„Původně jsem měl být v Daruvaru na tříměsíční stáži, ale protože mě město a místní lidé okouzlili, požádal jsem si, jako první z brněnských studentů, o prodloužení univerzitního grantu o další půlrok, což mi fakulta naštěstí schválila. Takže jsem tu byl skoro celý školní rok 2021/22, tedy od konce září 2021 do konce června 2022, ještě tady zároveň ledacos plánuji, ale o tom, až jestli to vyjde. Bydlel jsem v domě Vitomira Rohlíka v Končenicích a byl jsem tu daleko spokojenější než v Brně, protože lidi v Česku, zvlášť ve velkých městech, žijí zbytečně uspěchaným životem plným stresu a na to tady zřejmě ještě není úplně místo,“ uvedl sympatický M. Turza.
„Když se na fakultě vypisovaly stáže na Erasmus, mezi Francií, Anglií a jinými zeměmi jsem objevil i Chorvatsko a Daruvar. Byla k tomu připojena informace, že zde působí česká menšina. Přiznám se, že jsem o tomto městě ani o české menšině nikdy předtím neslyšel, proto pro mě zprvu bylo těžké si jen představit, že někde v jiné zemi existují celé vesnice, které mluví mou mateřskou řečí. Shodou okolností moje kamarádka Andrea Halaštová, která bydlí kousek ode mě, v Daruvaru před časem natáčela nahrávky s místními Čechy pro Český jazykový korpus během své stáže v Jednotě. Ujistila mě, že je to tam skvělé, ať rozhodně jedu. Tak jsem ji poslechl a jel,“ vyprávěl Matouš.
„Jelikož nejsem zrovna systematik a často se mi podaří řešit věci až na poslední chvíli, byl jsem rád, že ještě před mým příjezdem mi místní lidé pomohli se zařízením ubytování u rodiny Šolcových, kde jsem se cítil jako doma. Největší pomocí a oporou pro mě nejen v začátku, ale v celém mém pobytu byla moje mentorka Kristina Kvapilová z Končenic, která je mi věkově blízká a ihned mě uvedla mezi své kamarády, díky čemuž jsem měl možnost poznat se se stejně starými lidmi, což pro mě bylo super. Díky tomu jsem se ani chvíli necítil osamělý. Získal jsem spoustu nových kamarádů, kteří mi chtěli ukázat, co je tady zajímavého, co musím určitě vidět a navštívit. Kristina mě ihned po mém příchodu hodila do vody a nechala mě plavat, což mě donutilo se rychle otrkat a zvyknout si na jiný způsob života. Skvělé přijetí jsem dostal od členů Končenické chasy, která mě přijala mezi sebe. U piva se člověk přece jen dozví ty nejdůležitější věci.
VÝUKA ČEŠTINY
Na českých základních školách v Daruvaru a Končenicích jsem učil češtinu, v Daruvaru kromě ní i dějepis. Ze začátku to pro mě (stejně jako i pro žáky) byl celkem boj, protože jsem se musel soustředit, abych dětem rozuměl, co říkají. Hodně výrazů se tu totiž používá z chorvatštiny a míchá se s češtinou. Základ věty byl český, ale to, co děti česky neuměly říct, si jednoduše nahradily chorvatštinou, což pro mě, jakožto člověka chorvatštinou nepolíbeného, představovalo zprvu zásadní problém. Časem jsem si však zvykl a teď v Česku se naopak často přistihnu, že používám vazbu, která je typická pro daruvarskou češtinu, a nikoliv tu naši. Existuje spousta slov, která jsou u nás běžná, ale tady se nepoužívají. Museli jsme si tak se studenty k sobě najít cestu a vytvořit kompromis mezi mojí a jejich češtinou, tak abychom si co nejlépe rozuměli. Věřím, že se to povedlo. Zároveň musím říct, že mám vystudovanou aprobaci pro střední školy a gymnázia. V Rožnově jsem učil maturitní ročník, tedy dospělé lidi… no a v Daruvarsku jsem odučil většinu hodin na nižším stupni, což pro mě bylo něco úplně nového. Nikdy jsem totiž tak malé děti neučil, takže jsem se spoustu věcí, zejména v odlišném přístupu, učil za pochodu. Vyzkoušel jsem si, jaké je to učit na malotřídce v Brestově, kde jsou čtyři děti, a to ještě v kombinaci dvou tříd. Takhle malé třídy už v Česku prakticky nemáme. Celkově je zde přístup k výuce mnohem více individuálnější než u nás, kde máte v každé třídě zpravidla nejméně 25 dětí. Když je ve třídě méně žáků, může s nimi učitel navázat bližší kontakt. Nikdy jsem se s takto malými třídami nesetkal, byla to pro mě škola v pravém slova smyslu.
Jsem rád, že kromě výuky na základkách jsem si mohl vyzkoušet učit i na českém oddělení daruvarského gymnázia, kde se studenti učí podle modelu B, a na Ekonomické škole, kde se čeština vyučuje podle modelu C. Stejně tak jsem zažil výuku modelem C i na gymnáziu v Hrubečném Poli. Na gymnáziu se v rámci modelu B vyučuje podle učebnic a osnov, které jsou stejné jako v Česku. Vzhledem k tomu musím říct, že mám ke studentům veliký obdiv, jelikož se učí látku (já například s dětmi probíral Kosmovu kroniku, Petra Chelčického atd.), která je velice složitá pro studenty v ČR, natož pak tady. Na středních školách a gymnáziu jsem se setkal s různými stupni znalosti češtiny, což je pro učitele poměrně těžké, jelikož se musí neustále „přepínat“ a přizpůsobovat úrovni žáků. Musím však říct, že u gymnazistů, kteří mají hodin češtiny dostatek, je rozdíl od našich studentů prakticky neznatelný.
Ze začátku to zde pro mě jakožto jazykovědce bylo neuvěřitelné. Zprvu jsem si myslel, že lidé mluví česky jen přede mnou, tak abych jim rozuměl, ale velice brzy jsem zjistil, že je to pro ně opravdu přirozené a čeština je jazykem, ve kterém přemýšlí. Hned první týden jsem navštívil fotbalové utkání v Končenicích a byl fascinován tím, že všude kolem sebe slyším češtinu. Mohl jsem tak pozorovat, jak se zdejší čeština vyvíjela. Čeština, kterou si do těchto krajů přinesli přistěhovalci před dvěma sty lety byla jen minimálně ovlivňována soudobou češtinou, proto se jedná o směs češtiny poloviny 19. století s germanismy, která je samozřejmě více ovlivňována všudypřítomnou chorvatštinou. Ve zdejší češtině se tak uchovala spousta výrazů, které jsou již u nás považovány za archaismy a neužívají se, například střevíce (boty), špásovat (dělat si legraci) nebo šrafcígr (šroubovák)…
CHORVATSKO KŘÍŽEM KRÁŽEM
Díky Kristině Kvapilové jsem navštívil spoustu akcí pořádaných místními Čechy. Když jsem se o Vánocích vrátil domů a svým známým, rodině a kamarádům vyprávěl, co jsem tady zažil, nevěřili mi, že místní komunita je takto aktivní. Díky mým kamarádům, kteří mě ochotně vzali s sebou, pokud cestovali na nějaké zajímavé místo, jsem procestoval křížem krážem Bjelovarsko-bilogorské i Požežsko-slavonské županství, kde bych snad už mohl dělat i průvodce. Navštívil jsem Istrii, kde mě zaujal Motovun, rostou tam lanýže (tartuf). Samozřejmě, že jsem cestoval nejen stopem, ale často jsem se svezl i s Besedami nebo jejich sekcemi. Tím se dostávám k jedinému nedostatku mezi životem v Daruvaru a v Česku, který jsem dřív u nás bral jako samozřejmost – a tím je propracovaná síť veřejné, ať už autobusové nebo vlakové dopravy. U nás jede autobus kdykoliv a kamkoliv, tady, jsem vzhledem k tomu, že nejsem řidič, musel maličko improvizovat.
PROPAGACE DARUVARSKA
Paradoxem je, že Češi z Česka hodně vědí o rumunském Banátu, kde žije početně mnohem menší česká minorita, ale ne o menšině v Chorvatsku. Zřejmě by se tak něco mělo udělat s propagací. Věřím totiž, že lidi takové věci zajímají. Je to škoda, protože kdyby se o vás více vědělo, bylo by to určitě pro turisty lákavé. Ať se vrátím k rumunskému Banátu. Tam se koná hudební festival, na který každý rok přijíždí spousta turistů z Česka, účastní se ho známé české kapely, každý rok je do Rumunska dokonce vypraven speciální festivalový vlak. Díky tomu se do povědomí lidí v Česku dostalo, že v Banátu lidi umí česky, dá se tam snadno domluvit a díky tomu, tam již turisté vyrážejí i mimo festival, třeba jen proto, že chtějí nasát autentickou krajanskou vesnici nebo vidět krásnou přírodu. Je škoda, že o Daruvaru zatím málokdo ví, jelikož si myslím, že celý tento region může českému turistovi nabídnout něco zcela nového, autentického, zkrátka jiného, než může vidět u nás.
STOPEM DO BOSNY
Během velikonočních prázdnin, které jsou v Chorvatsku výrazně delší než v ČR, jsem se stopem vydal do Bosny. Nejdřív jsem se dostal do Slavonského Brodu, pěšky jsem přešel hranici a pak jsem se opět stopem dostal do různých krajů této části bývalé Jugoslávie. Naštěstí jsem se nakonec nedostal do Mostaru, ve kterém v době, kdy jsem tam chtěl jet, bylo zemětřesení, ale i tak jsem viděl spoustu krásy, kterou nabízí Jajce, Travnik, Tuzla, Sarajevo nebo Banja Luka. Cestování bylo opravdové dobrodružství, protože jsem neuměl bosensky ani srbsky a velmi špatně chorvatsky. Každý řidič, který mě svezl, si se mnou však chtěl povídat. V Chorvatsku se pohybuji mezi česky mluvícími lidmi, nebyl jsem proto nucen se učit chorvatsky, zato v Bosně tomu bylo naopak a já jsem za týden pochytil celkem dost, jelikož mi zkrátka nic jiného nezbylo. Byl jsem překvapen nejen krásnou Bosny, ale i vstřícnosti muslimů, Chorvatů a Srbů, všichni se mi snažili pomoct, poradit nebo mě dokonce během cesty pozvali na něco dobrého, či k sobě domů. Necítil jsem nebezpečí a určitě tam pojedu zas. Je škoda, jak je Bosna vnímána například v Česku, jelikož si myslím, že je to země s velkým turistickým potenciálem.
Jsem fascinován vším, co v Chorvatsku Češi udělali díky entuziasmu: od udržení jazyka a kultury až po společenský blahobyt. To by nikdo v Česku jen tak zadarmo nedělal. Pár nadšenců připraví besední nebo školní slavnosti a neberou za to žádné peníze. Obdivuji to, že lidé besedám věnují spoustu svého volného času. Často jsem byl jako v Jiříkově vidění, co všechno se tu zvládne připravit – lidé se tu rádi baví a navštěvují. Mají z toho, co nacvičili radost a chtějí to ukázat ostatním. To jim zcela určitě dodává i energii.
Text A. Raisová, foto rodinný archiv