Za to může především nádherné počasí, které na festivalový prostor uprostřed velkoměsta přivedlo jen během prvního víkendu téměř milion lidí. Traumwetter, tedy „počasí snů“ bylo to, co Oktoberfest nutně potřeboval a co si koneckonců i zasloužil. Připomeňme, že se festival dva roky nekonal kvůli pandemii koronaviru, a když se loni vrátil, deštivé počasí a nízké teploty zredukovaly návštěvu a zkazily náladu.
Hostů do konce festivalu ani nebylo málo – jen o patnáct procent méně nežli rok předtím, úhrnem 5,9 milionu, celkový dojem byl však skromný. Proto letos bylo všechno hojně vynahrazeno – bylo slunečno a vedro, až horko, a tak hezké počasí vymámilo na Theresienwiese, kde se festival koná, neskutečné množství lidí, a tam, kromě rituálního naražení prvního sudu mnichovským primátorem, prošly i dva sváteční průvody, které jsou velkou atrakcí Oktoberfestu.
Do bavorského hlavního města v době pivního festivalu jezdím, až na pár výjimek, každý rok, od roku 1989, a před těmito čtyřiatřiceti lety, stejně jako letos, byl mým spolucestujícím Josip-Pepa Souček, rodák z Daruvaru, který už přes tři desetiletí žije na moravské Vysočině. V předchozích letech se k nám přidávala větší či menší společnost jak z Daruvaru, tak z Česka, a náhoda chtěla, abychom letos byli jen my dva. Protože jsme za všechna ta léta nebyly na zahájení festivalu a nikdy neviděli průvody, rozhodli jsme se na ně letos podívat.
V prvním průvodu, kterým Oktoberfest začíná, přicházejí do pivních stanů hostinští v kočáru a personál v alegorických vozech. Tato veselá, pestrá a hlučná družba vyvolává obrovský zájem a střed Mnichova se hemží zvědavými turisty. Do nejstaršího stanu Schottenhamel přijel i primátor Dieter Reiter, kterému k narážení sudu stačily dva údery dřevěnou paličkou, načepoval první džbán a podal ho bavorskému premiérovi Markusi Söderovi. Přitom prohlásil O'zapft is! Auf eine friedliche Wiesn! (Sud je naražen! Přejí klidný Oktoberfest). Naražení sudu probíhá v sobotu přesně v poledne a v tomto okamžiku se začíná čepovat pivo ve všech stanech, které jsou už zcela plné, což znamená, že v nich sedí nejméně sto tisíc lidí.
Druhý den se koná další průvod ulicemi hlavního města a festivalovým prostorem – průvod krojovaných folklorních ansámblů, střeleckých spolků a historických jednotek, který také láká mnohé diváky. Tento průvod je pravidelnou doprovodnou atrakcí Oktoberfestu ještě od roku 1935, kdy královský manželský pár Ludvík a Terezie Bavorská oslavovali stříbrné jubileum (první festival se konal v roce 1810 jako jezdecké závody s čepováním piva a byl darem lidu u příležitosti královské svatby).
Poté se Oktoberfest jen šířil a dostával nový obsah – zemědělskou výstavu (také se koná dodnes, každý čtvrtý rok), monumentální sochu Bavaria, první pivní stany, prodej jídla, kolotoče a jiné zábavní atrakce. Dnes se festival koná na ploše 40 hektarů a obsahuje čtrnáct velkých pivních stanů, spoustu malých stanů a jiných pohostinských podniků, stovky stánků a prodejen, tisíce zábavních atrakcí, od blešího cirkusu k ruskému kolu.
Mezi atrakce svého druhu jsme určitě patřili i my s tak dlouhou tradicí účasti na Oktoberfestu. Všimli si nás mnozí kvůli tričkům, která jsme si dali udělat před čtyřmi lety k třicetiletému jubileu. Vytiskli jsme logo festivalu z roku 1989 a na zádech verš písničky Nevera Tomy Bebiće Evo nas ovod posli triest godin, tedy Po třiceti letech jsme zase tady. Ti, kteří to uměli přečíst, vychvalovali trička a naši vytrvalost a lásku k pivu a Oktoberfestu, a ti, kteří to neuměli, se nás zeptali, co to tam píše. A jeden host, který seděl vedle nás, se nás ptal: - Jste bratři?
- Ano, odpověděli jsme. Jsme pivní bratři.
Text a foto Mato Pejić

Oktoberfest je drahý, ale stojí za to
Jistě jste si všimli, že se u nás všichni, kteří píšou o Oktoberfestu, zabývají jen a jen „šílenými cenami piva”, a „nesnesitelnou drahotou”, zatímco o programech a atmosféře, kterou vytváří milionový dav, nenajdete ani slovo. Nepřipomíná vám to situaci s mediálním krytím chorvatské turistické sezony? Když jsem s Pepou poprvé navštívil Oktoberfest, bylo všechno úplně jinačí – zaprvé, media psala o tom, kolik se vypilo tupláků piva a kolik snědlo vepřových kolen, a ne o tom, co kolik stojí. Na každém kroku bylo ve festivalových stanech napsáno, že se nedostatečně naplněný máz má vrátit doplnit a že je „tringelt” započítán do ceny piva, zatímco vám dnes normálně přinesou džbán, v němž hladina zlatavé tekutiny nedosahuje čáru a spropitné si číšnici berou sami, tedy jednoduše nevracejí zbytek peněz, i když jde třeba o půl eura nebo i více… Ano, všechno je drahé, není lacino ani Němcům bez ohledu na jejich vysoký životní standard. Také píšou o předraženém Wiesnu, píšou však také i o jiných věcech. A co se týče cen, musí se vědět, že se jen párkrát během 213 let dlouhých dějin Oktoberfestu stalo, že pivo nebylo dražší než v roce předchozím. Na vlastní oči jsme se přesvědčili, že nejvýraznější zdražování všeho začalo v roce 2002, kdy Německo deutsch marku nahradilo eurem, a nynější drahota má „ospravedlnění” i ve světové recesi, hluboké ekonomické krizi, kterou prožívá celá planeta, v inflaci, nedostatku surovin, a dokonce i v následcích pandemie koronaviru, která se, koneckonců, znovu vrací.
A, po pravdě řečeno, ceny by jistě byly ještě vyšší, kdyby je nebrzdila městská rada, která koncem června schvaluje návrh mnichovského magistrátu. Ceny se hned uveřejňují, a tak každý takřka tři měsíce před začátkem Oktoberfestu přesně ví, kolik hluboko bude muset sáhnout do kapsy. Tedy, žádné překvapení a výmluvy – ber, nebo nech být!