Odhady se pohybují v rozpětí od 1,7 milionu po sedm set tisíc. Mezi nimi jsou i oběti české národnosti, od padlých v řadách antifašistického vojska přes ty, kteří byli na nepřátelské straně, a civilní oběti po ty, kteří zemřeli v žalářích nebo v koncentračních táborech. O mnohých se ani neví, kde byli pohřbeni. Procento padlých Čechů vzhledem k jejich podílu v celkovém počtu obyvatel tehdejšího státu není známé, protože o tom neexistují přesné údaje. Jisté ale je, že nebylo malé. Na tomto místě připomenu osudy Čechů padlých mimo hranice tehdejšího státu, o čemž se psalo jen málo, pokud vůbec. Tento počet také není známý, ale třebaže je menší, ani na takovéto osudy by se nemělo zapomenout.
Podnětem k tomu, abych se nad tímto tématem pozastavil, byly dvě fotografie německého koncentračního tábora Dachau z roku 1944, které mi věnoval můj tchán (manželčin otec), který tam v té době byl, ale ne jako vězeň než jako strážce. Protože jsem povoláním historik, o koncentračních táborech jsem dost četl, ale nemohl jsem vědět, jak se tam on dostal a jaké vzpomínky si z té doby zachoval. Z jeho vyprávění jsem se dozvěděl hodně toho, co mi už bylo známé, ale neuškodí občas opakovat i to, co pravděpodobně už víme.
Když v dubnu 1941 Německo se svými spojenci v krátké době okupovalo a rozdrtilo Jugoslávii, na území větší časti Chorvatska a Bosny a Hercegoviny byl vyhlášen stát NDH (Nezavisna država Hrvatska – Nezávislý stát Chorvatsko) pod německoitalským patronátem, který se potom stal také jejich spojencem. Češi v Jugoslávii byli ještě stále ochromení tragickými událostmi v Československu v letech 1938/1939, kdy bylo také okupováno Německem a v jeho větší části byl vytvořen Protektorát Čechy a Morava. Brzy po okupaci Jugoslávie a vzniku NDH byly zakázány české spolky a zavřeny české školy; nepůsobil už ani Československý svaz, aby hájil zájmy Čechů, kteří se, obrazně řečeno, stali sirotky. Přišli o vlast svých předků i o samostatný stát, ve kterém tehdy žili. Mnozí si zachovali československou státní příslušnost, a dokonce v meziválečném období sloužili povinnou vojenskou prezenční službu v Československu. Po vyhlášení NDH v roce 1941 byli považováni za občany Protektorátu. Ti, kteří měli občanství zdejšího státu, sloužili vojenskou službu v jugoslávském vojsku a po vyhlášení NDH službu vykonávali v domobraneckém chorvatském vojsku. Asi do roku 1943 měli mezi zdejšími Čechy „příslušníci Protektorátu“ lepší postavení, jelikož se mohli vyhnout službě v chorvatském vojsku. Po dobu, kdy se Němcům ve válce dařilo, neměli zájem, aby je rekrutovali do svého vojska. Podle všeho v ně Němci neměli důvěru jak po stránce morální, tak ani po té vojenské, jelikož pochybovali o jejich válečných schopnostech. Zřejmě měli být jistou vojenskou zálohou, kterou by bylo později možné zařadit do německé vojenské služby. Němci měli také zájem Čechy, kteří měli občanství zdejšího státu, někdy pod záminkou, že jsou potomky německých rodin, o čemž měla svědčit některá příjmení českých rodin (např. v Ivanově Sele: Švarc, Kaner, Ditrich, Peer, Reisl, Hausknecht…), třebaže německý jazyk neovládali. Tak se stalo, že byla i v nejstarší zdejší české osadě Ivanově Sele v budově lesního podniku vedle tehdejší chorvatské školy otevřena také německá škola. Podle vyprávění jednoho bývalého žáka této školy, zde vyučovala učitelka Temerka a žáci se učili hlavně pochodovat a zpívat německé písně. Otevíraní takových škol nebo pokusy o zakládání německých kulturních spolků (Kulturbund) měly přispět k odnárodňovaní zdejších Čechů.
Národněosvobozenecký boj na území NDH začal v roce 1941. Ze začátku, kvůli menšímu počtu a slabému ozbrojení, protifašistické skupiny používaly v boji partyzánskou bojovou taktiku: prováděly diverze a přepadaly menší posádky nepřítele. Města byla dlouhou dobu pod správou menších německých posádek, kterým byly podřízené domobranecké a ustašovské jednotky. Osady kolem měst měly stálou ochranu jen výjimečně, proto do nich přicházela všechna vojska, která na daných územích působila. Kromě partyzánů to byli domobranci, ustašovci, četnici, různé ozbrojené skupiny, o kterých ani nebylo jasné, na čí straně bojují. Některé se hlásily k jednomu a patřily k druhému vojsku. Někdy to byly různé zlodějské skupiny nebo i lesní lupiči. Válka na území NDH nebyla jen osvobozenecká, ale měla mnohé prvky občanské války, a tak lidský život neměl velkou cenu. Někdy stačilo jediné nevhodné slovo nebo národnostní příslušnost, aby člověk přišel o život. Taková vojska nejčastěji vyhledávala potravu. Často vystupovala s obviněním, že osada potravinami „zásobuje bandu“ a vyhrožovala vesničanům smrtí. V takových případech každá rodina odevzdala to, co měla, třebaže pak někdy neměla dost ani pro sebe. Pocit nejistoty byl všudypřítomný a v selském prostředí byl přítomný strach z jakéhokoli vojska. V polovině roku 1943 dokonce partyzáni v Ivanově Sele vypálili budovu školy, lesního podniku, hasičskou zbrojnici, budovu obce a poštu, vše prý proto, aby je nemohla používat „banda“, třebaže v nich žádné vojsko předtím nebylo. Zda mohla být příčinou existence německé školy, nelze potvrdit, ale v každém případě k tomu pálení došlo zbytečně, protože se už dalo předvídat, že uvedené území bude vbrzku osvobozeno, což se o rok později také uskutečnilo.
Od poloviny roku 1943, po porážce u Stalingradu, začalo německé vojsko ustupovat. Kvůli velkým ztrátám chtělo Německo doplnit řady svého vojska. Tehdy sáhlo i do své zálohy na území NDH a mobilizovalo také mladé muže z řad příslušníků české národnosti pod záminkou, že jsou to občané Protektorátu nebo potomci německé národnosti. Pod touto záminkou byl tenkrát mobilizován i můj tchán. Ten se domníval, že se narukování vyhne, jelikož v dětství přišel o prst, což kdysi stačilo k tomu, aby byl uznán neschopným vojenské služby. Německé úřady ale přece rozhodly, že je toto uznání neplatné, a tak se stal německým vojákem. Nebyl však přiřazen k bojové jednotce, ale dostal službu strážce, a to právě v koncentračním táboře v Dachau, na rozdíl od jeho kamarádů, kteří byli odveleni na východní nebo západní frontu. Většina jich padla a nikdy se nezjistilo ani kdy, ani kde. Je otázkou, zda by můj tchán přežil válku nebýt toho prstu, protože jedno bylo válčit na frontě a jiné bylo být strážcem tam, kde se neválčilo.
Po tchánově vyprávění jsem změnil názor a svou představu o koncentračním táboře Dachau. Nebylo to jen několik budov, ale velký počet chat vybudovaných na rozsáhlém území ohrazeném vysokými ploty. Útěk z takového tábora nebyl možný; mohlo se to podařit jen jednotlivcům při vykonávání stavebních prací v okolí tábora. Strážci o vězně starost neměli, jelikož dozor nad nimi měly zvlášť vycvičené jednotky esesáků. Strážci jen sledovali vchod a východ z tábora. Mohli každý den pozorovat, jak vězni se zemědělským nářadím v doprovodu německých vojáků odcházeli na pracovní akce a v předvečerních hodinách se znovu vraceli do tábora. Nevedli žádnou evidenci tom, kolik vězňů ráno odešlo a kolik se jich vrátilo. To měli na starosti němečtí vojáci, kteří je doprovázeli. Strážci byli také informovaní, kde v táboře se mohou pohybovat; s vězni nesměli navázat kontakt ani jim s ničím pomáhat.
Podle tchánova vyprávění neměli ani všichni vězni stejné postavení. Ten rozdíl byl znát už z jejich oblečení, na kterém političtí vězni nosili červený odznak, Židé měli písmeno J a šesticípou hvězdu, jinou barvu měli kriminálníci a jinou homosexuálové. Podle toho se určovalo i jejich ubytování. Nebyl to vyhlazovací, ale pracovní tábor, ve kterém se vykonávaly těžké práce, a ty mohli zdolat jen silní mladí muži. Kvůli slabé potravě a těžké práci mnozí onemocněli, a potom je nahrazovali jiní přivezení vězni. Nemocné a slabé odváželi do neznáma, podle všeho do plynových komor, a potom byli spalováni v krematoriích. Možná proto můj tchán vyprávěl, že v Dachau neviděl žádné spalovací komory.
Roku 1944 byl v Dachau také František Řáda, krajan z Virovitice, kam se jeho rodina přistěhovala mezi dvěma světovými válkami z Dežanovce. Byl zatčen v roce 1944 v okolí Daruvaru jako bojovník 1. československé brigády Jana Žižky z Trocnova. O tom psal Marko Weis (Vajz), virovitický Žid, jehož rodinu ustašovci na začátku války poslali do německých koncentračních táborů; vystřídali jich více. Marko tam přišel o všechny členy své rodiny a konce války se dožil jen on sám. Před koncem války (1944) po bombardování Osvětimi (Auschwitz) naložili esesáci část vězňů do dobytčích vagonů a poslali je do Dachau. Na té cestě, která trvala několik dní, nedostali nejen jídlo, ale ani vodu. Jednotlivci blouznili žízní, jeden se dokonce chtěl napít vlastní moči, ale neměl co močit. Vodu nedostali ani po příchodu do Dachau, uzavřeli jim kohoutky vodovodu, dali je do karantény, kde museli i dále trpět žízní. Zde Marko mezi vězni pracujícími v táborové kuchyni poznal Františka Řádu, svého spolužáka z Virovitice. Nemohli se kontaktovat přímo, oba byli vězni, ale Řáda věděl, o co jde. Ve večerních hodinách s ohrožením vlastního života za pomoci svých kamarádů zásobovali oknem vězně vodou v nádobách, a tím mnohým zachránili život. Byl to hrdinský čin. Přístup k vodě vězni z Osvětimi dostali příští den, ale mohlo to být už pozdě. Díky Řádově statečnosti válku přežil i Marko. Sešli se znovu po válce ve Virovitici, kde Marko o té příhodě všem vyprávěl. Bral to tak, že Řádovi zůstal velkým dlužníkem, a proto o tom později napsal literární příspěvek s názvem Dluh.
Můj tchán válku také přežil, jakož i jeho kamarád ze vsi, který byl také invalidou a strážcem tábora v Dachau. Dostat se z tábora nebylo snadné, zvlášť po roce 1944, kdy si už esesáci uvědomovali, že válku prohrávají, a tak se snažili po sobě zanechat co nejméně stop po zločinech, které v táborech páchali. Právě proto byl velký počet vězňů zavražděn před koncem války, neboť je přesídlovali z jednoho tábora do druhého.
Tehdy i tchán začal přemýšlet, jak si zachránit život. Nebezpečí hrozilo jak od esesáků, kteří je mohli likvidovat, aby nebyli svědky jejich zločinů, tak i od vězňů, kteří by se mstili za svá utrpení. Utéci se nedalo; kdyby se chtěli dostat domů po železnici, byli by brzy zatčeni, protože na každém nádraží byly německé hlídky, které kontrovaly cestující. Ztroskotal i plán utéci z tábora a dočasně se ukrýt v asi 18 km vzdáleném Mnichově u jednoho známého, bývalého kamaráda z jedné osady u Ivanova Sela, který ještě před válkou odešel do Německa za prací. Tam ho zastihla válka, a tak zůstal. Třebaže navázali kontakt, plán se přece neuskutečnil. Snad si přítel v Německu byl vědom, jaký by za ukrývání vězně nebo strážce z koncentračního tábora byl trest.
Cesta na svobodu se však přece naskytla. Koncem roku 1944 dostal tchán tři týdny dovolené. Vychodil si všechny doklady na cestu domů, ale nemohl vědět, jak ta dovolená dopadne. Už předtím se rozhodl, že se do Dachau už nevrátí, třebaže si byl vědom všech důsledků. Na cestě měl první větší zastávku v Záhřebu, který ještě nebyl osvobozen. Tehdy nevěděl, jaká je situace kolem Ivanova Sela, jeho rodné osady. Nechtěl pokračovat v další cestě, dokud o tom nedostane spolehlivé informace. Nevěděl, jestli jeho uniforma bude dostatečnou zárukou, nebo naopak nebezpečím pro další cestu. V Záhřebu se zastavil u svého bratrance, od kterého dostal informace a pokyny. Jeden z pokynů byl, že by měl navázat kontakt s partyzány, kteří tehdy drželi větší část Hrubečnopolska. Ani to nebylo snadné, bylo třeba předem navázat styk s někým v okolí Ivanova Sela, kdo měl spojení s partyzány. To by potom bylo zárukou k jeho bezpečnému návratu. I zde měl trochu štěstí. Podařilo se mu navázat kontakt s jedním kamarádem ze školy, a tak se tchán konce války dočkal už jako partyzán.
Teprve po konci války bylo jasné, kdo válku přežil, jelikož se bývalí vojáci navraceli postupně. O některých se ani nevědělo, zda ve válce padli, ale rodiny stále doufaly, že se jednoho dne vrátí. Jeden z takových navrátilců se objevil až v roce 1949, kdy ho rodina už oplakala. Vrátil se dokonce z ruského zajetí. Měl jsem příležitost ho poznat, ale nikdy se mi nesvěřil s údaji o své válečné cestě. Nevyprávěl to dokonce ani svému synovi, ani manželce, a tak si to své tajemství odnesl až do hrobu. V Ivanově Sele přišlo ve válce o život 44 mužů, což bylo více než 5 procent z počtu jeho obyvatel, ale kdyby se podíl vztáhl jen na dospělé muže, bylo by to více než dvojnásobek. Neuvádí se ani počet matek, které přišly o své syny, počet dětí, které přišly o otce, počet žen bez manželů. Některé z nich se po válce už nikdy nevdaly. Proto počty a procenta někdy napovědí hodně, ale jindy jsou naprosto nedostatečné. O táboře Dachau se dnes uvádí, že jím v průběhu války prošlo kolem dvou set tisíc vězňů a kolem 20 tisíc jich přišlo o život. Počet by byl jistě vyšší, ale Dachau byl pracovní tábor. Kdyby byl táborem vyhlazovacím, obětí by bylo mnohem více.
Nebýt těchto fotografií tábora Dachau, tato krátká historka by byla zapomenuta. Připomněl jsem i osud Fráni Řády, o kterém se v našem tisku už kdysi psalo. Po válce žil ve Virovitici a zemřel následkem podlomeného zdraví začátkem roku 1965. Dodnes tam žije jeho rodina, ale dnes je to už rodina Žádova.   Text Václav Herout, foto archiv autora