V okolí daruvarského zámku kdysi

  • Posted on:  středa, 07 únor 2024 00:00

ZA NAŠICH MLADÝCH LET...
Nedávno mi jedna přítelkyně poslala video, ve kterém se idealizuje doba našeho dětství. Znáte to, dostali jste nebo na sítích viděli spoustu takových příloh – jak jsme si hráli po celé dny venku, přicházeli domů špinaví, ale šťastní, a to teprve, když jsme měli hlad; jak jsme jedli špinavýma rukama; pili vodu z louží; jezdili po celé dny na kole a trávili dny ve větvích stromů. Ano, bylo to přesně tak, ale ta doba nebyla tak šťastná proto, že jsme žili v takovém nebo onakém společenskopolitickém zřízení, bratrství a jednotě atp. Je třeba si uvědomit, že to tak bylo proto, že jsme byli mladí, že jsme prožívali bezstarostnou dobu dětství.

Vzpomíná ještě někdo, jaké to bylo před šedesáti nebo sedmdesáti lety v okolí i uvnitř daruvarského zámku? Fasáda tehdy nebyla růžová; byla žlutá, ošuntělá a zanedbaná. Tehdy se na zachování památek dbalo pramálo, ale my děti jsme si toho nevšímaly.
Na západě zámku je malý park, říkalo se mu Vrtić (zahrádka nebo školka), a ten jen neširoká městská cesta dělila od mé postele, vlastně pokoje, ve kterém jsem spala. V tom parčíku vždy bylo živo a hlučno, jelikož v zámku byla škola. Byly tam po dobu vyučování vždy nejméně dvě třídy žáků, které tam měly tělocvik. Nebo se tam ve hře po škole proháněly děti; hrály si hlavně míčem při příšerném řevu. Tráva tam ovšem nerostla, jen ušlapaná hlína a prach z toho věčného dupání. Nedovedla jsem si představit učit se, odpočinout si nebo se ráno vzbudit v tichu; moc by mi to chybělo. Myslím si však, že dnešní ranní a večerní křik a krákání stovek vran na platanu před okny by mi vadilo.
Na jižní straně, v zámeckém parku jsme znali nejen každý strom, ale snad každou větev. Dnes mi hodně těch stromů chybí a moc na ně vzpomínám. Sáňkování v kaštanové aleji bylo nezapomenutelné. Sáňky se zastavovaly až za vozovkou a příkopem o fasádu domu v Masarykově ulici.
V parčíku na východní straně zámku, kde je teď pomník bojovníkům padlým v domovinské válce, se po setmění nádherně chytalo netopýry. To se vysvlékla vesta – stejně jen překážela a brali jsme si ji, jenom aby maminka dala pokoj – a házela se do vzduchu, kde poletovali netopýři ve dne spící na půdě zámku.
Před zámkem, na plošině mezi stromy jinanu a zámkem tehdy nerostla tráva. Ani nemohla, jelikož se tam přestávkách proháněly desítky školních dětí. Na té plošině byl štěrk, ostré kamínky, po kterých jsme hodiny a hodiny denně jezdívali na kole a po kterých kola při ostré zatáčce nebo brzdění tak pěkně „šlundrovala“ a protáčela se. Rozbitá kolena byla pravidlem. Asi padesát metrů dělilo náš dům od domu přítelkyně, se kterou jsem trávila od školky do ukončení gymnázia doslova celé dny, nezřídka i noci – ve škole, po škole, ve vinohradě, v besedě, na rodinných výletech, při psaní úkolů, učení, a hlavně při hrách… Těch 50 metrů se ovšem nikdy nešlo pěšky. Zpravidla se jezdilo na kole.
Na půdě zámku byla paráda! To málokdo zažil, protože na půdu se nesmělo. Sama bych tam dnes své dítě nebo vnouče sotva pustila, snadno se tam dalo i ztratit, ale my jsme se tam přesto občas dostali. To když náš kamarád, syn domovnice ze zámku, „náodou“ doma našel od té půdy klíč, který se jinak pečlivě schovával a hlídal. Ty komíny s půdorysem jako menší pokoje v dnešních panelácích, ty metrové zdi! A síť trámů asi metr nad podlahou půdy! Jak tam se hrálo na schovávanou! To stálo za ten výprask, kterému jsme se pak málokdy vyhnuli.
Ve sklepě tehdy žádný parádní vinný sklep nebyl a nebyl tam ani vchod zvenku, ze západu, jen z haly zámku. Ale přece tam stále bylo něco ve spojení s vínem, hlavně velké sudy a lisy na hrozny. Jednou jsme tam našli flašku hustého malinového sirupu. Naši velcí přátelé, zaměstnanci ve sklepě vinárny, měli svačinu a moc si nás nevšímali, nebylo tam nic, co bychom mohli zničit. Ten sirup byl moc sladký, bylo ho potřeba něčím zředit a voda tam nebyla. Tak jsme si ho ředili vínem, které se tam nějakým způsobem ve džbánku vyskytlo. Dospělý přítel pak, pamatuju si, vezl jednoho z nás, asi osmiletého kluka, na trakaři domů, jelikož na svých si po tom popíjení sirupu jaksi nebyl jistý. My ostatní pomaloučku za ním, zvědaví, co kamarádovi najednou je. Když matka ustaraně zanaříkala: „Pro Pána, co mu je?“ přítel klidně řekl: „Nic moc, jen je vožralej“.
Klidně a s pýchou mohu říci, že jsem odrostla na stromě. Vůbec se neurazím, když mi to někdo řekne. Protože jsme opravdu rostli ve větvích jinanu, tisů, cypřišů a dalších stromů v zámeckém parku. Lépe však zní, když někdy z legrace řeknu, že jsem vyrostla na zámku. Chodila jsem tam totiž kdysi i do školy – dopoledne do české školy, zatímco odpoledne slušně seděla ve třídě má teta, která byla učitelkou na chorvatské škole. Dnes málokteré dítě věří, že tehdy děti bavilo chodit do školy.
Moc bych si přála, aby toto povídání bylo věnováno vzpomínce na milou, nezapomenutelnou osobu, se kterou jsem takovéto šťastné dětství prožívala a která nás nedávno opustila. Určitě by nestála o to, aby se tu její jméno uvádělo. Stačí, že je v myšlenkách.
Text a foto Sněžka Hercegová

Read 23 times

Nové číslo Jednoty

 Jednota 7 2024

V Jednotě číslo 7, která vychází 17. února 2024, čtěte:
- Zasedala rada poslance Vladimíra Bílka
- Daruvarská Česká mateřská škola se prezentovala na odborné poradě
- Večírek s písničkou v Garešnici
- Valná hromada České besedy Viroviticko-podravského kraje
- Životopisy nositelek Cen Franty Buriana
- Maškarní obchůzka, zábava a stánky v Končenicích, Záhřebu a Sirači
- O letošním krajanském vzdělávacím programu
- O chorvatském generálovi Josipu Šiškovićovi
- Shrnutí jednotlivých článků v chorvatštině
- Lokální zprávy, pravidelné rubriky, povídky, vtipy, zajímavosti

Arhiva

Kliknite ovdje kako biste pogledali sve članke u arhivi