Vlasta se v Daruvaru narodila, chodila zde do mateřské i základní školy a maturovala na českém oddělení zdejšího gymnázia. Její otec, Josef Jánský, byl známý menšinový pracovník, ve zdejší besedě byl předsedou i místopředsedou, hospodářem a divadelním ochotníkem a byl i aktivním hasičem. „My jsme byly čtyři dcery. Nejstarší byla Světluška Kubcová, pak byla Boženka Cvitkovićová, ta byla v Sisku, pak Zdenka Jánská, ta žila v Záhřebu,“ zavzpomínala Vlasta. „Celá rodina Jánská byla aktivní. Tatínek byl předsedou České besedy Daruvar a já jsem dělala předsedkyni mládeže. Byla jsem v taneční skupině, pamatuji si Dožínky v Dežanovci, v Končenicích, v Daruvaru, tady jsme dělali i výzdobu… ,Teta‘ Milka Balažová nás vedla. To jsme tančili i v Záhřebu nebo na Daruvarských setkáních. Tam jsme měli zvlášť velký úspěch.“
Folklor, anebo spíš národopis, měl být Vlastinou budoucností, jejím povoláním. Ale osud to viděl jinak. Zrovna v době, kdy Vlasta končila studium na gymnáziu, posílal Československý svaz do Československa na studia první studenty. Byla to doba, kdy se vztahy mezi Československem a Jugoslávií uvolňovaly, a tak mateřský stát poskytl české menšině každý rok stipendium na pětileté studium pro jednoho studenta z menšinových řad. Vlasta se stala druhou krajanskou studentkou (první byl Jindřich Staňa) a v roce 1968 se zapsala na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze na obory čeština a etnografie. „Češtinu proto, abych po studiu mohla pracovat v Jednotě, etnografii, a to byla moje podmínka, protože já jsem vždycky tíhla k národopisu, k lidovým zvykům. Takže když dostuduju, tak se sem vrátím a budu mít na starosti naši českou kulturu. Tak jsme to tehdy domluvili s profesorem Matuškem. Jenže člověk míní, Pánbůh mění. Po dvou letech studia jsem toho nechala. Zamilovala jsem se, vdala, pak se mi narodila dcera. A když jsem chtěla ve studiu pokračovat, neuznali mi už složené zkoušky, už jsem propásla termín. Musela bych začínat od píky, znovu. No a už pak jsem se k tomu nevracela. Narodil se mně i syn a potom jsem jednu dobu učila na škole na nižším stupni češtinu s vlastivědou a přírodovědou. Tehdy byla na Sokolovsku taková situace – nouze o učitele, takže vzali každého, kdo měl zájem učit. Teď už je to něco jiného. Ve školství už jsem zůstala. Ov šem ne jako učitelka, ale jako sekretářka ředitele na gymplu a byla jsem velice spokojená. Dokonce jsem přesluhovala.“
Rozhodnutí jít z maloměsta na studia do Čech asi nebylo lehké. Tady jsme v té době sice mohli poslouchat Český rozhlas, v Besedě jsme si pouštěli desky s českou hudbou, takže jsme znali to, co znali mladí v Česku. Navíc tam probíhalo uvolnění, Československo se otevíralo světu. A pak přišel rok 1968 a invaze vojsk varšavské smlouvy. A Vlasta tam přijela jen pár měsíců po invazi… „Upřímně – byla jsem vyjukaná, ale i okouzlená Prahou, což mi i dodnes zůstalo a Praha je má srdcová záležitost! Rok 1968 byl hektický,“ vzpomíná Vlasta dál. „Studenti přespávali na fakultách, do budovy fakulty jsme mohli vstoupit jen prokázáním se studijním průkazem (indexem). Všade vládla euforie a naděje. Všichni byli vstřícní, ochotní pomoct. Na fakultě jsem byla zapsána jak na katedře pro cizince, tak i jako běžný český student, a to proto, že jsem ovládala češtinu (mluvou i písmem – dnes bych řekla, že to bylo trochu diskutabilní). Všichni, se kterými jsem přišla do styku, byli názoru, že asi pocházím odněkud od Ostravy, jelikož můj přízvuk, a hlavně vyslovování délek nebyl ten pravý. Časem se vše změnilo, dnes už nikdo nic nepozná!“
Vlasta žije v Sokolově, v Karlovarském kraji, na samotném západu České republiky. „Už jsem si zvykla za ty roky. Padesát let… A to víš, někdy mě chytne heimweh – stesk po domově, zvlášť teď, když jsem zůstala sama (manžel Luděk zemřel v roce 2000, dcera Soňa, profesorka na střední škole, a syn Richard, strojní technik, mají své rodiny). Ale nepoddám se tomu. Já jsem se tam taky začlenila: dlouho jsem zpívala v sokolovském pěveckém sboru. Zpívali jsme Vánocích. Když přišel advent, my jsme každou sobotu či neděli měli koncerty, jezdili jsme – Německo, Itálie. Vánoční mše Jana Jakuba Ryby, to byla naše specialita, dokonce i v Betlémské kapli v Praze jsme ji zpívali. Měli jsme šikovného dirigenta, učitele, a ten angažoval operní zpěváky z Prahy, z Národního divadla, kteří zpívali sóla. Nepodceňovali nás,“ vzpomíná Vlasta a dodává, že se nikdy v životě nenudila. Vždycky si dokázala najít nějakou aktivitu, a stejně tak je tomu i nyní.
Se svým rodným krajem je v kontaktu po celou dobu. Zpočátku jezdila za rodiči, potom za sestrami, nyní má v Daruvaru ještě synovce Vitomíra Kubce a jeho rodinu. „Každým rokem tady děti byly celé dva měsíce. Díky tomu se oba domluví chorvatsky. Buďto sem přijely autobusem, nebo jsme je přivezli a pak jsme zase ke konci prázdnin pro ně přijeli. Obyčejně jsem přijela já, protože muž tenkrát dvakrát do Jugoslávie nemohl. Když jsme sem vezli děti nebo jeli pro ně, tak on zůstal v Maďarsku a já jsem pokračovala sem, přespala jsem tu, naložila děti, a v Maďarsku jsme se zase sešli. Bylo to komplikovaný. To byly ty doby,“ povzdychne si.
Do Jugoslávie v té době mohli jezdit každým rokem díky tomu, že si Vlasta ponechala jugoslávskou státní příslušnost, teď už vlastně chorvatskou. „Nepotřebovali jsme devizový příslib (což byla podmínka k vydání cestovní doložky a k vycestování), jelikož všichni mí bydleli tady! I dnes je to trochu komplikované, musím si hlídat platnost pasu a povolení k trvalému pobytu. Zvládám to, již jsem se naučila s tím žít!
Jeden kuriózní zážitek z doby, kdy jsem učila a začala se měnit politická situace v Česku (doba tzv. normalizace). Po návratu z dovolené, kdy jsme celá rodina byli u našich v Daruvaru, si mě zavolali na odbor školství a vyslýchali mě – s kým jsem v Jugošce mluvila, o čem jsme se bavili! Nejdříve jsem z toho byla v šoku, vůbec jsem nechápala, o co jim vlastně jde! Pak jsem se vzchopila k odpovědi: ,Přece jsem byla doma, u rodičů, sester, navštívila jsem příbuzné – to vám mám všechny vyjmenovat? My se o politice nebavíme, máme jiná témata k rozhovorům.‘ No, pak už dál nepokračovali.
Musím říci, že mi bylo ouvej v době, když zemřel manžel. Tuto skutečnost jsem také musela nahlásit na evidenci cizinců, aby mi změnili údaje v průkazu. Tehdy zapracoval ,úřední šiml‘. Bylo mi sděleno, že jelikož manžel zemřel, pominul důvod mého pobytu v Česku. V té chvíli jsem byla ,zralá‘ na infarkt! Vše se vysvětlilo – aktivní, nezkušená, mladá úřednice brala literu zákona doslova!“
Neodolala jsem, abych se nezeptala na dojmy z dnešního Daruvaru. „Ano, dobrý, nádherný,“ chválí Vlasta. „Co bych možná vyčetla, co mi vadí, to je to betonové náměstí. To je – zvlášť teď, jak je teplo, je to rozžhavené. Mělo se to řešit nějak jinak. Překvapilo mě, kolik ubytování se nabízí. To dřív nebejvalo. Znamená to, že se Daruvar asi hodně rozvíjí. Stále se ráda vracím sem, domů, ale s přibývajícím věkem a nástupem nemocí je to čím dál obtížnější. Jsem ráda, že jsem po delší pauze (13 let) opět viděla Daruvar, sešla se se svými spolužáky. Těch pár dnů tady jsem využila k návštěvě míst, na která budu stále vzpomínat: bývalou základní školu – dnes Český národní dům, prošla si park, ulice, náměstí, rozloučila se se svým rodným domem a se všemi svými blízkými, kteří už spí věčný spánek – i slzička ukápla!“
Jistě je tu něco, co tě přiláká k další návštěvě? Třeba Dožínky?
„Všechno, všecičko – vždyť jsem tady prožila své mládí! A Dožínky, to byl vždy zážitek – průvod, program. Snad proto má člověk tak krásné vzpomínky, že jsme byli mladí. Je mi líto, že jsem nenavštívila expozici v Ivanově Sele, ráda bych viděla, jak se vyvíjí práce v oblasti uchovávání našich, českých tradic ve všech oblastech. Ostatně, právě to bych ráda vzkázala krajanům tady doma: Važte si všeho, co zanechali naši předci, objevujte v pozůstalostech písemné záznamy, nenechte zničit to, co vytvářely ruce a um našich praprarodičů!“
A my Vlastě popřejme, ať se do svého rodného Daruvaru přijde ještě mnohokrát podívat a ať má radost z toho, jak si zde krajané váží svého původu a jak dál kráčí ve stopách svých předků. Zaznamenala Libuše Stráníková, foto ls a soukromé archivy