Je pravda, že Velké a Malé Zdence mají svou minulost z velké části zapsanou. Podle mého přesvědčení je třeba připomenout i to, co ještě zapsáno nebylo, co se ve Zdencích dělo v období existence Československého svazu (Svazu Čechů) v letech 1921 až 2021. Zastavím se ale jen u významných osobností a událostí v kulturním životě, které by letos měly kulaté nebo polokulaté výročí. Nejdříve uvedu, o která výročí jde a později se k nim vrátím: Josef Zámostný, Růženka Ivankovićová Zahálková, Vlasta Chloupková (všichni 100. výročí narození); Zlata Skenderová Janáčková (80 let od narození); 110 výročí založení velkozdenecké hudby; Bohumil Hanuška (125 let od narození), 95. výročí otevření Prokůpkovy hospodářské školy, 90. výročí založení České besedy Malé Zdence a příchod Slávky Máchové do Malých Zdenců, Václav Nykl a Antonín Macháček (45 let od úmrtí), Marie Pokorná Pařízkova (40 let od úmrtí), Miroslav Kalinský (30. výročí úmrtí). Uvedená jména osob se vztahují jen k uvedeným výročím, ale osob, které vynikly svou prací bylo mnohem více. Uvedení by ani nemohli docílit takových výsledků bez podpory stovek dalších krajanů, kteří jim jako členové jednotlivých spolků byli v kulturní práci nápomocni.
110. VÝROČÍ ZALOŽENÍ VELKOZDENECKÉ DECHOVKY
Ve Velkých Zdencích vyhrávala už v roce 1883 menší kapela, ale teprve od roku 1893 lze mluvit o pravé zdenecké dechové hudbě. Založil ji hudebník a kapelník Jan Frýda a patřila mezi nejstarší na širším území. Přece musím uvést, že v ní nevyhrávali jen hudebníci z Velkých Zdenců, ale také Malých Zdenců, Polan, Brestova, Ivanova Sela. Kvůli kapelníku Frýdovi ji však považovali za velkozdeneckou kapelu. Hudebníci se v ní často střídali, hlavně kvůli nedostatku hudebních nástrojů a dobrých hudebníků. Udržela se až do roku 1920, kdy ji nahradila kapela nová. Ještě v roce 1912 začal Jan Frýda (1868–1958) nacvičovat novou mladou kapelu složenou z hudebníků z Velkých Zdenců. Nová kapela po válce nahradila předchozí a vyhrávala až do druhé světové války. Hrál v ní také Bohumil Hanuška, narozený v roce 1897, který byl nejdříve jen dobrým hudebníkem, a proto často vypomáhal v orchestru České besedy v Daruvaru. Zasloužil se o založení nové velkozdenecké dechovky před druhou světovou válkou a stal se jejím kapelníkem. Ve stejné době byl Hanuška zapojený do práce zdenecké Besedy a vynikal ve společenském životě osady. V roce 1946 jeho rodina reemigrovala do Československa. Také tam zastával zájmy přistěhovalých Čechů a byl také v delegaci, která v roce 1946 informovala prezidenta Beneše o problémech přistěhovalých českých rodin.
100. VÝROČÍ NAROZENÍ JOSEFA ZÁMOSTNÉHO, RŮŽENKY IVANKOVIĆOVÉ ZAHÁLKOVÉ A VLASTY CHLOUPKOVÉ
Shodou okolností byly uvedené osobnosti spolužáci v českém oddělení základní školy ve Velkých Zdencích. Učila je první česká učitelka narozená v Chorvatsku Slávka Máchová. Nejednou připomněla, že Josef, Růženka a Vlasta ve škole vynikali svou pílí. Jejich životní cesty byly různé, ale všichni za sebou zanechali významné stopy.
Josef Zámostný se stal učitelem, kulturním pracovníkem, hudebníkem, dirigentem, osvětovým poradcem, společensko-politickým pracovníkem, předsedou Československého svazu, novinářem, kronikářem... ve volném čase i rybářem, včelařem a myslivcem. I v době, když už žil v Daruvaru, nikdy nezapomínal na svou rodnou ves a rád se do ní vracel. Jeho vesničané mu rovněž láskou opláceli za vše, co pro jejich vesnici udělal. Zemřel v roce 1998.
Růženka Ivankovićová Zahálková byla také výbornou žačkou, ale její rodina jí neumožnila další školení. Rodičům to zazlívala i ve věku pokročilém. Za mlada se zapojila do spolkové práce, hrála divadla a vystupovala s taneční skupinou. Po provdání žila v Daruvaru, ale na svou vesnici nikdy nezapomněla. To je znát i z jejích procítěných veršů a krátkých příběhů ze života, které uveřejňovala v Dětském koutku, Jednotě, Studnici, Českém lidovém kalendáři... Těžko prožívala pozdní léta svého života, když jí zemřel starší syn Vilko. A právě v té době jsem ji lépe poznal, když jsme si začali dopisovat. Třebaže jsme oba žili v Daruvaru, osobně jsme se seznámili, až když jsem jednou přijal její pozvání na návštěvu. Měl jsem dojem, že jí připomínám jejího zemřelého syna, který by byl přibližně stejného věku. Zemřela v roce 2004.
Vlasta Chloupková ukončila nižší třídy základní školy ve Velkých Zdencích, potom ji životní cesta odvedla do Daruvaru a pak i do Československa, kde vychodila zdravotní školu. Potom se na pozvání rodiny dostala do USA, kde byla činná v sokolském hnutí. Na rodný kraj nikdy nezapomněla. V 70. letech pomohla, aby se do škol pořídily školní pomůcky – magnetofony. Určila významnou částku peněz na stavbu společné školy na rozcestí Velkých a Malých Zdenců, která bude sloužit oběma osadám. Přesvědčili ji však, aby peníze dala na stavbu tělocvičny, která by byla pojmenovaná jménem Chloupků, po jejích ve válce zahynulých bratrovi a bratranci. Nová škola byla otevřená v roce 1977, před 45 lety a tělocvična o dva roky později, v roce 1979, kdy se konaly i Dožínky ve Velkých a Malých Zdencích. Toho dne byla otevřená i etnografická sbírka v Ivanově Sele, kde Vlasta Chloupková jako kmotra darovala vázu a 100 dolarů. Pamatuji, že se tenkrát dočkala uvítání a úcty, jakými se vítají nejvyšší státní politikové. Bohužel, od té doby až do její smrti v roce 2011 se její jméno příliš často nepřipomínalo.
95. VÝROČÍ OTEVŘENÍ PROKŮPKOVY HOSPODÁŘSKÉ ŠKOLY
V roce 1922 se v dějinách příslušníků české menšiny odehrála významná událost, bez níž by se určitě mnoho toho v pozdějších letech neuskutečnilo. Bylo to před 100 lety, kdy byla v Daruvaru otevřena první česká škola v Chorvatsku. Největší zásluhy o její založení měla tehdejší Česká beseda, ale nebylo by spravedlivé nepřipomenout také přispění tehdejších československých úřadu a také Československého svazu. Jakkoli, česká škola by bez podnětu daruvarské České besedy nebyla, Beseda byla hlavním činitelem pro její založení.
V té době byly zdejší české školy jen čtyřleté. Byl to první krůček, aby se postupně vychoval kádr, který měl byt nositelem kulturního života krajanů. Slováci byli na tom tenkrát lépe. Na území Vojvodiny měli i gymnázium, a proto měli i silnější vlastní inteligenci. Proto mělo otevření Prokůpkovy hospodářské školy ve Velkých Zdencích být prvním stupínkem, aby se situace ve vesnicích, kde žili příslušníci české menšiny, zlepšila. Prokůpkova škola byla dvouletá a začala působit ve Velkých Zdencích v roce 1927 v budově Fráni Šlechty. O školu se nejvíce zasloužil Velkozdenčan Augustin Mžik (1881–1949), který byl stoupenec Chorvatské selské strany HSS, poslanec v parlamentů tehdejšího státu a spolupracovník Stjepana Radiće. I když školu podle dnešních kritérií nelze považovat za školu střední, podle plánu se střední stát měla. Výuka trvala dva roky, konala se v zimním období během tří měsíců. Ve škole se chlapci české národnosti z Velkých Zdenců a z ostatních okolních osad seznamovali s pokrokovým hospodařením. Škola měla do roku 1930 sídlo ve Velkých Zdencích a později, od roku 1930 až do zániku v roce 1941, v Daruvaru. Když v roce 1934 Karel Herot přišel na tuto školu jako učitel a správce, z jeho podnětu se v jednotlivých osadách začaly zakládat Besídky venkovského dorostu, které byly nápomocné tamním besedám. Besídky byly založeny i ve Velkých i Malých Zdencích.
90. VÝROČÍ ZALOŽENÍ ČESKÉ BESEDY V MALÝCH ZDENCÍCH
Malé Zdence mezi dvěma světovými válkami neměly českou školu a v osadě také nebyli jednotlivci, kteří by založili krajanský spolek. Teprve v roce 1932, když se malozdeneckým zetěm stal Velkozdenčan Antonín Macháček (1904–1975), došlo na podnět daruvarské Besedy k založení i malozdenecké Besedy. Nápomocní tehdy byli i velkozdenečtí krajané. Zvolený předseda Antonín Macháček brzy kolem sebe soustředil spolupracovníky a kulturní život ožil naplno. Ještě před založením Besedy Václav Nykl (1898–1977) založil v roce 1925 první malozdeneckou dechovou hudbu. V. Nykl byl také ve výboru Besedy, dlouhou dobu byl knihovníkem. V osadě byl založen i hasičský spolek (1928), ale dechovka si zachovala svou samostatnost. Její členové však byli ve stejnou dobu beseďáci i hasiči. Beseda byla značně posílena v roce 1932, kdy byla Slávka Máchová (1905–1994), po provdání za učitele Mirka Žukoviće, přeložena z Velkých do Malých Zdenců. Česká škola tam sice nebyla, ale ona v Besedě popularizovala českou knihu a na hodinách ručních prací ve škole se zpívaly i české písně. Po založení Besídky venkovského dorostu v Malých Zdencích v roce 1938 se také plně zapojila i do její činnosti. S. Žukovićová-Máchová působila v Malých Zdencích v období 1932–1945 a odnesla si z té doby krásné vzpomínky. Bohužel, nakonec si z nich odnesla i tragickou událost, když na sklonku války byla vypálená škola, přičemž shořel celý její archiv. Trauma této události nesla v sobě až do své smrti.
Kulturní život pokračoval i po ukončeni války v roce 1945. Začala tam pracovat i česká škola. V roce 1946 založil Václav Nykl novou dechovou hudbu v Malých Zdencích, která působila až do konce 80. let minulého století. Když Nykl kvůli vysokému věku kapelu opustil, nahradil ho v jednom období Slávek Zápotocký a od roku 1968 Miroslav Kalinský (1938–1992). Nevychodil hudební školu, ale měl hudební nadání. Už v dětství hrál na housle a hodně toho se naučil od Václava Nykla. V mládí hrával v různých orchestrech, a to ho přivedlo i ke hraní v malozdenecké dechové hudbě. Vedl i pěvecký sbor podniku Zdenka a mladou dechovku v Ivanově Sele, byl členem hudební rady Svazu Čechů a v 70. letech jeho hudba spolupracovala s pěveckým sborem Josefa Knytla České besedy v Daruvaru. Mnozí mu přece zazlívali, že nepodnikl více pro omlazení malozdenecké dechovky, a tak jeho tragická smrt znamenala i její konec. V roce 1992 zahynul při dopravní nehodě, tehdy o život přišli dva další hudebníci, jeden z Daruvaru a druhý z Pavlovce.
Česká beseda Malé Zdence dobře pracovala v období po roce 1945, o což se také zasloužil její dlouholetý předseda Karel Slunéčko (1927–1997). Přece bylo znát, že od konce šedesátých let práce začala chabnout. Mnozí mladí lidé odcházeli z osady, ostatní mladší stáli stranou. Možná, že to byla vhodná doba, aby Slunečko své místo ustoupil někomu mladšímu: názory mladých a starších na spolkovou práci se často lišily. Bohužel, dlouholetý předseda nechtěl místo ponechat jinému ani v době, kdy už Beseda bezmála nepracovala. Nebýt velkozdenecké učitelky Zlaty Skenderové Janáčkové, o Malých Zdencích by se už ani neslyšelo. Kvůli nedostatku tanečníků pro folklorní skupinu shromáždila mládež z obou osad a utvořila společnou taneční skupinu, ve které se i nadále zachovala jména obou zdeneckých besed. To pomohlo tomu, aby byla v roce 2000 založená společná beseda pro obě osady. Toho se Karel Slunéčko už nedožil. V každém případě, Slunéčko měl mnohé zásluhy o kulturní akce v osadě.
Malé Zdence měly i své básníky a spisovatele. Mezi nimi byla Marie Pokorná Pařízková (1908–1982). Psala básně a prózu, které vycházely v Dětském koutku a Českém lidovém kalendáři. Napsala i román Vystěhovalci. Spolupracovala se Slávkou Žukovićovou-Máchovou a Jaroslavem Dittrichem. V roce 1948 reemigrovala do Československa, ale i dále přispívala do zdejšího tisku. Zemřela před 40 lety.
Mohl bych připomenout i 45. výročí otevření nové společné školní budovy pro Velké a Malé Zdence. Tenkrát si mnozí mysleli, že je to příležitost, aby v ni působila i česká škola, do které by společně chodili žáci z Velkých a Malých Zdenců. Jednu dobu tomu tak bylo, ale zájem rodičů o českou školu klesal. Ve školním roce 1978/1979 v ní bylo jen sedm žáků, a česká škola tehdy zanikla.
Neuvedl jsem žádnou z osob působících po roce 2000, kdy došlo ke sloučení obou zdeneckých besed do jedné společné. To je už ale jiná kapitola. Text Václav Herout, foto archiv