubravsku působila v roce 1941 stranická organizace, do které byli zapojeni Fráňa Šmerda, Erno Přichystal a Micika Zálešáková, Mařenka Kolaříková, Stanko Valenta, Josef a Štěpán Zouharovi. Všichni přišli o život v bojích nebo v táborech. Většina Čechů se zapojuje do moslavinských brigád, zejména po 26. říjnu 1943, kdy byla založena I. československá brigáda Jana Žižky.
Nejhůř dopadl Fráňa Šmerda, který zemřel ve velkých mukách při mučení ustašovci v četnické stanici Dubrava. Dubrava byla po větší část druhé světové války osvobozeným územím, proto byla dvakrát bombardována, přičemž zahynuli mnozí občané a vznikly velké hmotné škody. Tak například zahynula celá sedmičlenná rodina Stipanova. V osvobozeneckém boji vedle uvedených padlých Čechů účinkovali i členové jejich rodin: Karel Zálešák, Ivan Šejda, Stanko Hrubý, Škarecký, Kůrka a mnozí další.
ČEŠI V DUBRAVĚ PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE AŽ DO ZALOŽENÍ BESEDY
Když v květnu 1945 druhá světová válka skončila, Češi–Moravané v Dubravě sdíleli osud ostatního obyvatelstva, které rovněž zažilo válečné hrůzy, zapojuje se do budování nového státu – Jugoslávie. Menší část novému režimu nevěří a reemigruje do Československa. Větší část se rozhoduje emigrovat do zámořských zemí: Škareckých a Slavíkovi do Austrálie, Kundrata, Králík a Poštolka do Československa a Zálešák do Bosny. Část krajanů odchází do rychle se rozvíjejícího hlavního města, kde jsou vyhledáváni dělníci ve všech oborech, část odchází do ostatních republik. Ti, kteří zůstali, jsou zpočátku novým režimem zklamáni. Zakládáním zemědělských družstev velký počet bohatších českých rodin přichází o svá pole a musí zapojovat svůj majetek do družstev, kde se stává majetkem družstevním. Později smějí mít pouhých 10 ha, o vše to, co je navíc, přijdou za směšnou úhradu.
V Dubravě se zakládají podniky. Cihelna (původně Donnerova) se obnovuje a v roce 1948 se dává do provozu jako lidový podnik, jehož součástí je i parní mlýn a pila. V roce 1958 se jako jméno podniku poprvé uvádí Gramip Dubrava. V roce 1961 začíná působit mechanická a kovářská dílna, a to jsou začátky továrny zemědělských strojů Gramip Dubrava. V rozvoji kovodělného sektoru jako hlavní programové části továrny zase svým úsilím, vědomostmi a dovednostmi vynikají naši krajané: Neduhal, Březina, Miler, Slavík, Zouhar, Crha, Škaroupka, Šimůnek, Mošnička, Besedník, Svoboda a mnozí další.
Následuje zlaté období pro dubravský kraj. Gramip staví a vybavuje nové průmyslové haly a zvyšuje počet zaměstnanců. Staví se mateřská škola a dvě bytové budovy. Podnik PIK Vrbovec přebírá obchody od záhřebské Slavie, renovuje je a staví nové obchodní středisko. Přitom se maximálně angažuje tehdejší ředitel Základní organizace sdružené práce (OOUR) Obchod Stanislav Šustek. Gramip se organizuje jako Průmyslově-obchodně-zemědělský kombinát ITPK Dubrava, v němž jsou sjednoceny výroba, obchod, zemědělství, založené je i stavitelství, kupuje se prostor v centru, kde se otvírá obchodní dům. Má kolem 750 zaměstnanců, což vytváří větší kupní moc, a kraj se také díky zemědělství jako dodatečné činnosti urychleně rozvíjí. Díky výhodným půjčkám se staví rodinné domy. Část podnikavých českých rodin zakládá vlastní živnosti a domácí výrobu (Králík, Škaroupka, Neduhal, Zouhar, Šinogl a další).
Kulturní činnost české menšiny probíhá ve formě působení příslušníků v podnicích a SDH (DVD).
V devadesátých letech se mnozí potomci zdejších Čechů zapojují do obrany Chorvatska (Bureš, Králík, Slavík, Šustek, Kozumplík, Maca, Vacenovský). V demokratickém Chorvatsku mají Češi veškerá ústavní práva jako národnostní menšina a mají jednoho poslance v Chorvatském sněmu, společně se Slováky.
A konečně, v roce 2009 je založena Česká beseda Záhřebského županství se sídlem v Dubravě. Na podnět Fráni Vondráčka ze Zeliny, aby se ve východní části županství založila Česká beseda, na schůzi ve Vrbovci téhož roku bylo na podnět Stanislava Šustka rozhodnuto, aby sídlo spolku bylo v obci Dubrava, kde je soustředěno nejvíc potomků Čechů, tj. Moravanů.
Rozsáhlé organizační práce se ujal Stanislav Šustek za veškeré pomoci své manželky Mirice. Osobně navštívil takřka všechny rodiny českého původu v Dubravě a okolí a informoval je o záměru, který byl přijat kladně. Ve sportovní hale Základní školy Dubrava se 7. června 2009 konalo zakládající shromáždění. V čele pracovního předsednictva byl Mirko Knížek z Ivanić Gradu, úvodní referát měl Stanislav Šustek. Na shromáždění se sešlo kolem dvou set potomků česko-moravské populace; předsedou byl zvolen Fráňa Vondráček a místopředsedy Stanislav Šustek a Marijana Kozumplíková. Do správního výboru byli zvoleni Ivan Vacenovský, Velimir Neduhal, Josef Sadecký, Zdravko Volenec, Branko Kozumplík a Ljudevit Sohora. Do dozorčího výboru byli zvoleni Vladimír Škarupka jako předseda, Stanislav Zouhar a Štěpán Bureš. Na tajemnici byla navržena Marie Tomoradová a pokladní Marie Mikšecová. Sdružení bylo registrováno pod názvem Česká beseda Záhřebského županství se sídlem v Dubravě.
Text Stanislav Šustek, přel. Ž. Podsedník, foto archiv
